Michal Lázňovský. Rozhlasová tragikomedie. Hudba Kryštof Marek. Mistr zvuku Radek Veselý. Zvuky, ruchy a šumy Petr Šplíchal. Produkce Jana Knappová. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Dimitrij Dudík.
Osoby a obsazení: Olinka (Lenka Vlasáková), darmošlap (Viktor Preiss), Spivaczek (Jakub Žáček), Hanna (Taťjana Medvecká), důstojník + hlas z tlampačů (Jan Šťastný), autor (Michal Lázňovský). Dále účinkují Petr Šplíchal, Libuše Šplíchalová, Jan Czech), Eva Přibylová, Tomáš Fiala, Radek Seidl, Dana Reichová a Tomáš Pergl.
Natočeno 2017. Premiéra 26. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.). Repríza 23. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 68 min.) v cyklu Současná hra; 4. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 4. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 6. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Lit.: Lázňovský, Michal: Fata Morgana. In web ČRo 2 Praha, 26. 3. 2017 (článek). – Cit.: Premiéra tragikomedie s Lenkou Vlasákovou, Viktorem Preissem, Taťjanou Medveckou a Jakubem Žáčkem.
Je 7. prosince 1941 a Fata Morgana je starý prorezlý parník, který snad kdysi byl schopen přeplout Atlantik. Za mírových dob by nikoho ani nenapadlo s ním podobnou plavbu podnikat. Teď ale všichni jeho cestující, přesněji uprchlíci z nejrůznějších koutů Evropy, netrpělivě vyhlížejí New York (ačkoli Fata Morgana ještě neopustila přístav Casablanca). Cílem hlavních postav je útěk, ale stále intenzivněji si musí každý z nich klást otázku, kým vlastně je. Otázka identity je jednou z ústředních otázek této tragikomedie. Nebylo by nakonec nejlepší vše zapomenout, zcela popřít svou minulost? Začít znovu, od nuly?
Němci stále víc ovládají Maroko, které oficiálně spadá pod francouzskou vládu ve Vichy. Sílí i ponorková válka v Atlantiku. Během zdánlivě klidné a díky podnebí vlahé noci se na palubě lodi setkávají čtyři postavy… (Nesmíte ale ovšem zapomenout, že pátou postavou hry je mrtvola. Je to mrtvola pana Weisse, manžela Hanny Weissové. A kolem ní se začne točit děj celé tragikomedie.)
Pan Spiwaczek vypadá jako úředník, nebo jako drobný podnikatel. O všechno před nedávnem přišel, i když způsobem spíše tragikomickým než tragickým. Vypuzen ze svého malého světa stává se prostým, nehrdinským hrdinou. Jeho hlavním zájmem je přežít, ale neměli bychom ho ukvapeně obvinit ze zbabělosti nebo oportunismu.
Hanna údajně Weissová, asi tak 45 až 50 let, středoevropská židovská intelektuálka žijící mezi Prahou, Vídní a Berlínem. Ona by s touto charakteristikou pochopitelně nesouhlasila; ne snad proto, že je politicky nekorektní, ale především proto, že své židovství donedávna vůbec nepovažovala za důležité. Nutno podotknout, že používá identitu, která je pravděpodobně falešná.
Olinka je ve věku, kdy jsou krásné ženy nejkrásnější. Podléhá krasavcům a má soucit se slabými. Ale má i jednu nectnost: nemůže si pomoct, pomáhá potřebným. Je válka a ona je na útěku stejně jako ti, kterým při své práci na konzulátu nezištně pomohla k více či méně falešným papírům.
Darmošlap, poslední z hlavních postav, je na první pohled nezakotvený kosmopolita, možná s nějakými aristokratickými předky, kdo ví. Mohlo by se zdát, že je to jen roztomilý budižkničemu. Ženy na něj letí a ani on se jim nevyhýbá. Je inteligentní, možná i vzdělaný. Má přehled o současném intelektuálním a společenském dění. Celý život jen sbírá, a to ještě za podmínky, že se při tom nemusí shýbat. Nicméně sebrané informace zřejmě uměl vždy výhodně zpeněžit.
