Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Od šestnácti v armádě

Převedeno do srozumitelné řeči: důležité je tvářit se vážně, mít silácké řeči a hodně při tom řinčet zbraněmi. Grečkovi to šlo náramně. Aby ne, když v armádě sloužil od 16 let. Do Rudé armády vstoupil v roce 1919, mezi válkami už byl elitním důstojníkem generálního štábu a přežil i Stalinovy čistky. Měl štěstí: nepatřil ke generaci, které se chtěl Stalin zbavit.

Svým věkem byl ideálním adeptem, aby „díry“ po zlikvidovaných vojenských špičkách zaplnil. Válčení měl v krvi. Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v létě 1941 si totiž vymohl přeložení ze štábu na frontu. Se svými vojáky pak prošel po mnoha peripetiích a útrapách složitou cestou. Nejprve ústup na východ, potom pomalý postup přes Ukrajinu, Západní Karpaty a Ostravu až do Prahy.

Tvrdě proti povstalcům

Po válce velel Grečko Kyjevskému vojenskému okruhu, jednomu z nejprestižnějších v tehdejším Sovětském svazu. Coby schopný organizátor se pak v květnu 1953 stal velitelem sovětských okupačních vojsk v Německé demokratické republice. I s jeho jménem je spojeno tvrdé potlačení východoněmeckého povstání v červnu 1953, které Grečkovi vyneslo sympatie tehdejšího sovětského vůdce Chruščova.

Byl to zásah opravdu razantní: téměř ve všech východoněmeckých městech byl vyhlášen výjimečný stav, na „obnovu pořádku“ bylo nasazeno 17 tankových a mechanizovaných divizí. Zahynulo kolem 60 lidí, z toho 6 bylo „popraveno na místě“. Sověti uvěznili v NDR 9 tisíc lidí a počítáme-li i následné policejní akce, bylo zatčeno kolem 25 tisíc lidí. Soudy odsoudili k smrti 42 osob.

„Živly“ nechat utéct, do lidí nestřílet

Grečko je poté krátce velitelem sovětských pozemních sil, dalších deset let (1957-1967) prvním náměstkem ministra obrany a následně až do roku 1976 tento resort vede; dlouhé období byl také nejvyšším velitelem Varšavské smlouvy.

V 60. a 70. letech se Grečko „připletl“ k mnoha významným událostem v Evropě: když se uvažovalo o stavbě Berlínské zdi, je rozhodně pro. Když v Moskvě v roce 1968 řešili vzpurnou Prahu, navrhoval (už v dubnu!) vojenskou invazi. V sobotu 17. srpna 1968 telefonicky oznamuje Grečko československému kolegovi Martinu Dzúrovi připravovanou okupaci a vyhrožuje mu, že „bude viset na telegrafním sloupu“, jestli československá strana bude reagovat jediným výstřelem.

Zároveň ale dokázal politicky uvažovat: stavěl se proti totálnímu uzavření hranic Československa, k němuž po 21. srpnu došlo – naopak navrhoval, aby ze země byli propuštěni ti, kteří chtějí utéci, tedy „kontrarevoluční živly“. A jakkoli může být Grečko vnímán jako člověk, pro kterého nejlepší řešení každého problému představoval tank, tak právě 21. srpna 1968 nabádal okupační armády k rozvaze.

Když urgoval u velitelů okupačních vojsk obsazení a umlčení rozhlasu, bylo mu sděleno, že před rozhlasem jsou davy demonstrantů – a z Prahy přišel dotaz, jak dál. Grečko tehdy připustil střelbu jen jako krajní možnost. Že tomu nakonec bylo naopak, je vinou těch, kteří udíleli rozkazy v Praze.

Hrozbou nové vojenské intervence, tlakem na vyhlášení výjimečného stavu a ignorací domácí vlády Grečko potvrdil okupační postavení republiky. Neuznával její suverenitu a ani nebyl schopen o ní uvažovat. Obvinil velení armády, že svou nečinností umožňuje další působení kontrarevolučních sil a hrozil: – Situace je horší, než 21. srpna 1968. Pokud nepřijmete opatření, bude zle. Neopustíme Československo. Neodejdeme, tento rok ani příští. Vašeho vedení se nebudeme ptát. – Maršálův výstup byl sprškou výčitek, obvinění, hrozeb a lží. Svůj účel však splnil. Vojenští představitelé byli zastrašeni a většina se přiklonila k sovětským cílům.
historik Zdeněk Doskočil

Husákův „hrdina“

Významnou roli hrál Grečko i v procesu „normalizace“. V říjnu 1968 přijel do Československa podepsat pro Prahu ponižující smlouvu o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk.

A v dubnu 1969, krátce po nepokojích souvisejících s vítězstvím československých hokejistů nad Sovětským svazem na mistrovství světa, přiletěl do Československa znovu. Přinutil československou generalitu, aby tlačila na změny ve vedení KSČ (což zanedlouho vedlo k pádu Alexandra Dubčeka a nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ). Husákův režim se Grečkovi odměnil: v říjnu 1969 jej vyznamenal titulem Hrdina ČSSR.

Postavil se i proti Brežněvovi

V prosinci 1970 se Grečko pro změnu zabýval bouřícím se Polskem, v tomto případě ale invazi odmítl z obav, že by se polská armáda (na rozdíl od té československé) aktivně bránila. V první polovině 70. let pak „jestřáb“ Grečko navrhoval aktivnější sovětské vojenské angažmá v Africe a daleko výraznější sovětské vojenské vystoupení v egyptsko-izraelském konfliktu. V souvislosti s válkou na podzim 1973 nechal údajně Sovětský svaz přepravit do Egypta dokonce jaderné hlavice, historikové však dnes tuto informaci spíše zpochybňují.

Nepřekvapí ale, že Grečko se v první polovině 70. let výrazně stavěl proti politice uvolňování napětí, a když měla být podepsána sovětsko-americká smlouva SALT o omezení počtu raketových systémů, Grečko prohlásil: „Nevidím v SALT velkého užitku. Názor generálního štábu na smlouvu zní – ne.“ V podobném duchu, ale v mírnějším tónu, napsal i článek do sovětského armádního deníku.

Vyneslo mu to nelibost samotného Brežněva, který se nejspíš příliš nepobavil, když si o sobě přečetl, že jeho dohoda s Američany je „zanedbáním bezpečnostních zájmů Sovětského svazu“ a blíží se velezradě. Jenže Brežněv „v tom“ uměl chodit: jakkoli jeho vztahy s Grečkem ochladly, nechal jej ve funkci ministra obrany.