Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jana Soprová. Šarmantní gentleman s božským hlasem. Režie Bela Schenková.

Účinkují Lucie Trmíková a Jan Hájek.

Připravil Český rozhlas v roce 2017. Premiéra 19. – 23. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 5 x 5 min.) v cyklu Příběhy slavných č. 105 .

Lit.: Soprová, Jana – Luptáková, Věra: Osudové osmičky v životě zdánlivého suveréna. In web ČRo 23. 6. 2017 (anotace). – Cit.: Hlavní věc je najít systém… Zrovna jako v životě,“ říkal příznačně Václav Voska coby Emil Magis, jeho nejslavnější postava ze hry Vajíčko. Podivný systém je možné vypozorovat v životě samotného Vosky. Ten systém se řídí číslovkou osm v letopočtu a byl mu osudem dán nejspíš už jeho narozením 21. října 1918.

První osudovou osmičkou byl rok 1938. V atmosféře přicházejícího protektorátu si v říjnu jako 20letý student poprvé sehrál roličku v profesionální hře Vinohradského divadla Jan Hus. O dva roky později se na Vinohradech stal elévem.

Drobné role ho prý dostávaly i ze smutku po tragické smrti jeho bratra Jiřího (1943). Začal být žádaný taky v rozhlase. V malých rolích se objevoval i v Národním divadle. Až do další osudové osmičky.

V únoru 1948 mu akční výbor pro očistu Národního divadla poslal dopis apelující na jeho pravicové smýšlení. Odvolal se s tím, že je bezpartijní věřící katolík. Tím jeho angažmá ve zlaté kapličce skončilo. Měl ale štěstí v neštěstí: dostal se mezi další odpadlíky-výborné herce.

Spolu začali v Městských divadlech pražských tvořit legendu 50. let Ornestinum. Ačkoli tu byl v angažmá až do smrti, sehrál nespočet rolí (včetně té ze hry Vajíčko), Městská divadla pražská mu nedokázala splnit jeden jeho velký herecký sen.

Vždycky chtěl hrát Hamleta. To se mu splnilo až díky rozhlasu a další osudové osmičce. Bylo mu 40 let, když v roce 1958 natáčel v rozhlase roli Hamleta. Úspěch měl i v dabingu. Říkalo se mu český Mastroianni. V 60. letech patřil k nejoblíbenějším hercům doby. A pak přišla další osmička.

V roce 1968 bylo Voskovi 50 a zachtělo se mu politiky. Stal se poslancem České národní rady. Ale jen do doby normalizace. Tehdy se mu převrátil svět: nesměl hrát, zhoršovalo se mu zdraví, byl neustále unavený, nezvládal stres. Zbývala poslední osudová osmička. Paradoxně ne na konci.

V roce 1982 se připravoval na roli Salieriho v Amadeovi. Kvůli vyčerpání ale odjeli ženou na dovolenou do Beskyd. Uprostřed přírody dostal infarkt. Zemřel za dalších pár srpnových dnů v nemocnici. Jako osudem zničeného Salieriho ho už diváci nikdy neviděli.

Jaký byl Václav Voska?

Vyzařovala z něj jistota, suverenita, klid a bezpečí (až s náznakem mužské koketérie). Ve skutečnosti byl plný pochybností a strachu. Do divadla chodil aspoň hodinu před představením a donekonečna listoval texty. V tu chvíli si prostě nevěřil. Doma pak uplatňoval rodinný model, který viděl u svých rodičů: jeho žena-herečka se po narození jejich dcer musela starat jen o rodinu. V divadle byl pověstný svými žertíky. Největším kumpánem mu byl Rudolf Dejl.