Příběhy horníků z dolu Paskov. Připravil Ivan Studený.
Natočeno 2017. Premiéra 2. 4. 2017 (ČRo 1 Radiožurnál, 17:00 h.; 24 min).
Pozn.: Dokument Paskováci vznikl sloučením a rozšířením cyklu krátkých dokumentů Příběhy horníků z dolu Paskov.
Lit.: Studený, Ivan: Cílem bylo vytvořit seriál pěti krátkých reportážních příspěvků… In Facebook, 4. 4. 2017 (status – odpověď na dotaz). – Cit.: Cílem bylo vytvořit seriál pěti krátkých reportážních příspěvků, které nakonec shrnuje a doplňuje závěrečný dokument. Dvacetičtyřminutový dokument nabízí jiný posluchačský zážitek než příběhy rozdrobené do pěti dnů. Také se oproti ránu v pracovním týdnu mění o víkendu složení posluchačů, kterým souhrný dokument byl určen. Tedy téma je stejné, obsah je rozšířený a forma je úplně jiná.
Lit.: Studený, Ivan: Dokument Paskováci. ‚Koukají na nás, jako bychom mohli za pád OKD,‘ říkají horníci. In web ČRo 1 Radiožurnál, 2. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Od května loňského roku jsme zaznamenávali reakce horníků na pád společnosti OKD. Od insolvence po poslední cesty do podzemí na dole Paskov jsme se setkávali s několika havíři, poznávali způsob jejich uvažování a snažili se proniknout do atmosféry šachet hlubinných dolů. Vznikl tak časosběrný dokument Paskováci.
První, s kým jsme se při natáčení seznámili, byl důlní elektrikář Petr T. z Havířova. Že společnost OKD trpí akutním nedostatkem financí, poznal Petr při fasování rukavic. „Sklady jsou prázdné, používají se kdejaké staré věci. Každé pondělí se rozhlížím, kdo je a není v práci, jestli fáráme dolů nebo ne,“ popisoval Petr pocit nejistoty prostupující na začátku května 2016 všechny šachty.
Byla to právě potřeba mít jistotu, co bude dál, která přiměla elektrikáře Petra ještě v létě doly opustit a najít si sice o něco hůře placenou, práci v severomoravském pivovaru. „Mrzí mě ta sranda, co byla s klukama, to mi chybí. Ale nemrzí mě, že jsem odešel zavčasu,“ říká Petr T.
Lidé, kteří odpracovali v OKD pár let, ale nemuseli při odchodu moc přemýšlet o odstupném. V jiné situaci byla velká část horníků, kteří strávili na šachtě dvacet i třicet let. Kolektivní smlouva jim slibovala až dvanáctinásobek platu jako odstupné. Přitom průměrný výdělek horníka pracujícího v paskovském podzemí byl v době vyhlášení insolvence 30 366 korun.
Boj o výši odstupného, tak popsal poslední měsíce na Paskově dvaapadesátiletý narážeč Petr K. „Před dvěma roky to ještě bylo jiné, to měli lidi strach o práci. Ale to se změnilo, teď už jsou všichni naštvaní a chceme pryč,“ shodl se v listopadovém rozhovoru Petr s celou partou. Málo lidí tak využilo nabídku OKD, aby až pět set lidí přestoupilo na karvinskou oblast.
Pouze dvě stovky ze skoro jednoho a půl tisíce zaměstnanců neodolaly nabídce osmdesátitisícového příspěvku. Nezabral ani bonus deset tisíc tomu, kdo k přestupu přemluví kamaráda. „Na Karviné na nás na Paskováky koukají, jako bychom mohli za krach celého OKD,“ vysvětlil narážeč Petr obavy většiny kolegů. „Já si práci najdu, umím to s auty, se dřevem, dělám koupelny, sádrokarton. Do havířského důchodu to mám tři roky, to není věčnost.“
V listopadu loňského roku se Paskováci dozvěděli, že na slibované odstupné ve výši dvanáctinásobků platu mohou zapomenout. Už tak dost vynervovanými chlapi tato zpráva „zalomcovala“ a v jedné ze dvou paskovských šachet se pár hodin vyjednávalo, zda horníci vůbec vyfárají nahoru, nebo na protest zůstanou v podzemí. Vyhrála důvěra ve vyjednávání oborů, které se během měsíce s vedením společnosti shodly na kompromisních sedmi platech na odchodnou.
„Teď se nám daří. A jestli nakopeme devadesát tisíc tun, tak nám ještě k odstupnému něco přidají,“ řekl už jen měsíc před koncem dolování na Paskově zdejší bezpečnostní technik a odborář Jindřich. Je jedním z dvou set sedmnácti lidí, kteří budou ještě nějakou dobu pracovat na likvidaci dolu Paskov. „Nevím, na jak dlouho to bude. Ale jsem optimista. Vždycky něco končí a něco začíná.“
Z Dolu Paskov odchází 1030 zaměstnanců. Přes 300 lidí bude v dole dál pracovat na jeho útlumu a 183 horníků přejde do dolů na Karvinsko.
