Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

A nebudu zastírat, že jsem za to rád. Backmanův styl psaní se mi na jedné straně líbí, už pro jeho čtivost, kdy i s lehkým perem dokáže rozeznít intenzivní smutek, nebo schopnost koncentrovat se i na všednosti a v nich objevit krásu. Román za románem však asi nejen mně přijde na mysl, že by Backmanovi slušelo o něco méně vypočítavosti. Skládat k sobě střípky, aby vás rozesmály a také vyvolaly nutkání si zkontrolovat, zda slzy už nejdou vidět, vede jaksi přirozeně k riziku, že se taková strategie okouká. Nebo že vám bude nepříjemná, už kvůli dojmu, že vás spisovatel úmyslně tlačí do pocitů, k nimž byste rádi doputovali sami od sebe.

Ne snad, že by Medvědín v tomto směru byl natolik odlišný. Ostatně už prolog je předzvěstí něčeho, co bude emočně silné. Jen jsem zkrátka při poslechu neměl takové to „nezúčastněné uvědomění“, nedostával jsem se mimo svět příběhu, abych se tak trochu pohoršil nad manipulativností autora. Backman bezpochyby zraje. Jeho nejnovější román se co do množství osudů a postav rozkročil do větší šíře, přitom každá z postav, a je jedno jakého věku či sociální skupiny, má dostatečně definované rysy, své potřeby a motivaci. Medvědín je svou atmosférou, dějem a vyzněním uvěřitelný a autentický.

Zatímco předchozí tituly jsem měl vždy nejprve v rukou v tištěné podobě, tentokrát jsem sáhl až po audioknize. Připravilo ji, jak už je ve spojení s Backmanovou tvorbou zvykem, vydavatelství OneHotBook, totožný zůstává i režisér Michal Bureš. Jen interpret se znovu mění. Po dvou titulech dostává u OneHotBook znovu příležitost zkušený dabér a rozhlasový herec Pavel Soukup. Je možné, že bych to prohlásil i u některých jiných jmen, ale volbu Soukupa spatřuji jako výjimečnou. Když odmyslím fakt, že mi zkrátka a dobře jeho barva hlasu a jeho hloubka, která má v sobě cosi drsného, současně však prodchnutého citlivostí, sedí, zůstává kongeniální souznění s látkou. S atmosférou knihy, která nabízí dostatek emocí, ale vše v područí jakéhosi operu deziluze a snahy se ode dna odrazit. Jen život je těžší, než by se mohlo mnohdy zdát…

Soukup drží takový rytmus, aby stále fungovala Backmanova lehkost vyprávění, kdy děj plyne bez zádrhelů, současně ale nikam nespěchá, pracuje s odmlkami, vypomáhá si, citlivě, i s řečovými gesty, které od sebe odliší jednotlivé aktéry. Což je důležité, neboť tentokrát jich je v Backmanově románu opravdu hodně.

Velmi se mi líbí také hudební složka, byť jsem přemýšlel, zda by dramaturgicky nebylo vhodnější začít lehčeji a až poté do ní promítnout tíhu, která vstupuje i do příběhu.

Medvědín je povedená kniha. A rozhodně velmi dobrá audiokniha.

Lit.: anonym: „Po četbě vždycky skočím jako pstruh.“ In web Proti šedi, 29. 1. 2018 (rozhovor). – Cit.: Právě vychází audiokniha MEDVĚDÍN podle nového románu švédského spisovatele Fredrika Backmana, autora úspěšného Muže jménem Ove, v podání Pavla Soukupa.

Pro obyvatele provinčního městečka znamená vítězství na juniorském mistrovství v ledním hokeji všechno. Stačí jedna malá událost a v honbě za úspěchem je složité rozpoznat hranice věrnosti a zrady. A jak se zdá, nikdo nechce slyšet pravdu. Přečtěte si rozhovor s Pavlem Soukupem, interpretem audioknihy Medvědín.