Lit.: Kamberský, Jakub: Lehká konverzačka z nelehké doby. In Týdeník rozhlas 17/2017 (recenze). – Cit.: O dramatikovi Michalu Lázňovském lze bez zaváhání říci, že je autorem, u něhož se za déle než třicet let utvořilo silné pouto k rozhlasu. Však si zde vyzkoušel řadu rolí: jako autor původních her i adaptací, režisér, dokumentarista, redaktor, moderátor a svého času i dramaturg řady Radiodokument na stanici Vltava.
Jeho autorský záběr je široký, přesto se ale k jednomu období světových dějin vrací častěji, a sice do doby druhé světové války. Nutno dodat, že tyto hry jsou snad vůbec nejsilnějšími autorovými počiny. Patří mezi ně Setkání na neutrální půdě, Rajchsmaršál a muzejní myš a čerstvým přírůstkem je tragikomedie Fata Morgana, kterou 26. března uvedla Dvojka ČRo.
Ocitáme se v prosinci roku 1941 v přístavu Casablanca na lodi Fata Morgana. Uprchlíci před válkou zde vytouženě čekají na povolení odplout do vysněné Ameriky. Autor svou pozornost soustředil na čtyři postavy, pro které režisér Dimitrij Dudík našel skutečně luxusní herecké obsazení. Mladá dívka Olinka (Lenka Vlasáková) trpí neskonalou potřebou pomáhat slabým. Odhalí, že jistý Franz Spiwaczek (Jakub Žáček) nemá v pořádku vízum, tudíž je jeho plavba do Ameriky ohrožena. Vymyslí plán, že by se mohl vydávat za náhle zesnulého manžela paní Hanny (Tatjana Medvecká), ovšem má to jeden háček, nejprve je třeba zbavit se mrtvoly. Plán ale tajně vyslechne sběrač informací Darmošlap (Viktor Preiss). Vyvstávají otázky – vyjde vše podle plánu, dostanou se všichni do bezpečí Ameriky? Tragikomedie Fata Morgana je velmi dobře napsaná, dialogy jsou jiskřivé, ale pár slabin se přesto najde. Rozjezd je bohužel dost pomalý, text je obtížen množstvím filozofických úvah, které občas brzdí spád konverzační komedie. Hra trvá šedesát sedm minut, což sice není příliš mnoho, leč drobné krácení by tempu příběhu prospělo. Rozhodně však tato hra patří k nadprůměrným počinům z tuzemské původní dramatické tvorby.
Režisér Dudík klade hlavní důraz na slovo, zvuky moře, houkání lodi, díky nimž tvoří zvukovou kulisu. Nenucená hudba Kryštofa Marka se nese ve swingovém duchu. Efekty a hudba vhodně dokreslují dialogy.
Z hereckého hlediska můžeme mluvit o nadprůměrných výkonech: k Viktoru Preissovi netřeba mnoho dodávat, Darmošlapa představuje jako protřelého bonvivána a sedmilháře, před kterým si nikdo nemůže být úplně jistý. Ironické ženy Tatjaně Medvecké vyloženě sedí, což prokazuje i tato nahrávka. Lenka Vlasáková potěší svou nenuceností, hlavně ale precizní výslovností, kterou si v rozhlase nebo při načítání audioknih velmi hlídá, což ne vždy platí ve filmu a v televizi. Velikým překvapením je potom Jakub Žáček, který tolik zkušeností před mikrofonem nemá. Z těch minulých to byly většinou komické role, bez zásadního psychologického rozměru postavy.
Našly se sice určité výhrady k textu, ve výsledku ale šlo o příjemný poslech dobře napsaného a vystavěného příběhu. Více tak brilantních konverzačních tragikomedií a ještě pak více silných původních textů!