Unikátní časosběrný dokument uslyšíte celý na Radiožurnálu v neděli po 17. hodině.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Drzá investigace Ivana Studeného. Andrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného. In web DokRevue, 29. 6. 2017 (recenze). – Cit.: Začátkem roku 2017 se tvůrčí skupina Dokument rozrostla v Českém rozhlase hned o dvě větve. Vedle tradičních stanic Dvojky a Vltavy přibyly dokumenty orientované na mladé posluchače – experimentální Dokuvlna na Radiu Wave inspirovaná například americkým cyklem This American Life. Na druhou stranu se rozrůstá cyklus Dokument Plus, který vede dramaturg Ivan Studený. Nemylme se, svět rozhlasové dokumentaristiky je malý, tvůrci se mezi sebou dobře znají a navzájem si „půjčují“ autory, sound designéry a k vzájemnému prospěchu i témata. Pro Studeného tak v této chvíli pracuje zkušený reportér Radiožurnálu Ĺubomír Smatana, zvučí Jiří Slavičínský, který se pohybuje napříč stanicemi, dramaturgicky pomáhá Jan Sedmidubský a supervizi má stále Daniel Moravec, odpovědný za celou tvůrčí skupinu. Přesto si dokázal Ivan Studený v poměrně krátké době vytvořit osobitý dramaturgický rukopis, velmi blízký stylu, který řadu let hledal jako autor-dokumentarista.
Investigativní témata
Investigace Českého rozhlasu o sobě dává vědět v posledním roce čím dál hlasitěji. Tým pod vedením mediálně známého Janka Kroupy intenzivně pracuje na řadě kauz, které vykazují významnou relevanci k současnému politickému dění. O investigativním týmu Českého rozhlasu je tak slyšet ve veřejném prostoru poměrně často a je jistě skvělou zprávou, že se tato skupina stává významným hráčem na poli rozkrývání pozadí české politické (ne)kultury. Ivan Studený sice v tomto týmu nefiguruje, svou prací však už delší dobu naplňuje definici investigace ve smyslu objevování a důsledného sledování kauz, které zůstávají ve skrytu a nezdravě bují kvůli nezájmu společnosti a médií. Schopnost srozumitelně představit náročné případy, správně je strukturovat podle logických a časových vazeb, cit pro timing sledované story i moment překvapení Studený získal při vývoji nového formátu sedmidílných dokumentárních minisérií na Radiožurnálu v předchozích dvou letech. Od počátečních krkolomných pokusů, v nichž musel v tříminutových dílech stále dokola opakovat hlavní zápletku, představovat aktéry a vysvětlovat souvislosti, se postupně dopracoval k umění absolutní zkratky, hutných sdělení, v nichž není jediné slovo navíc, aniž by se ztrácel smysl. Jakkoli si jednotlivé díly zřejmě v proudovém vysílání Radiožurnálu našly své posluchače, za sebe jsem vždy upřednostnila poslech všech dílů najednou. Jeho série z cyklu Příběhy Radiožurnálu patří k vynikajícím příkladům dokumentární publicistiky, která nerezignuje na práci v terénu, skvělý zvuk, časosběr, jakkoli ve výsledku využije pouhý zlomek získaného materiálu.
Na Českém rozhlasu Plus dostal Studený větší prostor, dokumenty zde mají dvacet až dvacet pět minut. Zadání témat i základní způsob jejich zpracování působí čistě publicisticky, v mnohém však přesahují ke kvalitní dokumentaristice, jejíž hodnota tkví především v časosběrnosti, práci se zvukem a performativní práci reportérů. Pohlédněme takto na tři dokumenty, pod nimiž je Studený nějak podepsán.
Jeho autorskou prací je dokument Paskováci, dvacetiminutový příspěvek k velké politicko-ekonomické kauze OKD. Studený celý rok sledoval osud několika vybraných horníků, natáčel atmosféru v ostravském dole, zachytil postupně se drolící iluze o důstojném ukončení pracovního poměru s konkrétními lidmi i totální rozklad pracovní morálky.
Jako dramaturg pomáhal Studený autorce Marii Jelínkové se zachycením příběhu profesionální pěstounky (Mazlík). Téma, které je typické spíše pro řadu Českého rozhlasu Dvojky Dobrá vůle, však nezůstává jen u radostí a trablů konkrétní ženy, která na přechodnou dobu pečuje o nemluvně a pomáhá mu vytvořit si první emoční vazbu na pečující osobu. Už ve druhé třetině pořadu se syžet dokumentu silně problematizuje neschopností české justice zajistit odpovídající podmínky pro převzetí dítěte do pěstounské rodiny.