Znal jste před natáčením audioknihy Medvědín švédského spisovatele Fredrika Backmana?
Ne, ani jsem nejprve nevěděl, jak se to jméno správně čte, v životě jsem o něm předtím neslyšel. Ale protože je mým nejoblíbenějším televizním pořadem Panorama, která běží ráno a v poledne na Sportu, hned jsem si vybavil nápis Medvědín, který se v pořadu vždycky objeví. Jmenuje se tak jedna stanice lanovky nad Špindlem. Nicméně po četbě vždycky skočím jako pstruh, je to pro mě dobrá třpytka. Když jsem se dozvěděl, že to má být knížka ze sportovního prostředí, řekl jsem si „a sakra“, protože s takovou četbou tolik dobrých zkušenosti nemám. Na sportovní téma mě naposledy zaujala knížka Klapzubova jedenáctka Karla Poláčka, pak ještě možná Plná bedna šampaňského Oty Pavla. No a teď mě čekalo překvápko.

Co vás na ní překvapilo?
Překvapený jsem byl z několika důvodů – je to nesmírně napínavý příběh a je tam kromě napětí i velký kus pravdy, je to příběh ze života. Když jsem jednou vzal svého syna na Bohemku na fotbal, zhrozil jsem se reakcí publika při zápase – od malých dětí až po dospělé, kteří tam řvali takovým způsobem takové sprosťárny, až jsem si říkal, že už v životě svoje dítě nebudu brát na hokej ani na fotbal. Což se v tomhle románu také projevuje, ovšem v jiné v dimenzi. Týká se to třeba reakcí rodičů, kteří vodí děti na kluziště s příšerně zavilou ambicí a investují dětské životy do vlastní existence, aby z toho měli prachy.

Fredrik Backman je spojován především s humorem, co je na knížce vtipného?
Humoru je v ní hodně – vyvažuje stinné, vážnější polohy. Humor je už i ve větné skladbě, často se míjejí paradoxy, plusy vyvažují mínusy a naopak. Mám šestnáctiletou dceru, a byl jsem v pokušení jí dát příběh okamžitě přečíst, ale pak jsem si řekl, že počkám, až to natočíme a dal jsem jí až hotovou audioknížku. Rozhodně jsem jí ale doporučil, aby si ji poslechla. Protože se tam odehrává tak dramatická situace, kdy zaplaťpámbu, že tam je i odlehčení.

Jaký máte vztah k hokeji?
K hokeji jsem znovu zase trochu přičuchnul zrovna ve chvíli, kdy jsem četl tenhle román. Shodou okolností jsme totiž s divadlem Hybernia měli cestu do Třince, což je město železáren, pak je tam několik domečků a paneláčků a pak obrovský nový stadion, kde jsme hráli. Převlékal jsem se tedy v hokejové šatně, viděl jsem, jak tlustý je hokejový mantinel, po letech jsem si potěžkal hokejový puk a zjistil jsem, že to je v podstatě šutr, který se tváří jako guma, a že dostat tímhle šutrem ve dvousetkilometrové rychlosti, asi trochu bolí… Hokejistů jsem si potom začal daleko víc vážit a pojal jsem k nim velkou úctu, protože jsem si vzpomněl, že i já jsem stál na ledě.

Kdy to bylo a při jaké příležitosti?
Když jsem byl v angažmá v Olomouci, tak nás z takového plezíru pozvali, abychom si zahráli hokej s ligovým mužstvem. Velkoryse nám půjčili dresy a všechno vybavení. A já jsem byl úplně nažhavenej, protože ledová plocha to je pro mě… no nádhera. Zbytek života bych chtěl být ledařem, ale už se k tomu asi nepropracuju. Miluju to žehlení ledu… Plný nadšení jsem vlítnul na prázdnou plochu, dostal jsem hokejku, puk, rozjel jsem se, načež mi ujely nohy, vyrazil jsem si jeden zub, roztrhl jsem si obočí a bylo po srandě. Pak už jsem jel do špitálu a nic jsem z toho už neměl. Takže teď vím, co hokej obnáší, jaké je nebezpečí toho sportu, a vím, že hokejista se po vší té dřině dostane tak na deset minut na led, což mi přijde krutě málo.

