„I my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a království štědře a beze všeho váhání na věky propůjčujeme“. – Zlatá bula sicilská, 26. září 1212. Nejdůležitější dokument přemyslovského státu. Hovoří historička Marie Bláhová. Připravila Eliška Závodná.
Natočeno 2012. Premiéra 19. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 16:00 – 16:30 h.).
Jan Novák. Četba na pokračování. Připravil autor. Režie Markéta Jahodová.
Účinkuje Otakar Brousek II.
Natočeno 2012. Premiéra 18. – 25. 9. 2012 (8 x 26 min).
Pozn.: Autor v knize nabízí „příběh o příběhu“ – přemýšlí o scénáři, který chtěl napsat na základě noticky v chicagských novinách, a promýšlené postavy mu ožívají pod rukama. Výsledkem je překvapivě napínavá, zvláštně působivá story uťáplého, nešťastně zamilovaného „Nemanice“, řidiče jedné chicagské pekárny, který po vyhazovu propadne vražednému šílenství a rozhodne se pomstít svému bývalému šéfovi. Tato dějová linie se mísí s osobními vzpomínkami samotného Jana Nováka – a stylizovaná fikce se mísí se stylizovanou realitou natolik, že nelze rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé… (anotace)
Zikmund Winter. Krátké záznamy z městských kronik. Připravila Eva Willigová. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Jaroslav Someš.
Natočeno 2012 (?). Premiéra (?) 18. – 22. 9. 2012 (5 x 5 min) v cyklu Půlnoc.
Homer L. Pound. Ze vzpomínek otce spisovatele Ezry Pounda. Překlad Petr Mikeš. Pro rozhlas vybrala Alena Blažejovská.
Účinkují Vladimír Krátký a Jaroslav Kuneš.
Nastudovalo Brno v roce 2012. Premiéra 17. – 21. 9. 2012 v cyklu Stránky na dobrou noc.
Lit.: Mikeš, Petr: Homer Pound a jeho vzpomínky na dětství ve Wisconsinu. In web ČRo 17. 9. 2012 (anotace). – Cit.: Od poloviny září budou vltavské Stránkách na dobrou noc patřit vzpomínkám Homera Pounda, otce slavného amerického básníka a esejisty Ezry Pounda. Knihu s názvem Syn slavného otce, otec slavného syna v překladu Petra Mikeše pro rozhlas vybrala Alena Blažejovská.
Homer Pound se narodil v roce 1856 jako jediný syn Thaddeuse Colemana Pounda a Sarah Angevine Loomisové. Jeho otec byl významnou postavou v historii státu Wisconsin ve druhé polovině 19. století. Byl nejen politikem, který se vypracoval až do Kongresu Spojených států amerických, ale také podnikatelem a obchodníkem. Prosadil zavedení železnice do Chippewa Falls, obchodoval se dřevem a řídil společnost Union Lumber Company. Později ale jeho podnikání skončilo naprostým krachem, stejně jako jeho první i druhé manželství. V očích svého syna však Thaddeus vyrostl v až mytickou postavu odvážného průkopníka a lidového tribuna.
Homer se oženil s Isabel Westonovu z vážené newyorské rodiny a v roce 1875 se jim v Hailey ve státě Idaho narodil syn Ezra. Po krátkém pobytu v Idahu se rodina vrátila do pensylvánského Wyncote (dnes předměstí Filadelfie). Homer se po krátkém a marném pokusu stát se vojákem v akademii West Point vrátil do rodného hnízda. Na přímluvu svého otce získal ve Filadelfii místo ve státní mincovně. Nebyl tam pouhým bezvýznamným úředníkem, ale zastával úřad „assayera“ – „prubíře“, znalce, který přesně odhaduje poměr stříbra ve slitině, z níž se pak razí mince. I jedna z nejvýraznějších dětských vzpomínek jeho syna Ezry je spojena s touto otcovou prací a někteří Poundovi životopisci se dokonce domnívají, že zde vznikla Poundova celoživotní obsese problematikou peněz a monetární politiky.