Třetí dokument Důchodce na tripu popisuje pátrání reportéra Ĺubomíra Smatany, který se vydal po stopách příběhu oklamaného seniora, jenž naletěl mezinárodní narkomafii a sehrál roli „bílého koně“. Neuvěřitelná naivita ho přivedla až do honkongského vězení, kde si momentálně odpykává zřejmě doživotní trest za pašování kokainu.
Je tedy zřejmé, že ve všech třech vybraných příkladech jde o téma, které dalece přesahuje jeden lidský příběh. Autorům se podařilo najít reprezentanta konkrétního fenoménu, jenž do určité míry ztvárňuje některý z negativních jevů naší současné společnosti. Pro všechny případy je zároveň typické, že začínají jako příběh „souseda odvedle“, v reáliích, které jsou nám víceméně známé, a dovedeme si je dobře představit. Vysloužilých horníků jsou desetitisíce, přesto se ti z kauzy OKD stali nechtěně zásadním politikem. Dluhovou spirálu, v níž se točí nešťastný senior, zná už ze své rodiny snad každý Čech. Po jistou dobu tak můžeme i empatizovat s naprostou naivitou člověka, který podlehl spamové komunikaci s neznámou Sonyou slibující příšernou angličtinou dvanáct milionů dolarů za nic. A radost z miminka je snadno sdílenou radostí, která hořkne poté, co se vinou liknavosti soudů nedaří pro dítě najít náhradní rodinu.
Autorská performativita jako možný klíč
Jedna ze zásadních věcí, které Studený při definici své dramaturgie na ČRo Plus sleduje, jsou otázky novinářské etiky. Je zřejmé, že v tomto ohledu se pravidla v českém kontextu stále spíše vytvářejí, výrazně formovány evropským kontextem a posunujícími se pravidly v tom, co je v zájmu zjišťování pravdy možné a přijatelné. John Ellis cítí jako výraznou tenzi dokumentárního diskurzu nejasné rozlišení toho, co je v dokumentu skutečné, a toho, co je vytvořeno aktivitou dokumentaristy. Hlavní etický problém dokumentu vidí v otázce, zda může být určitý typ pravdy vůbec zveřejněn a jak1).
Hraniční jsou v tomto ohledu všechny tři sledované dokumenty. V případu OKD rezignoval Ivan Studený na sledování politického kontextu kauzy, zaměřil se jen na osudy konkrétních mužů, horníků, kteří své další osudy nutně spojují s vývojem politické situace. Tam, kde noviny přinášely především rozhořčené titulky a nicneříkající anketní výkřiky, nabízí Studený obraz skutečné nálady na šachtě a v jejím bezprostředním okolí. Chybějící politické konotace však vytvořily portrét bez pevných kontur, „nepřítel“, v řeči horníků jaksi stále latentně přítomen, není pojmenován. Studený tak dodává dramatičnost sledované kauze sám, a to především tím, že nerezignuje na sledování vybraných příběhů, i když mu mizí z bezprostřední blízkosti mikrofonu. Horníci postupně důl opouštějí, musí je hledat v nových působištích.
I v dalších dvou případech by kauzy nevznikly, pokud by si je autoři sami nedohledali. Jak říká Marie Jelínková, najezdila stovky kilometrů, aby dohledala příčinu nesrovnalostí v soudních sporech o nezletilé dítě. Až její vynaložené úsilí vede posluchače k tomu, že se sám začne ptát: Jak je možné, že drobné pochybení v určení místní příslušnosti týdenního mimina vede k tomu, že je dítě po dlouhé měsíce nezpůsobilé k adopci nebo osvojení? Jak to, že se všichni zaklínají upřímnou snahou a zájmem dítěte, ale jednání stále odkládají, spis přeposílají od čerta k ďáblu a nekonají? Jakkoli autorka zůstává emočně neutrální, její jednání takové není. Na případu jí záleží, zkoumá ho s nasazením a snaží se získat relevantní odpověď na své otázky.
Nejvýraznější práci v tomto ohledu předvedl Ĺubomír Smatana v příběhu podvedeného seniora Vladimíra. Jasně vyznačuje jednotlivé fáze svého pátrání, hledání svědků, rekonstrukce minulosti a charakterových rysů protagonisty svého dokumentu. Precizně nás provází i fází tápání, kdy není jisté téměř nic, žalující strana mlčí, svědkové odmítají vypovídat. A pak přichází rozhodující okamžik – Vladimír mu poskytuje přístup do své e-mailové schránky. Smatana v tom okamžiku zúročí všechny fáze své dosavadní investigace. Spojí si to, co mu Vladimír z hongkongského vězení napsal, to, co mu svědkové (ne)řekli, a to, co nachází v neuvěřitelné e-mailové komunikaci. Rozkrývá tak bezskrupulózní mafiánské postupy pašovacích gangů, které cíleně po celém světě neustále vyhledávají „bílé koně“ a psychologicky velmi účinnými metodami je nakonec přimějí k nevědomému převezení drog mezi kontinenty.