Dá se tedy říct, že jste hokejový fanoušek?
Od okupace jsem prožíval hokejové mače s Ruskem, ale teď už se politika z hokeje vytratila… Jsem hokejový nadšenec, akorát že neumím moc bruslit. Takový menší nedostatek, který už nebudu dohánět.

Co se vám na knížce líbilo, co vás na ní osobně zaujalo?
Mě zaujala veškerá překvapení, která na mě čekala. Čekal jsem, že budu číst o kariéře nějakého klubu, týmu, nějakého talentovaného hokejisty, ale netušil jsem, jak se to zvrtne, a že se to změní takřka v detektivku. Pak jsem předpokládal i jiné vyústění toho detektivního dramatu. Myslel jsem si, že se tam semele krutá bitka na způsob Steinbeckových Hroznů hněvu, že se téma msty vyvine jiným způsobem, než je pak v románu. Nicméně jsem spokojený a jsem vděčný vydavatelství OneHotBook, že si mě vybralo.

Jaká postava v románu vám byla nejsympatičtější a čím?
Mně byl nejsympatičtější skoro šestnáctiletý Amat a ještě sympatičtější jeho matka – svojí obyčejností, prostotou a jednoduchostí. Fatima je imigrantka, která se dostane do švédské společnosti, do té nejnižší vrstvy. Pracuje, je poctivá a pomáhá synovi dostat se mezi jeho vrstevníky, kteří jsou na tom finančně líp. Fatima s Amatem mají úžasný vztah – matka uklízí na zimáku a kluk jí s tím pomáhá a musí kvůli tomu snášet nejrůznější ústrky a posměšky.

O čem pro vás tedy román Medvědín je?
Medvědín je pro mě především o sportu, ale taky o životě v malém městě na konci světa i o vztazích na základní škole. A vzhledem k tomu, že jsem celoživotní sportovec – dělal jsem kolektivní sporty a nejvíc házenou -, vím, jak se v tom klubku hráčů proměňují vztahy, jak tam vzniká kamarádšoft pevného jádra, který opovrhuje tím zbytkem. To jsou psychologické hry, které se v románu taky objevují.

Co jste si z románu odnesl?
Že nad jakékoliv vítězství a nad jakoukoliv euforii z toho vítězství je cesta k němu, která se ovšem může zvrhnout. Může se pokazit nejrůznější korupcí nebo nemorálním přístupem – když začnete podvádět, lhát, faulovat. Dobrat se vítězství je krásná věc, ale když ho získáte faulem, podloudností a násilím, tak bledne, ztrácí smysl. Ten pohár je najednou jen kus plechu.

Chtěl byste v takovém maloměstě žít?
V takovém maloměstě jsem žil – byl jsem v angažmá v Olomouci a Liberci, což je v podstatě maloměsto, i když honosnější, ale já pokládám i Prahu za nejkrásnější vesnici na světě… V Medvědíně bych nechtěl žít, protože na takovém místě je všechno pod drobnohledem, hrozně se tam drbe, lže, pletichaří a to já nemám rád. Mám rád anonymitu. Mám nejradši Prahu.

Jak se na natáčení audioknih připravujete?
Především si musím přečíst knihu jako celek, abych věděl odkud kam. Pak se připravuju ze dne na den, s tužkou v ruce, abych věděl, co mě může překvapit. Dávám si jenom značky jako: „Bacha, tahle replika je tahle postava…“ Prostě se varuju tužkou. Mám za sebou i dost rozhlasové práce a před mikrofonem jsem potkal velké mistry. Vzpomínám si třeba na Jiřího Adamíru, kterému při četbě text nebyl skoro vidět, co tam měl čárek a vlnovek a smyček a „jánevimčeho“. Nechápu, jak to mohl všechno stihnout sledovat. Já jsem zase ten typ, co má úplně čistý papír. Já si dávám jenom ty „bachy“: tedy „bacha na tohle, tohle, tohle“. Vím, kam text jde, znám obsah a chci překvapovat, ale chci být taky sám překvapený.

