K nové premiéře Národního divadla. S. J. Hsiung. Hra o čtyřech jednáních a sedmi obrazech s epilogem (volně upravil pro české jeviště Miloš Hlávka podle textu čínské hry v anglické verzi S. J. Hsiunga, překlad Staša Jílovská). Hudba Jaroslav Ježek. Texty písní Miloš Hlávka. Výprava František Tröster. Režie Jiří Frejka.
Hovoří dramaturg Národního divadla František Götz.
Osoby a obsazení: zahradník Hsieh Ping-Kuei (Jan Pivec), Studánka (Olga Scheinpflugová), princezna Západních krajů (Jarmila Kronbauerová). Zpívá Jan Pivec.
Premiéra divadelní inscenace 9. 4. 1937.
Lit.: Hubička, Jiří: Reportáže umění – Paní Studánka – další průhled divadelním okénkem z 30. let. In web ČRo archiv, 7. 10. 2016 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: Po minulém vstupu do světa rozhlasových divadelních okének, jímž jsme navštívili Městské divadlo na Královských Vinohradech koncem 30. let minulého století, zavítáme dnes – opět před premiérou a opět ve stejné době – na naši první scénu, tedy do Národního divadla.
Průvodcem tímto divadelním okénkem nám bude tehdejší dramaturg Národního divadla dr. František Götz, který představil v roce 1937 rozhlasovým posluchačům dramatickou novinku, jež dobývala úspěchy na evropských jevištích.
František Götz, žil v letech 1894 – 1974, byl vynikající literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí brněnské expresionistické Literární skupiny. Z Brna do Prahy ho přivolal režisér Karel Hugo Hilar a na konci 20. let ho ustanovil lektorem činohry Národního divadla. Götz pak v letech 1928 – 1944 působil jako dramaturg naší první scény. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Hra čínského autora Hsiunga Paní Studánka měla na Národním divadle premiéru 9. září 1937 (sic!).
V další části úvodu rozebere František Götz velmi podrobně děj i myšlenkový obsah čínské hry, význam jejího uvedení zasadí do dobového společenského kontextu. V režii Jiřího Frejky, vystoupili v hlavních rolích, jak v příští ukázce uslyšíme, Olga Scheinpflugová (Studánka) a Jan Pivec (Hsieh Ping-Kuei). Ale i další role byly obsazeny herci věhlasných jmen. Za všechny uveďme: Wanga hrál Jaroslav Průcha, Chen Antonie Nedošínská, Zlatou Studánku Ella Poznerová, Stříbrnou Studánku Božena Půlpánová, Sua Ladislav Pešek, Wei Stanislav Neumann, Princeznu Západních krajů Jarmila Kronbauerová, Tak-a – taka Josef Gruss.
Na dalším vzácném archivním záznamu je uvedena ukázka ze hry Paní Studánka. V tomto úryvku zazní dosud zcela neznámé ukázky hereckého umění Olgy Scheinpflugové a Jana Pivce. Hudbu k inscenaci napsal Jaroslav Ježek.
Poslední ukázka z divadelního okénka, tedy z pořadu, jímž Československý rozhlas představoval nové divadelní premiéry, bude opět unikátní: píseň ze hry Paní Studánka zazpívá Jan Pivec. Hudbu napsal Jaroslav Ježek, text písně Miloš Hlávka. Snad se mnou souhlasíte – byly to neobyčejně zasvěcené pořady, jimiž ve 30. letech rozhlas uváděl své posluchače do pražského divadelního života.
Lit.: Hubička, Jiří: Rozhlasová dílna – Návrat po zvukových stopách. Pohled divadelním okénkem. In Týdeník Rozhlas 19/2016 /2.5.2016/, s. 25 (článek). – Cit.: Vysílání slavných Okének, která od května roku 1938 připravovali na aktuální témata nejlepší rozhlasoví reportéři (Disman, Kocourek, Očadlík, F. K. Zeman), předcházela okénka divadelní. Pod tímto názvem od roku 1936 pražský Radiojournal vysílal půlhodinové pořady, v nichž dramaturgové předních pražských scén zasvěceně představovali nové hry, hovořili o autorech uváděných premiér, o hereckém obsazení. Po obecném úvodu následovala ukázka z dramatu. Díky tomu, že se rozhlasovému zvukovému technikovi Miloslavu Turkovi podařilo objevit a zrekonstruovat několik dalších, dosud neznámých Divadelních okének, můžeme si dnes přečíst (a zanedlouho i poslechnout) názory takových osobností českého divadla, jakými byli František Gotz, Frank Tetauer nebo Otakar Fischer. A nejen to -ukázky z divadelních premiér v Divadelních okéncích uchovaly hlasy mnoha vynikajících herců. (…)
Lit.: Just, Vladimír: Miloš Hlávka – Světák nebo Kavalír páně? Praha : Akropolis, 2013. – Cit. (ze stránek Miloš Hlávka): Bylo to tuším poprvé, kdy se Miloš Hlávka ještě za svého života setkal s problémem, jenž bude jeho dramatiku provázet trvale, zejména však po jeho smrti: tím trvalým problémem bude nejasné, zprvu jen z neznalosti nepřesné, po jeho smrti však už často záměrně mu upírané „otcovství“ jeho textů. Bylo to ale určitě poprvé a naposled, kdy se dramatik sám chopil pera, a veřejně se v kritické glose k otcovství přiznal. Jelikož – na rozdíl od jiných textů – není v našich silách skrze nepřehlednou cestu původní staré čínské pohádky přes její novodobé anglické zpracování až k několika verzím Hlávkovy volné úpravy, provést test paternity, nezbývá nám než autorovi věřit a otcovství mu skutečně přiznat. Notabene, když – zvláště v pasážích veršovaných, a zejména pak v motivech snu a reality, v holdu poezii jako takové i v holdu básníkovi, jeho fantazii, právu snít a jeho svobodnému postavení ve společnosti – v textu nalézáme typické hlávkovské motivy, důvěrně známé z jiných autorových her. „Básnit znamená v nejvyšším smyslu být,“ říká ve hře Hsieh – a v té větě je celý Hlávka, žádná Čína. Ostatně, i celou tu „Hlávkovu Čínu“ můžeme chápat jako velkou básnickou metaforu, hra si nehraje na věrnou čínskou rekonstrukci, nalézáme se pevně na půdě evropského divadla, a řešíme evropská témata, takže, jak praví jedna z autorových scénických poznámek, vůbec neuškodí, když vedle jisté záměrně stylizované (metaforické) obřadnosti pronikne do hry i kus jemné ironie. Sám autor v úvodní Poznámce herce nabádá: „Není potřebí českým přestavitelům této hry hloubati o herecké technice čínských herců. Pravda, jisté obřadnosti Paní Studánka vyžaduje, ale v tom postačí několik prostě stylizovaných náznaků, pokud možno arci nejdále od operetní ,Číny‘„. (more…)