Oba rodiče velkoryse syna podporovali nejen v jeho začátcích a na studiích, ale prakticky po celý život, protože Ezrův příjem tvořily pouze občasné nevelké honoráře za články v novinách. Poté, co Homer ukončil své zaměstnání v mincovně a odešel do penze, mu jeho syn nabídl, aby se přestěhoval do italského městečka Rapallo nedaleko Janova, kde v té době existovala nevelká komunita „expatriotů“, Američanů a Angličanů, v jejímž středu byl Ezra Pound nejvýraznější osobností. V roce 1928 se tak Poundovi rodiče po dlouhé době opět setkali se synem a usadili se v Rapallu. Jak vzpomínají lidé, kteří Poundova otce poznali osobně, byl člověkem velmi laskavým, srdečným a velkorysým, mužem, který ctil tradice a odkaz svých předků.
Po vstupu Spojených států do druhé světové války se Ezra Pound pokoušel vrátit i s rodiči do Ameriky. Homer Pound však utrpěl v té době vážný úraz a nebyl schopen podniknout dlouhou a strastiplnou cestu. Zemřel nedlouho poté, uprostřed války a je pohřben na rapallském hřbitově.
V Itálii začal Homer psát vzpomínky na své dětství ve Wisconsinu. Původně je posílal do časopisu Globe, ale nebyly v něm nikdy otištěny. Po Homerově smrti byly, jak říká Poundova dcera Mary de Rachewiltz, „nadlouho uloženy ke spánku do dědečkova kufru“. Spolu s dalšími rodinnými papíry a dokumenty nakonec doputovaly na zámek Brunnenburg nad Meranem, na němž paní de Rachewiltz se svojí rodinou žije od roku 1947.
Rukopisu Homerových vzpomínek se na její přání ujal kritik Alec Marsh a vydal je na začátku našeho tisíciletí pod názvem „Little Boy“ v Poundově rodišti , idažském Hailey. Přestože Homer Pound psal své vzpomínky bez jakýchkoli literárních ambicí, několikrát v textu odkazuje na známé spisovatele, např. na Ernesta Hemingwaye, Jamese Joyce, Sinclaira Lewise či Marka Twaina (většinou ve smyslu „ti by to popsali mnohem lépe než já“), a zejména na populární americkou spisovatelku Ednu Ferberovou (1885 – 1968) a její knihu Loď komediantů, která je jakýmsi mnohem objemnějším a barvitějším pendantem k Homerovým vzpomínkám, zejména k té jejich části, která popisuje rušný život na Mississippi.
V jedné z kapitol se Homer Pound s nádechem skepse zamýšlí nad tím, zda je možné pravdivě popsat a předat dalším lidem události svého života. Není pochyb o tom, že jemu se to podařilo. Je tak nejen synem slavného otce a otcem ještě slavnějšího syna, ale i mužem, který nám zanechal útlou knížku, v níž barvitě ožívá minulost průkopnické doby, tak jak ji viděl.
Karen Blixenová. Četba na pokračování z knihy dánské spisovatelky. Překlad František Fröhlich. Připravila Jarmila Konrádová. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkují Milena Steinmasslová a Jaromír Meduna.
Natočeno 2012. Premiéra 13. – 17. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 18:30 – 19:00 h.). K poslechu zde.
Lit.: Konrádová, Jarmila: Četba na pokračování z Ehrengardy Karen Blixenové. In web ČRo 13. 9. 2012 (anotace). – Cit.: Následník trůnu v knížectví babenhausenském má přijít na svět o dva měsíce dřív než vyžaduje mrav a slušnost a to by mohlo otřást celou babenhausenskou dynastií. Skandálu je třeba zabránit za každou cenu! Režie se ujímá dvorní malíř Johann Wolfgang Cazotte a jako dvorní dáma je povolána mladičká Ehrengarda ze Schreckensteinu. Podaří se uchovat delikátní tajemství?
