Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

15. května 1895 zahajuje Národopisná výstava československá. Svatojanská pouť, průvody, balon nad Prahou, výstavní „dědina“ sokolské jízdy, divadlo. Připravila a uvádí Eliška Závodná.

Natočeno 2015. Premiéra 15. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.; 30 min).

Boj o Trojský most a o Holešovice patřil k nějvětším bitvám Pražského povstánív květnu 1945. Skutečnost byla jiná než jak ji popisuje film Němá barikáda podle povídky Jana Drdy. Pátý díl cyklu Hrdinové z barikád vychází z nalezených dokumentů a svědectví skutečných postav těchto bojů, tentokrát především štábního kapitána Jaroslava Cabicara. I tentokrát jsou použity autentické zvukové snímky z revolučního rozhlasového vysílání. Pořad připravili Martin Čáp, Jindřich Marek a Bronislava Janečková. Dramaturgie a režie Bronislava Janečková.

Ukázky čtou Jan Vlasák, Bronislava Janečková a další.

Natočeno 2015. Premiéra 6. 5. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 27 min) v cyklu Hrdinové z barikád (5. díl). Repríza 7. 5. 2020 (ČRo Plus, 12:34 h.). K poslechu zde.

Lit.: Čáp, Martin – Marek, Jindřich: Němá barikáda v Holešovicích – film vs. skutečnost. In web ČRo 2 Praha, květen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Divácky úspěšný snímek Otakara Vávry pokřivil v duchu socialistického realismu historická fakta. A tak i naše vnímání toho, co se skutečně stalo. Stejně jako Vávra přepsal historii, přepsal i Jan Drda několikrát svou knižní předlohu tak, „aby se líbila“.

Z velitele obránců Trojského mostu, bývalého poručíka bratislavského 6. ženijního pluku, Jaromíra Hoška se stal ve Vávrově „uměleckém“ opusu komunista-zámečník Hošek. Dělnickou třídu pak v Němé barikádě zastupoval i fiktivní divoký uhlíř nebo dokonce španělský interbrigadista Franta Kroupa. 

Španělští brigadisti 

Bývalí „španěláci“ byli ale na barikádách raritou. Na 400 jich padlo ve Španělsku, stovky umučili nacisti a ostatní byli na jaře 1945 buď v koncentrácích anebo v zahraničních jednotkách. 

Pro film příznačně pak žádný skutečný Kroupa v řadách mezinárodních brigád bojujících v letech 1936-1939 na straně španělských republikánů nefiguruje. Na opačném konci Prahy v pankráckém úseku ale četě povstalců velel pravý kapitán španělské republikánské armády komunista Jiří Cetl. 

Skuteční obránci Trojského mostu
velitel Jaromír Hošek, štábní kapitán Jaroslav Cabicar, nadporučík Jan Doubek, Marie Doubková, nadporučík jezdectva v záloze Bedřich Černík, kulometčík-četař v záloze Hradil, kulometčík-v civilu holešovický obchodník Bohuslav Tichý, šofér Josef Jelínek, rytec Miroslav Moser, slévač Antonín Vávra, strojník Jaroslav Žák, úředník Miloš Lhoták, průvodčí Růžena Kotrčová, námořník Christian Noorlandt, žižkovský občan Břetislav Kašpar, který zde padl stejně jako Vlasta Procházková.

Neanonymní Holanďan 

I sám Trojský most měl ale skutečné „mezinárodní“ hrdiny. Jako třeba bývalého válečného zajatce Christiaana Noorlandta. Než se přesunul do Holešovic, bojoval na Vysočanech. Několikrát se tu vyznamenal jako střelec z kulometu v obrněném voze a později i jako střelec z pancerfaustu. 

Anonymní Holanďan se sice objevil i v původní Drdově povídce Němá barikáda, ale po roce 1948 byl vyměněn za polskou dívku, která utekla z transportu. Bojovník z kapitalistického Západu nebyl tak vhodný jako příslušnice „lidově demokratického“ Polska. 

Ženy se zbraněmi 

Bojovat s okupanty chtěli i kluci a ženy. V nejbližším okolí Trojského mostu bojovaly ženy tři. Růžena Kotrčová, 31letá průvodčí tramvaje, mstila smrt manžela popraveného nacisty. Její jméno se omylem objevilo u mostu na první pamětní desce se jmény padlých. Zranění přežila. 

Kluk z povídky Pancéřová pěst existoval
Panzerfaust byla klíčová zbraň povstalců. Už v předchozích dílech Hrdinů z barikád zaznělo, že z ní střílela i 15letá dívka nebo ještě klučina. Poslechněte si.

Míň štěstí měla Vlasta Procházková, která byla v bojích u mostu opravdu zastřelena. Marie Doubková zase na barikádách bojovala s manželem nadporučíkem Janem Doubkem. Sama zraněná prošla při hledání padlého manžela bojovými liniemi a oznámila holešovickému velitelství počet a rozmístění německých sil a techniky u mostu. 

„Pušku jsme Vám nedali,“ píše o ní nadporučík Bedřich Černík ve své zprávě. „Dostala jste dva granáty a šla jste. Pušku jste později také měla, po padlém kamarádu, ale po něm jste pak převzala i jeho místo. Vrátila jste se nám se zraněnou rukou a bez manžela, který už nikdy nepřijde. S takovými, jako byl on, jako jste Vy, a jako bylo i mnoho jiných, s takovými lidmi jsme mohli čelit ohromné přesile, s takovými bojovníky jsme chránili a uchránili Trojský most…“ 

Bojovníky pražského povstání v roce 1945 byli z větší části obyčejní lidé, kteří šli bránit Prahu s holýma rukama, ale důležitou roli měla také česká policie, která představovala několik tisíc ozbrojených a k boji vycvičených mužů. Jejich jména byla po léta zapomenuta a dokonce i záměrně zapomínána. Některé z dramatických bojů těchto hrdinů zaznamenává šestý díl dokumentárního cyklu „Hrdinové z barikád“ s podtitulem „Voláme českou policii! „. Pořad připravili Martin Čáp a Jindřich Marek. Dramaturgie a režie Bronislava Janečková.

