Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jiří Gruša. Četba na pokračování. Dramaturgie Olga Jeřábková. Režie Eva Řehořová.

Účinkuje Alfréd Strejček.

Připravil Český rozhlas Brno v roce 2001. Premiéra 1. dílu 24. 10. 2001 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min.). Repríza 1. dílu 2. 9. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Lit.: -jeř- (= Jeřábková, Olga): Česko – návod k použití.  In Týdeník Rozhlas 43/2001 (článek). – Cit.: „Samozřejmě že je mám rád, tyhle Čechy Česka,“ začíná kapitolu Chvála předsudků spisovatel a náš současný velvyslanec v Rakousku Jiří Gruša ve své knize Česko – návod k použití a pokračuje: „Už proto, že se sami mají tak rádi. Dělá to každý národ, čím větší, tím raději. Avšak moji Češi, ačkoli jen středně velcí, ti se mají rádi zcela nadprostředně. Existují dobré předsudky nebo lépe: velmi užitečné. Přinášejí prostě jistá plus. Při poloze Čechů jsou karamboly dějin běžná událost.“ To je jeden z mnoha postřehů autora, který dnes patří stejnou měrou do německé i české literatury a kultury. Knížka Česko – návod k použití byla napsána na výzvu mnichovského nakladatelství Piper Verlag, a vzniklo tak velmi originální dílo plné rozmanitých a rozmarných úvah, přitom ovšem do hloubky zasvěcených filozofických a literárně-historických esejů. Německy psaný text tak připravil překladateli (Mojmír Jeřábek) nelehký úkol převést mnohé jazykové hříčky do adekvátní české podoby. Protože například už sám výraz Geschichte, jak píše Gruša, má v češtině svou filozofii: slovo dějiny znamená jen, že se něco dělo. Komentář se nepřímo, leč jasně přenechává někomu jinému, kdo dění vnímá jako vnější událost, protože se jemu mnoho neudálo. Z této pozice se slavný „smysl dějin“ jeví prostě lépe…

Pětidílnou četbu na pokračování z knihy Česko – návod k použití připravila pro stanici Vltava brněnská literární redakce, v režii Evy Řehořové čte Alfred Strejček.

Lit.: (anonym): Česko – návod k použití. In web ČRo, nedatováno (anotace). – Cit.: Samozřejmě, že je mám rád, tyhle Čechy Česka,“ začíná kapitolu Chvála předsudků spisovatel Jiří Gruša ve své knize Česko – návod k použití.

A pokračuje ve svých úvahách: „Už proto, že se sami mají tak rádi. Dělá to každý národ, čím větší, tím raději. Avšak moji Češi, ačkoli jen středně velcí, ti se mají rádi zcela nadprostředně. Existují dobré předsudky – nebo lépe: velmi užitečné. Přinášejí prostě jiná plus. Při poloze Čechů jsou
karamboly dějin běžná událost.“

To je jeden z mnoha postřehů autora, který dnes patří stejnou měrou do německé i české literatury a kultury. Knížka Česko – návod k použití byla napsána na výzvu mnichovského nakladatelství Piper Verlag, a vzniklo tak velmi originální dílo plné rozmanitých a rozmarných úvah, přitom ovšem do hloubky zasvěcených filozofických a literárně-historických esejů. Německy psaný text tak připravil překladateli (Mojmír Jeřábek) nelehký úkol převést mnohé jazykové hříčky do adekvátní české podoby. Protože například už sám výraz Geschichte, jak píše Gruša, má v češtině svoji filozofii: slovo dějiny znamená jen, že se něco dělo. Komentář se nepřímo, leč jasně přenechává někomu jinému, kdo dění vnímá jako vnější událost, protože se jemu mnoho neudálo. Z této pozice se slavný „smysl dějin“ jeví prostě lépe…

Lit.: Jeřábková, Olga: Samozřejmě je mám rád, tyhle Čechy Česka… In Týdeník Rozhlas 49/2001 /26. 11. 2001/ (rozhovor). – Cit.: Filozof, básník, prozaik a esejista Jiří Gruša o Češích napsal: „Naše logo zní: Pravda vítězí, určitě nelže. Existují však vítězství s dlouhou rekonvalescencí.“
Ví, o čem mluví – jeho osud je osudem člověka, který za svoji pravdu dostával razítka své doby: podepsal Chartu, později byl zatčen, v roce 1978 při pobytu v USA byl zbaven českého občanství, usadil se v Německu, kde žil až do roku 1989, než se mohl svobodně vrátit do své rodné země. Ne na dlouho. V roce 1990 se do Německa opět vrátil – tentokrát dobrovolně a jako velvyslanec své země. Dnes se ze své krásné, prostorné kanceláře pro změnu dívá do zahrady Schönbrunnu – chlouby Vídeňáků. V tomto městě, s vůní kávy a neodolatelných „Feinbäckerei“, v němž dodnes jako by trošku zapomněly odejít staré dobré časy, zastupuje jako velvyslanec v současné době náš stát. Nedávno vydal knihu s trošku provokativním názvem Česko – návod k použití. Což o to, pomiňme název – mimochodem velmi vtipné, až ironické – knihy. Čtenáře vyprovokoval i text (stejně jako posluchače stanice ČRo 3 – Vltava, kteří si poslechli na pokračování četbu z této knihy). Obsah knihy je přinejmenším polarizoval – od názorů nadšených až po ty odsuzující, ba dotčené.

