Elena Antalová. Rozhlasová hra. Dramaturgie Hana Rodová. Hudební spolupráce Peter Krajčovič. Hudba Alexander Berta. Režie Peter Cibuľa.
Osoby a obsazení: Peťo (Miroslav Kolbašský), Lujza (Tatiana Poláková) a Lota (Silvia Donová).
Nastudoval Slovenský rozhlas Košice v roce 2016. Premiéra 5. 3. 2016 (Rádio Devín, 18:30 – 19:00 h). Repríza 10. 12. 2016 (25 min.).
Mluvčí radnice Brno-střed Denisa Kapitančiková vedle svého zaměstnání píše básně. Studentka JAMU Martina Jelínková s ní hovoří o její poezii. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Recitují studentky herectví Eliška Brumovská a Lucie Hrochová.
Nastudovalo Brno v roce 2017. Premiéra 25. 3. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h).
Lit.: Jelínková, Martina: Někdejší policejní mluvčí píše citlivé básně, poslechněte si je. In web ČRo Brno, 24. 3. 2017 (článek). – Cit.: Studentku Divadelní fakulty JAMU Martinu Jelínkovou zaujalo, že tisková mluvčí radnice Brno-střed Denisa Kapitančiková píše zajímavé básně. Poslechněte si jejich vzájemný rozhovor i verše.
Autorka literárně-publicistického pásma nazvaného „Jenom ty mi řekneš, kdy mohu plavat s delfíny“ Martina Jelínková popisuje, proč se rozhodla básnické tvorbě tiskové mluvčí věnovat:
Jméno Denisy Kapitančikové jsem měla v podvědomí tak nějak od nepaměti. Vystudovaná psycholožka byla v roce 1991 modelkou ve finále Miss ČR, krátce na to reportérkou v hlavním vysílacím čase na TV Nova, následně z důvodu práce tiskové mluvčí u Městské policie Brno hrdou absolventkou policejních zkoušek, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
Co člověka na první pohled zaujme, je Denisina obdivuhodná všestrannost. Že je to tedy nadaná a ambiciózní žena, jsem věděla. Ale když jsem se dočetla, že píše poezii, navíc velmi intimní a citlivou, to pro mě bylo překvapení, a také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se s paní Kapitančikovou rozhodla sejít.
Potkaly jsme se jedno odpoledne v Brně. Denisa dnes již nepracuje u policie, ale působí jako mluvčí městské části Brno-střed.
A i když přiznává, že kvůli nelehké práci má času méně, než by si přála, ve volných chvílích nejenže se věnuje psaní poezie, ale i ráda fotí, a je obecně milovnicí umění, neboť k němu, dle svých slov, vlastně nikdy tak daleko neměla.
Své verše však nepublikuje, neboť netvoří pro širokou veřejnost. V poezii paní Kapitančikové se odráží především její nitro, její emoce, pocity a touhy.
Básně načetly studentky prvních ročníků Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění Lucie Hrochová a Eliška Brumovská. Obě dívky se se samotnou poezií seznámily až v den natáčení, přičemž jim ani náznakem nebylo sděleno, kdo je autorem…
Jejich úkolem bylo, aby vybrané básně přečetly a snažily se do nich vložit pocit, který v nich vyvolaly bezprostředně po četbě. Pokoušely se také odhadnout, kdo mohl ony verše napsat.
Jak moc byly tipy obou slečen blízko pravdě, můžete posoudit sami. Uslyšíte totiž nejen básně, ale i rozhovor s jejich autorkou.
Anton Marec. Rozhlasová hra z vysokohorského prostředí. Dramaturg Alojz Čobej. Hudební spolupráce Milan Jesenský. Technická realizace Ivan Kostolný, Alojz Svitek. Režie Dušan Kyzek.
Osoby a obsazení: Zdeno (Anton Januš), Gusto (Ivan Giač), Darina (Beáta Znaková), bratr (Štefan Halás), horolezec (Michal Gazdík), hlas ve vysílačce (Ján Pomšár). Dále účinkují posluchači VŠD Žilina Pavel Krym, Jaroslav Janda, Václav Kelner, Karol Jačko.
Nastudoval Československý rozhlas Banská Bystrica v roce 1977. Repríza 21. 3. 2017 (Rádio Devín, 34 min.).
