Hans Watzlik a Alfred Kubin. Vyprávění o šumavském démonu. Překlad Josef Rauvolf (kniha Stilzel, skřet šumavský) a Jan Mareš (použité citace z textů H. Watzlika a A. Kubina). Připravila Marie Nováková. Režie Vlado Rusko.
Účinkují Kamil Halbich a Petr Pelzer.
Natočeno 2013. Premiéra 11. – 18. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 8 x 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 3 dílů 1. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 7:15 h.; 7:45 h.; 17:45 h).
Lit.: Hnilička, Přemysl: Dvakrát do téže řeky. In Týdeník Rozhlas 16/2013 (recenze). – Cit.: Jméno spisovatele Hanse Watzlika (1879-1948) bylo v Česko-slovensku desítky let zapovězeno. Není divu – milovník Šumavy a „německého šumavanství“ neodpovídal politicko-ideologickému uspořádání socialistické republiky už proto, že v letech německé okupace působilo jeho vypjaté vzývání němectví Šumavy a jejích obyvatel jako kolaborace. Jeho literární styl a především kniha Šumavských pověstí (Böhmerwald Sagen) však přetrvala až do dneška a nové generace čtenářů si k němu nalézají cestu.
Vedle již zmíněných pověstí zpracoval Watzlik literárně také zvláštní postavu šumavské mytologie – Stilzela, zlostného skřeta, který se podivnou náhodou dostal do domácnosti osamělého a ďáblu propadlého mlynáře a po své smrti jako duch děsil a trýznil nebohé šumavské obyvatele podobně jako hejkal: usadil se jim na zádech a nechal se jimi vláčet k božím mukám nebo až k prvním domům. Jeho osudy zpracoval ve dvou knihách, z nichž první (Stilzel, skřet šumavský) byla v devadesátých letech vydána i česky v překladu Josefa Rauvolfa.
Stilzelovy příběhy se v Československém a Českém rozhlase objevovaly dosud jen sporadicky; poprvé v roce 1992 v Literárním pásmu o Hansi Watzlikovi (České Budějovice, režie Otakar Bílek) ještě pod jménem Samiel (tak se ostatně objevuje i v odeonském vydání Kubinových vzpomínek Z mého života a z mé dílny, uspořádaných a přeložených Františkem Holešovským), v roce 2000 v plzeňském cyklu Bizarní zjevy německé literatury v západních Čechách (připravila Alena Zemančíková, režie Miroslav Buriánek). Až v posledním půlroce se se Stilzelem roztrhl pytel – jeho neplechy zazněly na dvou stanicích ve dvou různých nastudováních! Je to vskutku zábavná náhoda, která nám alespoň umožňuje srovnání.
Loni v listopadu se Stilzel ocitl na rozhlasových vlnách ČRo 2 díky péči českobudějovického studia, bůhví proč pod jiným názvem a bez uvedení autora. Četba z Watzlikovy knihy byla prostě označena za Příběhy staré Šumavy a jako jediný autor byl uveden Josef Rauvolf, který Stilzelova dobrodružství přeložil. (Nemluvě o tom, že Příběhy staré Šumavy je název jiné Rauvolfovy knihy, takže obeznámený posluchač musel být při premiéře značně zmaten.) V režii Luboše Koníře a v dramaturgii Hany Soukupové příběhy v pěti pokračováních načetl zpěvák, herec, hudebník a „poslední český spisovatel biedermeieru“ Přemysl Rut. Výběr interpreta to byl vskutku precizní: Rut má rád šestákové čtení (Watzlik svoje vyprávění sám označoval jako knihu lidového čtení) a při četbě osciluje mezi tónem vyprávění strašidelných příběhů a lehkým nadhledem nad nimi a přesně tak vyjadřuje záměry autorovy, jehož texty jsou vždy trochu kruté i veselé. Doprovází jej přitom odpovídající hudba Benjamina Starnberga, ironicky dryáčnická a výtečně ilustrativní.
V březnu letošního roku začal Stilzel překvapivě řádit znovu, tentokrát na stanici Vltava a pod správným, původním názvem. Z textů Hanse Watzlika a Alfreda Kubina pro Stránky na dobrou noc připravila Marie Nováková osm patnáctiminutovek, v režii Vlada Ruska text čtou Petr Pelzer a Kamil Halbich. Oproti budějovické verzi je však tento Stilzel o poznání nudnější a dramaturgicky špatně postavený; Marie Nováková sice nápaditě doplňuje Watzlikovy texty citacemi z jiných pramenů, při výběru Stilzelových dobrodružství však vynechává zásadní dějové zvraty (například dramatický odchod Stilzela ze mlýna). Nové četbě navíc nepomáhá ani výkon interpreta; Petr Pelzer bohužel čte pouze úvodní citace, tíha samotného textu leží na Kamilu Halbichovi. Ten si s ním neví rady, narozdíl od Přemysla Ruta k němu přistupuje příliš civilně, až to posluchači připadá, jako by text četl „na první dobrou“; i vývoj interpretace tomu nasvědčuje, v posledních dílech je Halbich rozhodně lepší než v prvních. Ani hudební doprovod nedopadl nejlépe a se samotným textem příliš nesouzněl.