Ve všech třech případech se výrazně pracuje s dramatickou strukturou, skvěle funguje expozice i postupné budování krizového momentu, který spouští řadu paralelních témat. Jakkoli autoři zveřejňují své občasné tápání, nejasnost, drží otěže případu pevně v rukou. Dramaturg přesně hlídá míru apelativní moderace, která v žádném okamžiku nepřechází do mentorování. Možná u Smatany bych zvážila zveřejnění poměrně arogantního rozhovoru s klíčovou svědkyní, reportér v té chvíli působí spíše jako vymahač doznání, než jako reportér. Na druhé straně se tak dovídáme, jak asi musí v určitých chvílích investigativní novinář vystupovat. Nejedná obvykle s žádnými šlechtici ducha, je tedy nutné dikci i razanci přizpůsobit naturelu respondentů. Ostatně i Studený začíná svou časosběrnou reportáž o hornících z OKD poměrně dlouhým a zvukově výživným záběrem toho, jak se učí kouřit hnusnou variantu jakési vodní dýmky vyrobené z levného tabáku, laciného rumu a zavařovačky. Etiku zmiňovaných dokumentů tak lze s Janem Motalem bezesporu nazvat součástí politiky, v jejímž centru stojí člověk v obci jako „předmět mravní kultivace“2).
Vpravo, vlevo, na středu
A ještě jedna věc povyšuje dokumenty, jež v současné době produkuje dramaturgicky i autorsky Ivan Studený, nad běžnou publicistiku, jak ji známe z proudového vysílání. Je to velký důraz na zvuk, rytmus pořadu obvykle dokonale sladěný s hudbou a precizní timing v práci s průvodním slovem, jež je stručné, jasné a hutné. Ivan Studený je muzikant a dobře slyší. Všechna představená témata by byla velmi vděčným materiálem pro audiovizi. Přesto jsou i v rozhlase barvitá a vtahující. Může za to právě zvuk. Studený ho vrství tak, aby byl posluchač stále uprostřed dění. Nechá dunět neidentifikovatelné zvuky šachty kdesi vprostřed hlavy, zatímco zleva mluví respondent a zprava se autor na cosi ptá (Paskováci, dobré užít si přes sluchátka). Mistr zvuku Jiří Slavičínský dokáže vytáhnout z poslední scény reportážního záběru jedinou větu, která situaci pointuje a zároveň prozrazuje mnohé o charakteru hlavní hrdinky dokumentu i jejím vztahu ke svěřeným dětem v pěstounské přechodné péči (Mazlík). Pozoruhodným způsobem zprostředkuje Smatana bizarní e-mailovou komunikaci. V angličtině slyšíme maily, které zjevně sestavoval překladač, s cizineckým akcentem následně nasloucháme krkolomnému překladu, který ještě zvyšuje absurditu slibovaného bohatství za převezení jednoho kufru z Brazílie do Hongkongu. Tam, kde by kamera přiblížila detail e-mailového vzkazu a zvýraznila konkrétní věty, slyšíme odlidštěnou komunikaci dvou lidí (Důchodce na tripu). Ivan Studený jako autor i naslouchající dramaturg v režii pečlivě hlídá práci se stereofonní bází, která v rozhlase zajišťuje plasticitu a prostorovost zvuku. Právě díky ní se můžeme ocitnout v prostoru sprch pro sto strašně špinavých chlapů, stejně jako v náruči ženy, která krmí nemluvně a šeptem mu něžně vypráví.
Podle Billa Nicholse bývá cílem performativního modu vzbudit pochopení nebo sympatie vůči zobrazenému tématu, spíše než hledání řešení a nabízení východisek, Dokumentarista „zdůrazňuje drama prožívání světa ze specifického hlediska jednotlivce“3. V dramaturgii Ivana Studeného se to zatím řadě Dokument Plus daří. Není snadné tuto linii vystihnout, pro letošek je naplánováno pouhých deset premiér cyklu, ostatní tituly vysílacího času přebírá řada od ostatních stanic Českého rozhlasu. I z malého vzorku je však patrné, že pracnost investigativní rozhlasové práce našla ve zmiňovaných dokumentech zcela relevantní způsob ztvárnění. Sám Studený označil své úsilí o rozhlasovou investigaci za „drzé“, dosavadní práce zatím vykazuje spíše přívlastky pečlivá, systematická a výsostně rozhlasová.
Jo Nesbo. Nezkrácená audiokniha. 11. díl série Harry Hole.
Mirosław Wlekły. Nezkrácená životopisná audiokniha.