Pozn.: Dej pôvodnej rozhlasovej hry Antona Marca POSLEDNÁ ŠANCA sa odohráva vo vysokohorskom prostredí, kde sa prichádza ubytovať partia mladých ľudí. Z pôvodných 5 nahlásených prídu len traja. Medzi ubytovanými ľuďmi chatár Zdeno stretáva svoju niekdajšiu lásku Darinu, ktorú v minulosti opustil, no rád by sa ku nej opäť vrátil. Darina mu naznačí, že svoju šancu už dávno prepásol. Medzitým sa chatár zdeno dozvedá, že zachytili akési signály z dosť nebezpečného miesta. Darina sa dozvedá, že práve na tom mieste sa mali nachádzať zvyšný dvaja ľudia z ich partie a už sa mali dávno vrátiť. Medzi nimi sa nachádza Juzek, medik, ktorý, ako Darina prezradí, je jej priateľ a veľmi jej na ňom záleží. Chatár Zdeno dlho zápasí s myšlienkou vo svojom vnútri. Ísť či neísť? Zachrániť milovanú blízku osobu pre svoju dávno stratenú lásku alebo nie? To a mnoho viac sa dozviete keď sa započúvate do rozhlasovej hry. (anotace)
Alexander Neverov. Dramatizace Mária Gönci-Jurajová. Dramaturg Emil Fillo. Hudba Jaromír Dlouhý. Mistr zvuku Július Lavo. Technická realizace Gustáv Guldán. Režie Viera Štróblová.
Účinkují Emil Fillo, Mária Bancíková, Pavol Mikulík, Peter Mikulík, Hana Meličková, Július Pántik, Ctibor Filčík, Eugen Senaj, Jozef Šándor, Jozef Šimonovič, Jozef Čierny, Míla Beran, Vladimír Štróbl, Štefan Figura, Imrich Jenča.
Nastudoval Československý rozhlas Bratislava v roce 1957. Premiéra 13. 10. 1957 (79 min).
Pozn.: Spisovateľ napísal knihu v čase, keď pre veľké sucho vznikol v niektorých krajoch Sovietskeho zväzu strašný hlad. Bolo to v roku 1921, keď ruská zem bola aj tak vyčerpaná vojnou a revolúciou a preto tým ťažšie niesla tento nový úder. Mladý sovietsky štát, ktorý ešte len napínal svoje žily k zápasu o bytie a nebytie, osamelý uprostred nepriateľov, obkľúčený vojskami kapitalistických štátov, nemohol čakať od nikoho spoza hraníc ani pomoc ani oporu. Tisíce ba státisíce ľudí umierali hladom. Opúšťali svoje domovy a sťahovali sa do krajín, kde bol chlieb, kde suchota nezasiahla. Takýto kraj bol na východe v okolí Taškentu a Samarkandu, no bolo treba prejsť cez ohromnú Kirgijskú step, cez ktorú viedla len jediná železnica, no tá bola preplnená hladujúcimi a umierajúcimi, ktorí utekali pred biedou. Pri živote ich pridržiavala len nádej, že predsa dôjdu do kraja blahobytu a že sa budú môcť do sýta najesť. Taškent, chlebové mesto, bolo ich cieľom mariacim sa v diaľke za ohromnými pustatinami, za tisícerým odriekaním a útrapami. Žiarilo ako hviezda nádeje, ku ktorej sa upierali tisíce hladujúcich. Aj spisovateľ knihy Neverov prešiel túto hladovú púť a preto je jeho kniha taká verná a presvedčivá.
Pozn. 2: Podle románu vznikl film Taškent, město chleba (1968, režie Šuchrat Abbasov).
Gard Sveen. Kompletní audiokniha. Detektivní příběh. Zvuk a režie Ivo Martiník. Hudba Lukáš Bury.Připravila Hana Svatovská.
Verše recituje Jan Novotný.
Premiéra 19. 3. 2017 (Rádio Proglas, 13:20 h.). Repríza 20. 3. 2017 (Rádio Proglas, 10:15 h.); 9. 7. 2017 (Rádio Proglas, 13:20 h.); 10. 7. 2017 (Rádio Proglas, 10:15 h.). K poslechu zde.
Lit.: anonym: Knihovnička: Leopoldovský sešit Jana Zahradníčka. In web Proglas, 19. 3. 2017 (článek). – Cit.: Nově objeveným sešitem s originály básní Jana Zahradníčka z vězení se budeme zabývat v aktuálním pořadu Knihovnička. Poslouchejte v neděli 19. března ve 13.20, opakujeme v pondělí 20. března od čtvrt na jedenáct.
