Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

František Palacký. Z novinových článků a parlamentních projevů zakladatele moderní české historiografie o centralizaci a národní samostatnosti a z úvah o uspořádání Evropy vybral Ivan Němec. Režie Lukáš Kopecký.

Čte Vladimír Krátký.

Připravilo Brno v roce 2013. Premiéra 14. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou a k 215. výročí narození Františka Palackého, zakladatele moderní české historiografie.

Přemysl Rut. Esej rozhlasového dramatika a teoretika v autorské interpretaci. Z knihy Pro rozhlas a proti němu připravila Alena Zemančíková. Režie Hana Kofránková.

Natočeno 2013. Premiéra 13. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min) v cyklu Psáno kurzívou.

Lit.: Hnilička, Přemysl:  Políček rozhlasu – z lásky. In Týdeník Rozhlas 46/2013 (recenze). – Cit.: Přemysl Rut je muž políbený mnoha múzami. Mnoho let nám umožňuje setkávat se s melodiemi, jež by bez jeho znalostí již dávno zapadaly prachem. Píše knihy, v nichž se přirozeně snoubí vypravěčský talent a srozumitelně podaná filozofie. Jeho dramatické práce, ať už divadelní nebo rozhlasové, nabízejí až biedermaierovské kouzlo starých časů a zároveň z nich pomrkává čertík velmi současného nadhledu. Těžko uvěřit, že v tom mírném člověku se vedle sebe (ne)sváří jemnost a sžíravost, touha uvádět čtenáře, diváka či posluchače v úžas nad krásou slova a zároveň ho neustále vytrhovat, upozorňovat ho na svou vlastní manipulaci.
Tyto dva protichůdné póly Rutovy tvorby nenajdete (aspoň ne v tak hojném množství) v souboru povídek Náměsíčný průvodce Prahou ani ve sbírce V mámově postýlce. Zato se vám jich dostane požehnaně ve výboru Pro rozhlas (a proti němu), který vyšel v roce 2010. Obsahuje Rutovy rozhlasové hry, ale také eseje a články, které psal pro několik kulturních časopisů včetně Týdeníku Rozhlas. Některých z nich se chopila Alena Zemančíková a vytvořila z nich tři příspěvky do vltavského cyklu Psáno kurzívou (Téma a čas, Magické oko, Schopenhauerova muka). Přemysl Rut v krátkých příspěvcích pregnantně popisuje svět médií tak, jak ho viděl na přelomu dvou století (a tisíciletí), a byť od jejich napsání uplynulo více než deset let, neztratily bohužel nic ze své aktuálnosti. I rozhlasové médium dostává, co mu náleží – Rut samozřejmě má rád rozhlas, jeho rozhlasové hry o tom podávají jasný důkaz, přesto (či lépe: právě proto) jsou jeho texty plné sžíravosti a nekompromisnosti. „Zbaveno diktátu státní kulturní politiky, obléklo si vedení rozhlasu jiný, stejně znesvobodňující krunýř: okamžitý úspěch. Pořádajícím principem se nestala dramaturgie, ale vkus cílových skupin posluchačů. (…) Namísto vnitřní struktury vysílání, která za deset svobodných let mohla už vyrůst a přinášet plody (včetně posluchačské přízně), hledá se vysílací schéma, které by přineslo plody snadněji a rychleji, pokud možno hned při nejbližším průzkumu, jehož stoupající křivka dá inženýrům schématu za pravdu a upevní jim postavení. Aspoň do chvíle, než začne být obecně zřejmé, že schéma nic nevyřešilo. Pak je i se svým původcem smeteno proudem a nahrazeno jiným schématem. Tak šéfové připlouvají na svých schématech a odplouvají s nimi jako Šrámkovi voraři: míjeli v dálku – zrozenci hor – a my se za nimi dívávali.” Tak hovoří Rut v příspěvku nazvaném Ke svobodě a zpět. Napsal jej v roce 2000.
Jednotlivé texty vybrané Zemančíkovou režijně zpracovala Hana Kofránková a číst je samozřejmě nechala Přemyslu Rutovi. Ten svou částečně školometskou a zároveň dětsky hravou dikcí zvýrazňuje i ironizuje přesně zvolené pasáže a dává důkladně vyznít těm myšlenkám, které považuje za nejdůležitější. Posluchač, který má „svůj“ rozhlas skutečně rád a nemá jej pouze jako „příposlech“, se tetelí spikleneckou radostí nad pasážemi ironizujícími žvanivost rozhlasových spíkrů, kteří jsou se svou radostnou zpěvnou dikcí bez obsahu zaměnitelní a prázdní: „Mohl by to být zajímavý pokus: na jedno odpoledne zpřeházet přidělené frekvence, zapovědět na tu dobu moderátorům veškerou sebeprezentaci a nechat posluchače, aby svou stanici poznali. (Kdo zavolá první, vyhrává tričko s logem!) Kanál, který by zůstal nerozpoznán, přišel by o licenci.“ Je jen škoda, že tento způsob komunikace s posluchačem už přestal být doménou komerčních rádií a usídlil se i na stanici, která nyní chrlí jeden za druhým pořady, jež až nápadně připomínají „posezení nad máminým kafáčem“ z Vedralova rozhlasového románu Xaver. Ale možná to vidíme moc černě. Možná ta tři všední dopoledne poslouchali Rutovy kurzívy i ti, kterým jeho slova patří.