Ukázky čtou Jan Vlasák, Bronislava Janečková a další.

V pořadu jsou použity autentické zvuky z dramatických bojů a revolučního vysílání v květnu 1945 a dopisy posluchačů, se vzpomínkami na konec války.

Natočeno 2015. Premiéra 13. 5. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min) v cyklu Hrdinové z barikád – 6. díl.

Lit.: Čáp, Martin – Marek, Jindřich: Česká policie: Za války jednou nohou v hrobě, druhou v kriminále. A po válce vymazání z historie. In web ČRo 2 Praha, květen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Rozhlas volá na pomoc českou policii. Známý fakt, který komunisti museli úporně vymazávat tezemi o své vedoucí úloze a o rozhodujícím vlivu závodních revolučních gard. Květnové povstání ale nebylo komunistické. Bylo celonárodní. Vlastenecké. A police k němu patřila. Historie je konečně (pře)přepsána.

Pražští policisté se za okupace dostali mezi dva mlýnské kameny. I když ještě před několika měsíci byli cvičeni k obraně vlasti, nově spadali pod nacistické vedení.

S šibeničním humorem mezi dvěma ohni

Za sebemenší chybu je čekal tvrdý trest nacistů. Za sebemenší aktivnější formu plnění rozkazů okupantů se ale po porážce nacismu mohli ocitnout jako kolaboranti před národním soudem.

Nikdo z nich nikdy nevěděl, jestli se ze služby vrátí v pořádku domů. S hořkostí tehdy o sobě sami policisté říkali, že jsou stále „jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále“.

„Nikdo si již dnes nedovede představit, jak jsme žili. Na jedné straně nekompromisní nacisté, na straně druhé někteří Češi, kteří se na nás často dívali jako na kolaboranty. Ačkoliv měli mnozí z nich často více másla na hlavě. Především teď myslím na některé dělníky ve zbrojovkách a dalších pro vedení války důležitých podnicích, kteří se například na Kladně za zvýšené příděly jídla, cigaret a alkoholu mohli pracovitostí přetrhnout.“
bývalý policista Jan Kubalík

Bránit… A sloužit

V pátek 20. května 1938 večer museli i novopečení policisté, často jen v polobotkách, na hranice. Spolu s armádou a pohraničními jednotkami Stráže obrany státu (SOS) tam měli čelit avizovanému útoku hitlerovského Německa.

Ani ne rok potom 15. března 1939 obsadilo gestapo budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté tu začali zavádět okupační pořádky a vytrhávat policii z mocenského vlivu policejního prezidenta a jeho podřízených, kterým nedůvěřovali.

Pražští policisté si to navíc u nacistů „rozlili“ ještě v roce 1939. Byli prý pasivní při manifestacích 28. října a při pohřbu zastřeleného vysokoškoláka Jana Opletala 15. listopadu 1939. Nacisty k zuřivosti dánělo i to, jak česká policie rozehnala výtržnosti kolaborujících „vlajkařů“.

Policejní zrádci
Bázlivců a zrádců v řadách českých policistů bylo rozhodně méně než v kterékoliv jiné sociální a profesní skupině Čechů. Dvěma nejnebezpečnějšími byli Josef Chalupský, kterému komunisté za „zásluhy“ místo vězení nabídli místo konfidenta StB, a Jaroslav Nachtman, který byl nakonec ze sibiřského Gulagu vrácen do vlasti taky jako agent StB.

Pomáhat s uniformou i bez

Protože policisté měli kvalitní vojenský výcvik z předmnichovské armádě, počítaly s nimi plány všech odbojových proudů. Díky svým počtům a svému rozmístění byli dokonce nejdůležitější uniformovanou ozbrojenou složkou v Praze.

Po celém městě v rámci šesti policejních úseků bylo rozmístěno 46 policejních revírů v průměrném obsazení 60-80 mužů. Plus speciální složky: motorizovaný pohotovostní oddíl, 5 oddílů jízdní policie, vězeňské oddělení policejního ředitelství, motorizované dopravní oddělení, oddíl pro zjišťování dopravních nehod, policejní hudba, policejní důstojnická škola nebo oddíl říční policie.

„Přísahám a slibuji na svou čest a svědomí, že Československé republice budu vždy věren a její vlády poslušen, že budu veškery zákony zachovávati, všechny své služební povinnosti podle platných zákonů a nařízení vykonávati pilně, svědomitě a nestranně, úředního tajemství neprozradím, příkazů svých představených budu poslušen a ve všem svém jednání jen prospěchu státu a zájmu služby budu dbáti.“
Přísaha praporu nových státních policistů (1938)

Komunistům se nehodili do obrazu

Zapojení policie do odbojových plánů probíhalo ve dvou liniích. První tendence reprezentovala snahu použít policii v povstání jako celku pod centralizovaným velením. To se podařilo vojenským odbojových skupinám Alex a Bartoš. Po válce ale to komunistická historiografie komentovala se značnou hysterií jako projev reakčních intrik buržoazie.

Druhá tendence představovala snahu jednotlivých dílčích odbojových skupin využít jednotlivců nebo skupin a jednotek policie pro odbojové účely. Například odbojovou skupinu Blaník policisté sami založili. Tato druhá tendence se hodila pro ilegální činnost. A taky komunistům, kteří se snažili policii infiltrovat a rozložit s výhledem plánů na poválečné vybudování „své“ SNB.