Zhruba před rokem, v březnu 2016, byl ve vězeňském archivu ve slovenském Leopoldově objeven sešit vězeňské poezie českého křesťansky orientovaného básníka Jana Zahradníčka (1905-1960). Jeho existence se sice všeobecně tušila, ovšem v jeho reálné nalezení doufal málokdo. Jistě, Zahradníček po návratu z vězení většinu svých básní znovu zapsal a my je známe z posmrtně vydané sbírky Čtyři léta, ale původní podoba textů zůstala zahalena tajemstvím. Díky péči Moravské zemské knihovny se znalci i běžní čtenáři Zahradníčkova díla totiž už zhruba měsíc mohou těšit z krásně vypravené velkoformátové knihy, která je částečnou faksimilií tohoto sešitu. V Knihovničce ji představí redaktorka Hana Svanovská, uslyšíte také verše Jana Zahradníčka v podání Jana Novotného.
Lit.: anonym: Jan Zahradníček: Verše. Leopoldovský sešit poezie. In web Rádio Proglas, 19. 3. 2017 (článek). – Cit.: V r. 2016 byl v archivu věznice ve Valdicích nalezen básnický deník křesťansky orientovaného básníka Jana Zahraníčka (1905-1960). Tuto unikátní faksimilii se péčí editora Jana Wiendla [víndla] rozhodla vydat Moravská zemská knihovna v Brně. jedná se z velké většiny o varianty básní, které napsal Zahradníček ve vězení mezi roky 1956 – 1960 a které posléze uspořádal editor Bedřich Fučík do sbírky „Čtyři léta“. Nad přínosem publikace se zamýšlí redaktorka Hana Svanovská.
Iva Mrkvičková. Rozhlasová hra o židovském chlapci, který pomocí horkovzdušného balonu doletí z roku 1939 do současnosti. Rozhlasová úprava Barbora Haplová. Použitá hudba Jaroslav Ježek (Svítá). Hudba Kryštof Marek. Mistr zvuku Radek Veselý. Zvuky, ruchy a šumy Petr Šplíchal. Produkce Jana Knappová. Dramaturgie Lenka Veverková. Režie Dimitrij Dudík.
Osoby a obsazení: Ervín, 11 let (Vojtěch Podrazil), Matěj, 12 let (Prokop Košař), Kuba,10 let (Matěj Převrátil), Kubova máma (Martina Hudečková), starý Ervín, 87 let (Josef Somr).
Natočeno 2017. Premiéra 8. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.). Repríza 8. 5. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 4. 5. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Lit.: anonym: Iva Mrkvičková: Hvězdoplavec. In web ČRo 2 Praha, 8. 5. 2017 (článek). – Cit.: Příběh o cestování v čase, válce, upřímnosti i přetvářce a o problémech, před kterými se uletět nedá.
Dva kamarádi Kuba a Matěj se jedné prázdninové noci vydají pozorovat meteorický roj. Poklidnou atmosféru plnou klučičího pošťuchování však náhle přeruší horkovzdušný balón, který z ničeho nic dopadne na pole kousek od nich. Kdo to cestuje noční oblohou v košili a saku?
Mladý cestovatel se jmenuje Ervín Eisenberg, je žid a do současnosti přicestoval z roku 1939 krátce před vypuknutím druhé světové války. Chlapec samozřejmě netuší, co se v následujících letech má stát a jak těžké časy pro jeho rodinu a další přátele nastanou.
Kuba a Matěj musí řešit dilema
Mají mu kluci říct všechno, co o druhé světové válce ví, nebo mlčet? Přestože se zdá, že kluci ze současnosti nemají oproti Ervínovi žádné starosti a nic je netrápí, opak je pravdou. Matěj se pohádal s rodiči a utekl z domova, mladšímu Kubovi umírá v nemocnici otec.
„Moje máma si asi myslí, že jsem malej nebo co. Že to nevidim. A tak se furt tváří, jako že se nic neděje a že se táta každou chvíli uzdraví,“ svěřuje se Kuba kamarádovi. Právě upřímnost a přetvářka jsou vedle kamarádství stěžejními tématy rozhlasové hry.
