Portréty středoevropských politiků, umělců, vědců, historiků. Připravil David Hertl.
Natočeno 2016. Premiéra 7. 4. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.; 25 min) u příležitosti 55. výročí zahájení procesu s Eichmannem.
Lit.: Hertl, David: Plnil jsem rozkazy, nic víc. In Týdeník Rozhlas 2016 (článek).
Cit.: V dubnu uplyne pětapadesát let od zahájení procesu s Adolfem Eichmannem, jedním ze strůjců masového vyhlazování Židů v letech druhé světové války. Proces znamenal obrat v dějinách židovského státu, když posloužil jako celonárodní terapie.
Původně obchodní cestující Eichmann se narodil v březnu 1906 jako syn účetního v Solingenu v Porýní. Rodina se později přestěhovala do Lince, kde roku 1932 vstoupil do rakouské nacionálně-socialistické strany a po přesídlení do Německa i do SS. Sloužil v koncentračním táboře v Dachau. Postupně se jeho specializací stali Židé. V roce 1938 je vysídloval z Vídně a o rok později stál u založení Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze. Po začátku války byl jmenován do čela přesídlovacího referátu gestapa.
Hrál významnou roli při přípravě konference ve Wannsee, jejímž cílem bylo zajistit „konečné řešení“ židovské otázky. Vrcholem Eichmannovy činnosti byla deportace půl milionu maďarských Židů do Osvětimi v roce 1944. Značnou část z nich tvořili bývalí českoslovenští občané z Podkarpatské Rusi.
Po válce se Eichmann ukrýval v Evropě, než se mu podařilo usadit v Argentině pod jménem Ricardo Klement. O jeho pravé identitě věděla zpravodajská služba Spolkové republiky Německo od roku 1952. V roce 1954 poslal známý „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal z Argentiny veliteli izraelské zpravodajské služby Mossad Isseru Harelovi pohlednici s textem: „Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires.“ V květnu 1960 byl Eichmann agenty Mossadu unesen z Argentiny do Izraele, o rok později postaven před soud a v květnu 1962 oběšen.
Během dvouletého věznění sepsal téměř půldruhého tisíce stran textu, jakési obhajoby ve formě deníku. „Nežije už nikdo, kdo spatřil tu hrůzu, tu pekelnou apokalyptickou vichřici v takovém rozsahu jako já. Nikdo mi nemůže zakázat zvednout prst a varovat, neboť jazyk Bohů je příliš změkčilý a jejich slova klamou. Viděl jsem peklo, smrt a ďábla, protože jsem byl svědkem šílenství ničení, protože jsem byl jedním z mnoha koní táhnoucích vůz a nemohl uniknout napravo ani nalevo mimo vůli kočího,“ vysvětloval Eichmann v zápiscích, podle nichž jen vykonával rozkazy Adolfa Hitlera. Soud to odmítl: „Žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti Eichmanna i jeho kompliců.“
Díky procesu s Eichmannem se v Izraeli začalo naplno mluvit o hrůzách masového vyvražďování Židů. Proces měl ohlas i v celosvětovém měřítku. Arabské noviny z Egypta, Sýrie či Jordánska například neskrývaly sympatie s Eichmannem ani lítost nad tím, že „svou práci nestihl dokončit“. Některé další málo známé okolnosti procesu s Adolfem Eichmannem připomene publicista Pavel Hlavatý v pořadu ČRo Plus Portréty.
