Tereza Hronová. I když mluví výbornou češtinou a žije jako naprostá většina z nás, jeho exotický původ je vidět na první pohled. Leonardo Teca pochází z africké Angoly. Za podivných okolností byl vyslán do Československa v 80. letech na studia střední školy a už tu zůstal. Tereza Hronová rozplétá příběh tohoto evangelického faráře a hudebníka v jedné osobě. Zavede nás i do jeho rodné země, kde se setkává s Angolany, kteří v Česku studovali, ale rozhodli se vrátit domů.
Natočeno 2017. Premiéra 4. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). Následovalo Noční Mikrofórum, moderuje Daniel Moravec. Host: Tereza Hronová z organizace Člověk v tísni, autorka dokumentu Zvláštní host. K poslechu zde.
Repríza 22. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 22:00 h).
Lit.: Hronová, Tereza: Zvláštní host. Dokument o emigrantovi, který do Evropy nechtěl. In web ČRo 2 Praha, 4. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V rámci příprav na cestu do Afriky v létě 2015 jsem pátrala po Angolanech, kteří mají něco společného s ČR. Není jich totiž málo. Seznámila jsem se tehdy s Leonardem Tecou. Poprvé jsme se potkali v Rokycanech v evangelickém kostele, kde taky začalo natáčení tohoto dokumentu.
Leonardo pracuje jako farář. Nebylo to ale tohle povolání, které ho k nám zavedlo. Přiletěl do ČSSR na konci září roku 1988 na základě spolupráce socialistických států. Tehdy Angola a další země posílaly do Evropy studenty výměnou za odborníky. Ti naši například budovali pivovary nebo papírny. Leonardo ale do Evropy nechtěl.
Dostal se sem za poměrně zvláštních okolností, kdy jeho otec – venkovský kazatel a intelektuál – začal být nepohodlný režimu. Bylo pro mě těžké představit si, co se tehdy dělo v Angole a jak přemýšleli Leonardovi příbuzní. Nebyla jsem schopná do detailu rozplést, co se tehdy vlastně stalo.
„Natáčení dokumentu pro mě bylo exkurzí do nejrůznějších paradoxů moderního světa. Já, ateistka z malého města ve východních Čechách, jsem trávila volný čas na evangelických bohoslužbách s farářem ze subsaharské Afriky. Leonardo byl kluk z Angoly, který nechtěl do Evropy, zatímco jiní po ničem jiném netouží. On, černoch, který mluví perfektně česky a žije v Kladně. Můj hudební hluch versus kapela Nsango Malamu. Já, která jsem měla možnost jet do „jeho“ Angoly, setkat se s jeho bratrem a navštívit evangelickou bohoslužbu ve městě Kuito v centrální Angole, zatímco on kázal v kostele v mojí rodné zemi.“
Proč musel odejít
Podle Leonarda se vláda chtěla rodině pomstít, a tak poslala do zahraničí syna v citlivém věku 14 let. Starší bratr Willy, se kterým jsem si povídala na předměstí hlavního angolského města Luandy, zase tvrdí, že se tak vyhnul válce. Každopádně 15letý Leonardo skončil na průmyslovce v Pelhřimově.
Vysočina byla tolik jiná než jeho rodná Angola. Poprvé viděl sníh a také černobílou televizi. Doma se totiž dívali na barevnou, protože v Angole bylo na rozdíl od Československa dostupné zahraniční zboží. Učil se česky, stýskalo se mu a neuměl si představit, že se do Angoly už nevrátí.
Rozvrácený domov
V jeho zemi tehdy zuřila válka. Neměl mnoho zpráv o své rodině. Domů se dostal poprvé až po šesti letech v roce 1994. Našel rozvrácenou zemi. Občanská válka tady skončila až v roce 2002 po 27 letech. Postupně si Leonardo k Československu vytvořil vztah.
Studoval tu teologii, měl tu kamarády a také kapelu Nsango Malamu, která hraje duchovní písně z Konga a Angoly. Jejím členem je dodnes, a to nejen proto, že má možnost mluvit svými rodnými jazyky.