Příběh uzavírá píseň V+W
Ervín odmalička slyší hudbu hvězd, podle které se dokáže i se svým balónem orientovat a plout tak hvězdnou oblohou. Dokonalý sluch však Ervínovi neslouží pouze jako kompas. Díky němu také vyniká ve hře na housle, které nosí stále s sebou.
Závěrečná píseň Jiřího Voskovce a Jana Wericha Svítá v podání Josefa Somra je skvělou tečkou za hrou, v níž hrdinové sice cestují časem, nicméně si jsou vědomi, že před některými problémy se balónem stejně uletět nedá.
Lit.: Kamberský, Jakub: Létat mezi hvězdami. In Týdeník Rozhlas 23/2017 (recenze). – Cit.: Na úvod malá bilance: v čase, kdy vzniká tento text, konkrétně v půli května, Dvojka Českého rozhlasu odvysílala od počátku roku čtyři premiéry her pro celou rodinu a čtyři velké nedělní pohádky. Osm premiér ani ne v půlce roku naznačuje, že dětská tvorba je na vzestupu. Většinou jde o velmi dobře zvládnuté texty s nápaditými dialogy. Hry jsou možná někdy jednoduché, ale nikdo asi nechceme děti zatěžovat obtížně pochopitelnými příběhy. Lze říct, že jejich průměrnost vyvažuje snaha vkusně pobavit a předat dětem určitá poselství nenucenou, edukativní formou.
Výše řečené platí i pro hru Hvězdoplavec (TR 19/2017) od Ivy Mrkvičkové, kterou Dvojka odvysílala 8. května. Dodejme, že autorka byla za svůj text oceněna v autorské soutěži v rámci festivalu Prix Bohemia Radio v kategorii hra pro děti a mládež druhým místem. První místo zaujala komedie Třináct od Jaroslava Hejnice. Zpátky k Hvězdoplavci.
Dva kamarádi, Kuba a Matěj, sledují v létě meteorický roj. Mezitím co se špičkují ohledně rozdílů života na venkově a ve městě, přistane u nich horkovzdušný balon. Jeho majitele zprvu považují za ufona, protože je nezvykle oděn a v mluvě užívá zastaralé výrazy.
Nakonec se ukáže, že jde o židovského chlapce Ervína, který k nim doputoval v čase, a to konkrétně ze srpna roku 1939. Z doby, kdy se chýlilo k tragickým událostem druhé světové války, včetně židovského pogromu, což samozřejmě Ervín nemůže tušit. Mají ho chlapci varovat před nebezpečím? Je vůbec nějaká možnost zvrátit nemilosrdný osud?
Síla této hry spočívá v hledání hodnot a v uvědomění si, že se před odpovědností a osudem, ať je jakkoli těžký, nelze uletět.
Režisér Dimitrij Dudík obsadil do dětských rolí šikovné členy Dismanova rozhlasového dětského souboru Prokopa Košaře (Matěj), Matěje Převrátila (Kuba) a Vojtěcha Podrazila (Ervín). Děti hrají bezprostředně, mezi Košařem a Převrátilem to zvlášť jiskří.
Mám radost nejen z toho, že autoři píší hry pro děti a o dětech, ale také z toho, že stále více počítají s dětskými představiteli. Obzvláště mě pak těší výkony dismančat.
V drobných rolích dětské herce doplňují Martina Hudečková a Josef Somr, jehož závěrečný zpěv Ježkovy písničky Svítá pohladí uši i duši. O další hudební předěly se postaral osvědčený Kryštof Marek, jeho swingové variace na třicátá léta výborně fungují. Zvukově je hra nenáročná, ale proč taky naddimenzovat živoucí dialogy a svižně plynoucí příběh nadbytkem zvuků a ruchů.
Autor těchto řádků si je vědom, že se opakuje, ale čím víc na různých přehlídkách slyší, jak je třeba vyzdvihovat moderní sound design, zvuky dotvářet fantazii, tím naléhavěji chce říct: Ctění tvůrci, vážení odborníci, nezapomínejte na to, co činí rozhlas rozhlasem, a sice hlas a slovo!
Peter Sever. Třídílná hra pro mládež. Redakčně připravila Darina Hlúchová. Mistři zvuku Peter Daniška, Milan Greguš, Miroslav Mlynka. Režie Viera Weidlerová.
