Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Marie Kostohryzová. Četba na pokračování. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Petr Dufek a Zdeněk Kozák.

Čtou Lenka Janíková a Vladimír Krátký.

Připravilo Brno v roce 2013. Premiéra 23. února, 2., 9., 16., 23., 30. března, 6., 13., 20., 27. dubna, 4., 11., 18., 25. května, 1., 8., 15., 22., 29. června, 6., 13., 20., 27. července 2013 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00-18:00 h.).

Pozn.: Nahrávka byla v roce 2015 upravena a odvysílána pod názvem Osudy – Vyprávění o Josefu Kostohryzovi.

Obsah: 1. Mládí I. – 2. Mládí II. – 3. Studia v Praze. – 4. Literární začátky I. – 5. Literární začátky II. – 6. Odjezd do Itálie. – 7. Návrat z Itálie. – 8. Válečná doba temna I. – 9. Válečná doba temna II. – 10. Mezičas. – 11. Bereniké! Bereniké! – 12. Leopoldov. Premiéra 11. 5. 2013. – 13. Jáchymov. – 14. Návrat. Premiéra 25. 5. 2013. – 15. Seznámení. – 16. Námluvy. – 17. Stará Říše. – 18. Nejistota. – 19. Praha. – 20. Operace. – 21. Jednorožec mizí. – 22. Všichni stárneme. – 23. Akvarely

Lit.: Blažejovská, Alena: Četba na pokračování: Marie Kostohryzová – Polární záře nad pastvištěm (vyprávění o Josefu Kostohryzovi), 1. díl. In web ČRo Brno, únor 2013 (anotace). – Cit.:  V Zelném rynku se od 23. února 2013 vysílá nová četba na pokračování z knihy Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi. Autorka se narodila v roce 1931 v Brně. Po gymnáziu absolvovala Pedagogickou fakultu v Brně a pak v Prešově, obor biologie a zeměpis.

Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.

Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čte z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková v režii Petra Dufka.

Josef žil od útlého dětství do třinácti let u babičky Barbory Keřkové v Křenovicích, protože jeho maminka byla po narození dalších dětí velice nemocná. Spával s babičkou na dřevěné truhle v kuchyni pod okny. Celé dětství býval často nemocný a stále slabý. Svítilo se loučí, její stíny se komíhaly po stěnách. Nerad byl sám, bál se různých vidin. Už v předškolním věku dychtivě četl různé dobrodružné knihy, napjatě poslouchal všechno, co si ženské při draní peří povídaly. V horečkách mu fantazie splývala s příběhy, které slýchal nebo které četl v románech. Často nedokázal odlišit skutečnost od horečnatých snů. Za nemoci se mu nejčastěji vybavoval voják s přilbou, zdálo se mu, že přichází k jejich oknu z nedalekého vrchu Žalky, klepe na něho, něco mu povídá, o něco žádá. Byl přesvědčený, že je to opravdová bytost, která potřebovala vyřídit nějaký vzkaz své rodině. Na poli při vyorávání brambor se často nacházely pozůstatky vojáků z dávné bitvy, on sám našel děravou helmu a nějaké úplně zrezivělé vyznamenání, ze kterého se nedalo nic poznat. Nikdo nevěděl, z které války tyto zbytky pocházejí, pan učitel soudil, že možná z napoleonských dob. V lese směrem k Bechyni zase viděl vysoko navršené mohyly z balvanů, zarostlé trávou a ostružiním. Velice ho vzrušovalo, když slyšel babiččinu poznámku: „To je jistě tady ještě z pohanských dob!“. Pokoušel si představit, jak asi vypadali ti dávní pohanští předkové, na které nasypali takovou spoustu velkých balvanů. „Jak je to musí tlačit!“ a trápil se, jestli se dostanou do nebe.

Lit.: Blažejovská, Alena: Marie Kostohryzová: Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi, 4. díl. In web ČRo Brno, březen 2013 (anotace + úryvek textu). – Cit.: V Zelném rynku se od 23. února 2013 vysílá nová četba na pokračování z knihy Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi. Autorka se narodila v roce 1931 v Brně. Po gymnáziu absolvovala Pedagogickou fakultu v Brně a pak v Prešově, obor biologie a zeměpis.

Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.

Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čte z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková v režii Petra Dufka.

V době, kdy Josef se již rozkoukal v Praze, kdy začal považovat blízký Vyšehrad za svůj domov a našel cestu do redakcí časopisů, najednou se zajímavé prostředí v Benátské ulici u Steinhilberů změnilo a stalo rázem velice nevlídné. Jako blesk z čistého nebe. Začalo to odjezdem tety Tonky z Prahy. Starostlivě běhala a pekla koláče na dobu své nepřítomnosti, balila tašky a samozřejmě spěchala na vlak v poslední chvíli, sotva jí Karel a Josef, který ty tašky nesl, stačili. „Opravdu mě nebudeš potřebovat?“ znovu se ujišťovala u Karla. „Klidně odjeď, mám v hlavě nějaký patent, potřebuji si to promyslet a případně něco v kuchyni na stole zkoušet, jen bys mi překážela,“ usmíval se Karel. Druhý den nečekaně onemocněl, dostal vysokou horečku. Zakázal Josefovi zneklidňovat tetu, dal si zavolat známého lékaře-homeopata, kterému jedině věřil. Ale léky nepomáhaly. Bezradný Josef poslal telegram tetě. Přijela rychle, snad taxíkem. Přivolala další dva vyhlášené lékaře, ale nikdo neuměl pomoct. Do týdne strýc Karel zemřel na revmatickou horečku srdce. Tonka si nechtěla připustit, že její milovaný Karel už nežije. Zoufala si, obviňovala se, že zrovna nebyla v Praze. Vyčítala si svůj vliv na Karla, že ho přesvědčila k užívání homeopatických léků. Celé dny byla na hřbitově, volala Karla, aby se vrátil, chtěla, aby se znovu otevřela rodinná hrobka. Byla přesvědčená, že nezemřel. Vedla pomatené řeči, proklínala celý svět, zaháněla každého od sebe. Nedbala na sebe, nevařila, neuklízela, nespala. Josef se musel starat sám o sebe, musel stále myslet na to, kde teta je, někdy ji šel večer hledat na Olšany a nesnadno ji dostával domů.
Úryvek
Lit.: Blažejovská, Alena: Četba na pokračování: Marie Kostohryzová – Polární záře nad pastvištěm (vyprávění o Josefu Kostohryzovi), 12. díl. In web ČRo Brno, květen 2013 (anotace). – Cit.: (….)

Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.

Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čtou z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková a Vladimír Krátký v režii Petra Dufka.

Po procesu se stal Josef pouhým číslem v Ústavu nápravného zařízení v Leopoldově. Protože byl bez jakýchkoliv zpráv z domova, netušil, že jeho manželka se pokouší získat pro něho milost nebo aspoň možnost poslat mu balík. Ani dlouho nevěděl, že už nejsou v Praze, ale v Lysicích, kde bydlela její matka. Později se pokoušela upozorňovat na jeho špatný zdravotní stav. Josef rovněž nevěděl, že žádný spisovatel se zavřených spisovatelů nezastal. Až o několik roků později to udělali Hrubín a Seifert. Josef zažil i různé další kriminály. Byl v Olomouci, v Brně na rohu Bratislavské a Příčné, na Cejlu, ve Valdicích, v Jáchymově, v Ostravě, v Ruzyni, v Ilavě. Cesty sem a tam v poutech, se psy a samopaly. Někdy i ty dlouhé cesty kromě stráží sám v autobuse s označením Zájezd. Čtyři a půl roku samovazby, „vylepšené“ jen korekcí. Jako na zvlášť otřesný kriminál vzpomínal na Brno, v podzemí na rohu Příčné a Bratislavské, kde zažil mimořádně surové zacházení. Jeho domovským kriminálem ale byl Leopoldov.
Úryvek
Lit.: Blažejovská, Alena: Marie Kostohryzová: Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi, 14. díl. In web ČRo, květen 2013 (anotace + úryvek textu). – Cit.: (…) Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.

Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čtou z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková a Vladimír Krátký v režii Petra Dufka.

