Literárně-hudební pásmo z rozhovorů a vzpomínek italského filmového režiséra Federica Felliniho a francouzského malíře Balthuse. Překlad Jana Spoustová, Anna Hánová, Eva Zaoralová a Petra Schürová. Připravil Petr Adámek. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují František Němec, Luděk Munzar a Jana Franková.
Natočeno 2014. Premiéra 7. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.; 58 min) v cyklu Souzvuk. Repríza 23. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h).
Lit.: Adámek, Petr: Balthus a Fellini: Spříznění duší. In web ČRo 3 Vltava, září 2014 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: (…) Představme si jídelnu, přijímací salon nebo terasu jedné dřevěné vily ve švýcarských Alpách. Proti sobě sedí filmový režisér Federico Fellini (1920-1993) a kdysi „tajně slavný“, nyní už širokou veřejností vážený malíř Balthasar Klossowski de Rola (1908-2001), známější pod jménem Balthus.
Poznali se v římské Ville Medici. Lišili se od prvního pohledu: Fellini byl robustní, energický a hovorný, milovník jídla a nepřítel cigaret, omotán červenou šálou, v klobouku a s megafonem v ruce ovládající čím dál početnější štáb v ateliérech Cinecittá. Balthus štíhlý a elegantní, král koček, soustředěně pokuřující před svým plátnem nebo zahloubaný do tónů Mozartovy hudby.
Felliniho dětství se odehrávalo v přímořském Rimini, bylo divoké a jeho dějištěm byla především ulice, zatímco Balthus byl od malička zvyklý na společnost Rainera Marii Rilka nebo Paula Cézanna v pařížském bytě svých rodičů.
Co Felliniho a Balthuse spojovalo, byla vášnivá potřeba pomocí plátna – jeden filmového a druhý malířského – zachytit sněné, viděné a prožité.
Pokusili jsme se rozhlasově zinscenovat setkání, během něhož si tito dva výjimeční muži, které pojilo bezmála třicetileté přátelství, vyměňují své názory na umění, církev, Řím, na život jako takový.
Lit.: Adámek: Petr: Spříznění duší. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 11 (článek). – Cit.: Představme si jídelnu, přijímací salon nebo terasu jedné dřevěné vily ve švýcarských Alpách. Proti sobě sedí filmový režisér Federico Fellini (1920-1993) a kdysi „tajně slavný“, nyní už širokou veřejností vážený malíř Balthasar Klossowski de Rola (1908-2001), známější pod jménem Balthus. Poznali se v římské Ville Medici, jejíž rekonstrukcí byl Balthus z moci André Malrauxe pověřen.
Lišili se od prvního pohledu: Fellini byl robustní, energický a hovorný, milovník jídla a nepřítel cigaret, omotán červenou šálou, v klobouku a s megafonem v ruce ovládající čím dál početnější štáb v ateliérech Cinecittá. Balthus štíhlý a elegantní, král koček, soustředěně pokuřující před svým plátnem nebo zahloubaný do tónů Mozartovy hudby. Felliniho dětství se odehrávalo v přímořském Rimini, bylo divoké a jeho dějištěm byla především ulice, zatímco Balthus byl od malička zvyklý na společnost Rainera Marii Rilka, nebo Paula Cézanna v pařížském bytě svých rodičů.
Co Felliniho a Balthuse spojovalo, byla vášnivá potřeba pomocí plátna – jeden filmového a druhý malířského – zachytit sněné, viděné a prožité. Oba byli bytostně múzičtí, oba se shodně považovali za umělce duchovní a oba byli ve svém oboru naprosto nezařaditelní. Pro Felliniho znamenal italský neorealismus pouze výchozí bod, z něhož se dostal ke zcela svébytnému filmovému tvaru, vyznačujícímu se silnou obrazotvorností a zrušením hranic mezi skutečností a snem, Balthus procházel snad všemi myslitelnými směry moderního umění jako „žák“ Piera della Francesca, s neochvějnou vírou, že malíř má být pokorným řemeslníkem, neboť jeho nadání je darem božím.
Jedna z fotografií pořízených v Balthusově vile Grand Chalet ve švýcarském Rossiniére zachycuje malíře, kterak malou kamerou snímá naproti sedícího Felliniho. Roku 1992 mělo skutečně dojít k tomu, že by Balthus klasika světové kinematografie zvěčnil na plátně. Podnět k tomuto nápadu vzešel od francouzského ministra kultury Jacka Langa, který u Balthuse portrét objednal. Fellini se na Grand Chalet vypravil v létě téhož roku v doprovodu své ženy, herečky Giulietty Masiny, a novináře Constanza Costantiniho. Toto setkání, jemuž byla také přítomná Balthusova japonská žena Setsuko, zaznamenala japonská televize. Vznikl tak dokument o přípravě portrétu, který však nikdy nebyl namalován, neboť Fellini pod nejrůznějšími záminkami sezení v ateliéru odkládal. Rok po tomto setkání Fellini zemřel.
Pokusili jsme se rozhlasově zinscenovat setkání, během něhož si tito dva výjimeční muži, které pojilo bezmála třicetileté přátelství, vyměňují své názory na umění, církev, Řím, na život jako takový. Balthus na sklonku svého života řekl: „Rozuměli jsme si právě pro tu společnou touhu, stejný cíl, on svými pohyblivými obrázky, já svou malbou, jejíž nehybnost měla vyrušovat a znepokojovat, ale nakonec se rozhýbala stejně jako Felliniho obrazy, stal se z nich proud, možná až příval, kterým jsme chtěli zachytit bytost ze všech nejtajemnější. Oba dva jsme chtěli projít skrz, překročit hranici, a stále se vracím ke stejnému slovu, dotknout se.“ V režii Markéty Jahodové účinkují Luděk Munzar, František Němec a Jana Franková.