Osoby a obsazení: Hanka (Jana Valocká), Violka (Helena Geregová), chlapec (Martin Kaprálik), chlapec 2 (Igor Mišík), vesničan (Július Paluš), otec (Vladimír Durdík ml.), matka (Ida Rapaičová), Dodo (Marián Labuda ml.), Marián (Michal Gučík), Pavko (Ján Kroner), Ači (Peter Bzdúch), Benko (Jozef Šimonovič), Kliský (Miroslav Trnavský) a Hmaták (Leopold Haverl).
Nastudoval Československý rozhlas Bratislava v roce 1992. Premiéra 31. 10. 1992; 7. 11. 1992; 14. 11. 1992 (23 + 22 + 26 min.).
Pozn.: Hanka a Viola sa vyberú v jedno upršané víkendové popoludnie na chatu za partiou chalanov. Hanka si však pomýli chatu…. O tom, ako sa to všetko skončí sa viac dozviete v týchto 3 častiach. (anotace)
Stanislav Radič. Humoristický program. Scénky Berco Trnavec, Ján Grexa a Oliver Andrásy. Redakce Oliver Andrásy a Elena Kunštárová. Hudební redaktorka Eva Kiapešová. Hraje skupina Bukasový masív. Zvuk Roman Drozda, Katarína Pulmanová, Ervín Móza a Roman Laščiak. Režie František Obžera.
Účinkují Marián Zednikovič, Stano Dančiak, Milan Markovič, Petr Novotný, Dušan Blaškovič, Eduard Bindas, Andrej Hryc, Miroslav Noga, Ivan Letko, Ĺubo Gregor, Dušan Tarageľ, Oľga Šalagová, Július Paluš a Vlado Černý.
Připravil Československý rozhlas v roce 1987 (106 min.). Repríza 18. 3. 2017 (SRo Rádio Pyramída).
Lit.: Chlebová, Tamara: Stano Radič: Olympiáda. In web SRo 15. 3. 2017 (anotace). – Cit.: Šport otužuje telo i ducha. Pri športovaní vznikajú nové priateľstvá a zanikajú staré choroby. Ale popri športových výkonoch, ktoré nás tešia, sa občas stretávame aj s nešportovými výkonmi, ktoré nás netešia. A práve prehliadku takýchto výkonov ponúka zábavný program Olympiáda.
Budú to disciplíny, ako napríklad nespadnúť z koňa, ako streliť capa na capostreľnici, alebo ako vyhrať preteky v slovotvorbe. Na humorno-športovom zápolení nebudú chýbať naši osvedčení humoristi Ján Grexa, Zdeno Luknár, Stanislav Radič a Ján Kamenistý. Tí si najprv pozapisujú všetečné otázky divákov, potom sa zatvoria do miestnosti zvanej „dumáreň“, aby podumali a vydumali vtipné odpovede.
Tým sa však naša humorno-športová olympiáda nekončí. Nasleduje súťaž v „brbtoch“, čiže jazykových prehreškoch, ktoré sa vo vysielaní podarili našim športovým reportérom a komentátorom. Blok „brbtov“ pripravil a uvádza Štefan Horský a pesničkami ho okorenila hudobná skupina Bukasový masív a spevaví humoristi Milan Markovič, Marián Labuda a Ivan Krajíček.
Rozhlasovú Olympiádu v roku 1987 pripravili autor námetu i scenára Stanislav Radič, konferencieri a účinkujúci Stano Dančiak a Marián Zednikovič a Petr Novotný, redaktori Oliver Andrásy a Elena Kunštárová, hudobná redaktorka Eva Kiapešová, zvukový majster Roman Drozda a režisér František Obžera.
Jan Herget. Dokudrama o významném rozhlasovém režisérovi odehrávající se na hranici skutečnosti a fikce. Pamětníci, postavy z jeho her a konečně i on sám jsou aktéry nevšedního soudního sporu o to, jak významnou stopu Jiří Horčička zanechal v historii Českého rozhlasu.
Ze záznamu hovoří a zpívají Viktor Preiss, Eduard Cupák, Karel Höger, Luděk Munzar, Jan Vedral, Laďka Kozderková, Jitka Borkovcová a další.
Natočeno 2017. Premiéra 26. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h). K poslechu zde.
Po dokumentu následovalo Noční Mikrofórum, moderuje Magdalena Šorelová. Host: Jitka Borkovcová, lektorka, zvukový mistr.
