A obě jakoby potvrzovaly kruté diagnózy z knih německého neurovědce Manfreda Spitzera Digitální demence a Kybernemoc! Zpráva o první události prolétla naší mediální krajinou a zaznamenala okamžitě tisice shlédnutí. A jak by ne, šlo o smrt v přímém přenosu.
Dvě rozjívené dívky na prahu prázdnin samy sebe narcistně snímají mobilem při zběsilé jízdě autem a snímané posílají parťákům, zjevně sjíždějícím život dle hesla ubavit se k smrti. Jsou okouzlené samy sebou, samy se orgiasticky povzbuzují neartikulovanými výkřiky typu Hustý, zákaz vjezdu, ty vole padesátka a my stočtyřicet…
Následuje řacha, zastavený obraz a ticho, přerušené až hlasy zachránců, kteří se pokoušejí vlomit do zdemolovaného auta. Jedna o vlas přežila, druhá ne.
O pár dní později čtu zprávu ze Skandinávie, kde nějaký tamní osvícenec dostal nápad pořádat závod v běhu chráněnou divočinou. Jeden z mladíků tempem nestačí, zato stačí rozeslat svým vrstevníkům ke sdílení textovou zprávu: Ty jo, honí mě medvěd!
Ne ve smyslu S.O.S. pomoc!, ale ve smyslu senzace, bomba na facebooku! Huňáč, už tak právem dopálený na tlupu nezvaných hostů ve svém rajónu, zjevně jinochovo nadšení udělat si s ním selfíčko nesdílí – a roztrhá ho.
Marně se snažím vžít do jinochovy mentality: kdyby hrozilo už zdálky totéž mně, první co mne napadne bude vzít nohy na ramena, a ne esemeskovat, ememeskovat nebo tweetovat přátelům. Dost možná by mi to pomohlo stejně málo jako jinochovi, protože medvěd vzdor své bachratosti je rychlejší než člověk, ale jde mi o ten první instinkt. Můj by byl zachránit holou kůži, jeho byl sdílet bytí na síti. Stejně jako ty dvě dívky.
Co mají ty dva příběhy společné? To, že život, skutečný život v němž jde o život, se přestěhoval na síť. Žije – a umírá se – kvůli obrázkům na webu. Tam je cíl, tam je vzrůšo, tam je paměť. Jak ale už upozorňoval Platón ve Faidrovi, přenesením paměti na vnější médium, např. do písma, se nepomůže paměti, nýbrž její ztrátě.
Obávám se, že co se stalo v obou případech v malém, děje se i ve velkém. To kvůli obrazům na síti, ne kvůli Allahovi začalo naše století masakrem newyorských dvojčat a pokračuje dalšími spektakulárními zvěrstvy jak na běžícím pásu. Kdyby u toho nebyli diváci, nehrálo by se. A snad ani tolik neumíralo.
Jak říkají divadelníci: „šnajdrovalo“ by se, rušilo představení. Kéž se toho globálního šnajdrování jednou lidstvo dočká!