V názvu vaší knihy se objevuje nový a pro mnohé ne zcela stravitelný nový název pro naši republiku – Česko. Vám nevadí?
Ne, mně nevadí. Já opakuji, měli bychom si konečně přijít na jméno. To neustálé kolísání je dané historickou parcelizací. Vůle a schopnost držet pohromadě má i jazykové formy. Termín Německo například obsahuje historické útvary Bavory, Šlesvicko, Hesensko a mnohé další. Tedy jako u nás Čechy, Morava, Slezsko – a nikoho nenapadne se rozčilovat. Česko je komunikační prostor a praktické označení. Čím dříve si na to zvykneme, tím lépe.

Vaše kniha Česko – návod k použití vznikla vlastně na výzvu mnichovského nakladatelství Piper Verlag a byla určena původně pro německého čtenáře. Jaký je podle vašeho názoru v současné době pohled našich německých sousedů na Čechy?
To by byla dlouhá odpověď. Jsou tam přinejmenším tři roviny. Předsudečná: malí, trochu poťouchlí. Mírně obdivná: ale drží se! Integrativní: je dobré s nimi počítat. Ta třetí je postmoderní a snad vůbec nejcennější.

Ve své knize jste mj. napsal: „Čech dneška je víceméně šťoural-optimista.“ Můžete to vysvětlit?
To by taky bylo na studii. Ale shrnuto: náš tradiční negativismus, tj. dívat se na věci nejdříve z té horší stránky, je dán historicky – protože se nám většinou dělo něco horšího. Potřeba této negativní analýzy se však překroutila v neschopnost klást si ctižádostivější cíle. Optimismus se dá přeložit jako ochota ke změně v budoucnosti. Šťoural optimista je tedy výsledek jakéhosi kompromisu, kdyby ale neexistoval, už bychom tady nebyli.

Píšete německy i česky a patříte tedy stejnou měrou do literatury obou států. Ve kterém jazyce se vám lépe a snáze píše?
Já jsem stále v češtině spontánnější autor. Mohu v ní zkusit vše, od dialektu po starobylé tóny, od vysoké až po triviální literaturu. V němčině umím jenom Grušu. A tak píšu vlastně více německy, přinejmenším literárně.

Působil jste několik let na velvyslanectví v Německu, kde jste také předtím dlouho žil, nyní jste naším velvyslancem v Rakousku. Můžete srovnat vztahy obyvatel těchto dvou zemí k nám?
Rakousko a Bavorsko představují jihoněmecký poměr k nám, který má silnější jak negativní, tak pozitivní provázanost. Německo jako takové je nejenom stát, ale je to i svět velké různorodosti – viz vaše první otázka. Ví o nás méně, je přirozeně vstřícnější, méně aprioristické.

Václav Havel ve svém nedávném projevu ke státnímu svátku 28. října zdůraznil, že se stále nedokážeme vyrovnat se svou minulostí, a to nejen tou, od níž nás dělí pouhých dvanáct let, ale i tou poválečnou. Vnímáte to také tak?
Naše minulost je dlouhá a vrstevnatá. Od roku 1938 do roku 1989 se u nás vystřídalo, počítám-li dobře, pět různých represivních režimů. Kolaborace s nimi je zátěž prakticky všech generací, někdy i vícenásobná. Země, mám-li to říct statisticky, ztratila v tomto období své Němce, Židy a značnou část Čechů. Spojila a rozešla se se Slováky. Ztráty na životech, počítám-li jak ty české, tak německé, a také ztráty z emigrace a vyhoštění z vlasti by dnes dohromady svým počtem vydaly na jednu evropskou zemi. Poradit si s tím nebude jednoduché a my jsme po těch dvanácti letech – od roku 1989 – přibližně tam, kde byli pováleční Němci v roce 1957. Český nacionální socialismus byl červený, trval déle a korumpoval sofistikovaněji.

Zaujala vás v polední době nějaká nová kniha českého či zahraničního autora? A vy sám – máte rozepsanou nějakou novou knihu?
Líbil se mi Kunderův román L“Ignorance, dokonce jsem měl možnost tuto knihu i recenzovat. Mám spoustu poznámek, ale rozepsat nějakou knihu při této práci na velvyslanectví prostě není možné. Doufám, že se k tomu někdy dostanu. Měly by to být spíše eseje. Pracovní název: Moc mocných.