Lit.: Herget, Jan: Jiří Horčička – spor o legendu. In web ČRo 2 Praha, březen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Legendární rozhlasový režisér se narodil i zemřel 27. března (1927─2007). Nejde ale o klasický vzpomínkový dokument, ale o přesvědčivou iluzi zvláštního rozhlasového soudu.
Přímo v nahrávacím studiu vyšetřující posuzuje, jak významnou stopu Jiří Horčička zanechal v historii Českého rozhlasu. Z protokolu přelíčení vybíráme několik citací:
Vyšetřovaný Jiří Horčička popisuje přelomové dílo své kariéry – Čapkovu Válku s mloky:
„Pro mě to znamenalo historický zlom nejenom v mé režisérské práci, ale i v mém nazírání na rozhlas. Do rozhlasové režisérské práce musela vstoupit rozhlasová technika, ale nikoliv jen jako pasívní záznamové zařízení, ona sama musela být produktivní. V roce 58 jsme neměli příliš vyspělou techniku. Měli jsme nějaké filtrové korekce, které omezovaly výšky nebo hloubky, echo a to bylo všechno. A s tímto vybavením, jsme si měli vymyslet hudbu mloků, řeč mloků, zvláštní zkraty a zvláštní střihy.“
O vysokých nárocích Jiřího Horčičky na své spolupracovníky vypovídá zvukařka Jitka Borkovcová:
„Nároky, které měl, byly vždycky opodstatněné. Ale pro mě bylo nejpodstatnější, že důvěřoval svým spolupracovníkům. Lidově řečeno nekecal nám do toho, jak budeme stavět mikrofony a tak dále. A když jsme natočili záběry, tak ho zajímalo, jestli se to nám v režii líbilo. Když na nás bylo znát, že se nám něco nelíbilo, tak chtěl vědět proč a buď řekl: blbost, anebo: fakt.“
Herec Viktor Preiss uvedl na pravou míru mýtus, že Jiří Horčička na herce často křičel:
„Ten křik nebyl zlobný, to bylo v zápalu věci. On režíroval hlasitě, ale mělo to jednu výhodu, že strhával. Svou energií určoval napětí a všichni se mu to snažili splnit. Při tom použil strhující metodu velké dikce a velkého režijního projevu. Každou inscenaci měl velice dobře promyšlenou. Připadalo mi, že to byla vysutá dráha, po které se jelo a nějaké velké úhyby do stran, takzvané zmýlené cesty, při práci s Horčičkou rozhodně nebyly.“
Z výpovědi scénáristy, dramaturga a specialisty na rozhlasovou tvorbu Jana Vedrala citujeme pasáž týkající se komplikovaného období normalizace, kdy byl Jiří Horčička v nemilosti:
„Byl pověřován opravdu velmi problematickými, dokonce svým způsobem kompromitujícími režijními úkoly, jako byly třeba poemy konjunkturálního básníka Václava Honse, které točil.Režisér by jistě měl právo odložit některé texty, které Horčička realizoval, protože to byly nekvalitní, ideologizující texty. On je natočil a ještě se je pokoušel natočit co nejlépe a co nejzajímavěji. Je to kompromis? Je to kompromis. Zůstat u té profese bylo podmíněno takovými ústupky. Odpovědnost za to médium byla v jeho případě maximální a rozhodně nešlo o sebezvýhodňování.“
Pohled do soukromí Jiřího Horčičky poskytla soudu jeho druhá manželka Jarmila Šusterová:
„Neuměl moc odpočívat. Když pracoval na nějaké nové hře, tak u nás v kuchyňském koutu proseděl mlčky mnoho hodin. Díval se z okna na Prahu a usilovně přemýšlel o hudbě, o hereckém obsazení, o zvukových efektech. Ta profese mu dávala hrozně moc a on jí tím pádem dával také spoustu svého času a svých nálad.“
Další svědectví poskytli třeba komisař Maigret nebo ztracený hlas Laďky Kozderkové. Soud také nechal provést několik důkazů v podobě ukázek z her Válka s mloky, Linka Důvěry, Vojna a Mír nebo Let do nebezpečí.
Chcete vědět, jaký verdikt nakonec tento zvláštní rozhlasový soud vynesl? Jak zhodnotil přínos Jiřího Horčičky pro Český rozhlas?
Powered by WordPress