Co pro vás bylo při načítání nejtěžší?
Nejtěžší bylo, abych uměl mluvit rychle, protože v knize jsou pasáže, kdy jakoby komentuju přímý přenos z hokejového utkání. Snažil jsem se být věrohodný v tom smyslu, že jsem se snažil mluvit tak rychle jako televizní komentátoři, třeba Josef Laufer, Štefan Mašlonka nebo Petr Vichnar. Nešlo to úplně a měl jsem tu výhodu, že v té pasáži nebyla jména cizích hráčů, což by mi jistě dalo strašnou práci, zatímco jim to problémy nedělá.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?
Michala Bureše jsem poznal teprve nedávno v rozhlase. Je znamenitý, a kdykoliv produkce zavolá, že mám pracovat s ním, tak jásám. Při natáčení dbal hlavně na rytmus a na patos, abychom neutrpěli ztráty právě v těch vážných tragických pasážích. Ale zas také hlídal, abychom se jim moc nepoddávali, abychom vyrovnávali hladinu tragédie, která se tam odehraje, a humoru, který s sebou sport taky přináší. Aby byl rytmus proměnlivý, abychom neupadli do letargie, abychom nenudili.

Posloucháte vy sám audioknihy?
Ano, když jezdím na delší trasy. Mám taky rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedou tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.

Co byste vzkázal posluchačům téhle audioknihy?
Ať se nenechají odradit názvem románu, který je může zavést do pohádky, do hloubky lesa z úplně jiného důvodu, než je zavede autor. A aby si audioknihu koupili a pustili.

Psychothriller s tajemným názvem patří mezi ty chytré, nejen dobře řemeslně zpracované. V průběhu jeho poslechu se posluchač dozví zajímavé informace z oblasti krátkometrážních filmů, jejich historie včetně používané techniky, ale také se seznámí s některými zvláštnostmi fungování lidského mozku. Franck Thilliez dokázal do napínavého příběhu se dvěma hlavními a náležitě komplikovanými postavami vtěsnat velké množství faktických údajů hned z několika vědních oborů. Učinil to ale tak, že tím samotný příběh a dějovou linii nijak nenarušil, ale velmi dobře doplnil.

Herec a překladatel Jiří Žák je už ostříleným interpretem detektivních audioknih Nakladatelství XYZ. Posluchači ho mohou znát z úspěšné série s komisařem Martinem Servazem dalšího z řady celosvětově úspěšných francouzských spisovatelů Bernarda Miniera (Mráz, Kruh, Tma a patrně i zatím audioknižně dosud nevydaná Noc), nebo z detektivek frankofonního Kanaďana Davida Hiddena (Děti boží, Děs). Jeho hlas se výjimečně dobře hodí ke strohým postavám, které přes svou skoupost mohou působit vřele.

Z počátku audioknihy Syndrom E je Žákova interpretace konstantně plynulá a poměrně rychlá. To nutí posluchače zvyklé na dramatičtější podání soustředit pozornost na samotný obsah sdělení a nenechá je příliš kochat se formou. Herec ovšem dobře artikuluje, takže k problémům s porozuměním nedochází. Navíc dokáže za pomoci minimální změny tóniny či dikce vtisknout postavě vlastní charakter a odlišit i popisnější části. Postupem času se ale s postavami příběhu sžívá a jak se příběh vyvíjí, přizpůsobuje i on svůj projev a důsledněji dbá na rytmus jednotlivých scén románu.

Hudba je v audioknize Syndrom E využita spíše v menším měřítku a plní zde funkci oddělení jednotlivých kapitol. Její autoři zvolili molově laděné tóny smyčcových nástrojů, které mají nejspíš evokovat celkovou ponurost nejen vyšetřovaných zločinů, ale rovněž pošramocené duše a mozky všech účastníků experimentů.