Josef byl propuštěný 21. prosince 1963 z Jičína, v kapse vydělaných 168,- Kčs. S podmínkou na sedm roků, kterou mu okresní prokuratura v Jičíně na jeho žádost ze dne 22. dubna 1968 o zmírnění potvrdila do 21. prosince 1970 – do té doby musel být pod dozorem. Měl na sobě lehký oblek, při zatčení v květnu 1951 bylo teplo. Přijel navečer do Prahy k tetě Tonce do Benátské ulice, jel „domů“, a stalo se neuvěřitelné: mluvila s ním pouze přes řetěz v pootevřených dveřích, do bytu ho nepustila. Prý se bojí svého podnájemníka, kterého musela vzít do druhého pokoje. Měla sice přes devadesát roků, ale synovce milovala. Právě ona byla za ním v Ruzyni, právě ona kdysi prosila doktorku Kálalovou – Di Lottiovou, aby se za Josefa přimluvila, ona se starala, aby jeho rodina neměla velké finanční potíže. Nepochopitelný zkrat z překvapení. Kam jít? K další tetě Pepce, když ta, u které bydlel devatenáct roků, ho nepustila dál? Byl sychravý večer, plný vlezlé mlhy, do které se nevlídně prodíralo matné světlo plynových lamp. Pomalu šel Benátskou ulicí ke Karlovu náměstí kolem Faustova domu, unaveně se vlekl kolem nemocnice a kostela svatého Ignáce, kam s tetou chodil v neděli na mši. Tolik známých kdysi měl v Praze, tolik blízkých přátel! Ale věděl, že nemůže u nikoho z nich teď zaklepat, že by další nevpuštění do dveří v předvánočním čase stěží překonal. Před hotelem Kriváň uklouzl. Začínalo mrznout. Vstoupil do vyhřáté chodby.“Dám si kávu, ale napřed musím nutně telefonovat.“ Budka byla v rohu na stejném místě jako kdysi dávno. Nedočkavě nadiktoval číslo do Lysic. Netrpělivě přešlapoval v chodbě, až ho meziměsto spojí. Překvapená manželka však doporučila, aby jel na Vánoce k rodině do Bojenic. Pochopil, že s ním nepočítají. V hotelu Kriváň jeho telefon vyslechla recepční paní Blehová a spolu s jedním zřízencem ho nechali spát zadarmo v malém služebním pokojíku v podkroví. Donesli mu jídlo a rum. Do smrti jim byl vděčný, každý rok je navštěvoval. Josef zajel druhý den ráno do Bojenic za sourozenci. Bratr mu v Písku koupil oblek a sestra Mařenka obstarala kabát, Albína dala peníze. Ale nedovolili mu, aby se tak najednou objevil před maminkou. Ta byla u dcery v Křenovicích. Maminku prý na to musí připravit, aby ji z radosti neranila mrtvice. Josefovi to bylo líto, avšak spěchal především do Lysic. Nebylo dne za těch dvanáct a půl roku, aby nemyslel na dceru Barušku s výčitkami. V lysickém domě způsobil zmatek. Baruška mu donesla štědrovečerní jídlo do malého pokojíku v přízemí, potěšil se s dospívající dcerou, která mu svěřila své starosti se studiem. V jižních Čechách i zde všichni mysleli jen na jediné – na krutou režii vánočního návratu. Větší trest pro něho nikdo nemohl vymyslet. Bylo to horší, než když v prvních letech strašného hladu dostávali katoličtí básníci a kněží škodolibě v době půstu, na Velký pátek a na Štědrý večer vepřový řízek, který nejedli. Josef byl na svobodě v sedmileté podmínce, musel se pravidelně hlásit v místě trvalého pobytu, tedy v místě bydliště manželky. Při zatčení přišel o rodný list, o vysvědčení, o doklady z předchozích zaměstnání, v prozatímním občanském průkazu měl zapsané jako nejvyšší vzdělání obecnou školu. Pracně si bude potřebné doklady opatřovat v archivech a na úřadech. Byl bez zaměstnání, bez peněz. Zatím bez přátel. Ve vzduchoprázdnu.
Úryvek