Skvělá vypravěčka, dánská Šeherezáda Karen Blixenová stvořila v příběhu „Ehrengarda“ brilantní a jemně ironickou „anekdotu osudu“. Četbu na pokračování uvádíme v rámci Severského roku a k padesátému výročí spisovatelčina úmrtí od 13. září vždy od 18.30.
Karen Blixenová (1885 – 1962) se narodila v zámožné dánské rodině, a její cesta k literatuře rozhodně nebyla přímá. V devětadvaceti letech se provdala za svého bratrance barona Blixena a odjela s ním do Keni, kde manželé hodlali pěstovat kávu. Ve východní Africe (kterou si velmi zamilovala) strávila jako farmářka bezmála dvacet let, ale nedařilo se jí ani v podnikání ani v v manželství. V roce 1931 se – už rozvedená – musela vrátit do Evropy s pramalou perspektivou do dalšího života. V tomto krizovém životním období, kdy se dokonce pokoušela o sebevraždu, se rozpomněla na své někdejší literární pokusy a začala psát.
Hned její první kniha povídek „Sedm fantastických příběhů“, kterou vydala, když ji bylo devětačtyřicet let, měla ohromný úspěch. Blixenová ji napsala nejprve anglicky (pod mužským pseudonymem Isak Dinesen) a teprve po skvělém přijetí ve Spojených státech ji přeložila do dánštiny. Byly to příběhy zasazené do 18. či 19. století, zcela odlišné od dobového proudu sociálně a politicky angažované literatury. Blixenovou zajímaly především obecně lidské, ale přitom vysoce individuální otázky, týkající se problematiky identity a životní volby a snažila se psát prózu, jež by dokázala uchovat tajemství spojené s existencionálními otázkami.
Z této linie poněkud vybočuje pouze její druhá kniha – vzpomínková próza „Africká farma“ , proslavená později také ve filmové podobě – ve které Blixenová zachytila léta strávená v Africe. Ve svých dalších dílech se však opět vrátila k romanticky laděným příběhům s tajemstvím a silnými, výraznými postavami, prožívajícími neobvyklé osudy.
Z povídkové sbírky „Anekdoty osudu“, jsme pro četbu na pokračování vybrali lehce laděný a vskutku anekdotický příběh , nazvaný podle jedné z hlavních postav „Ehrengarda“ – půvabné vyprávění, zasazené do malého německého knížectví . I v této jemné – ale také jemně ironické – miniatuře osvědčuje Blixenová svůj až fascinující vypravěčský talent, pro nějž bývá často zvána novodobou Šeherezádou.
Pět knih románu se záhadným názvem 2666 poskytuje závratný let nepochopitelnou historií 20. století. O vrcholném, posmrtně vydaném díle chilského spisovatele Roberta Bolaňa, které v českém překladu vydalo nakladatelství Argo, debatuje Stanislav Škoda, překladatelka Anežka Charvátová a hispanista Jiří Holub. Připravila Blanka Stárková.
Natočeno 2012. Premiéra 17. 9. 2012.
Dějiny severské ženské literatury. Připravily Marie Poláková a Jana Holá.
Natočeno 2012. Premiéra 17. – 21. a 24. – 28. 9. 2012.
Obsah: 1. Dějiny severské ženské literatury. Má alternativní historie literatury psané ženami smysl? – 2. Středověk. Svatá Birgita jako první švédská „profesionální“ spisovatelka. – 3. Královna Kristina. Literátka a milovnice umění na švédském trůnu? – 4. Kritika instituce manželství z různých pohledů. Anne Charlotte Leffler, August Strindberg, Henrik Ibsen. – 5. Ellen Keyová. Emancipační literatura a „nová“ žena? – 6. Švédská meziválečná literatura. Boom ženských spisovatelek. – 7. Ženský antiutopický román. Kallocain spisovatelky K. Boyeové. – 8. Současný islandský ženský román. Audur Ava Ólafsdóttir a její lyrický román jako bestseller. – 9. Autorky švédské literatury pro děti a mládež. Boření tabu. – 10. Zrod silné ženské hrdinky. Od islandských ság po severské krimi (Lisbeth Salander).
Lit.: Novotná, Renáta: Rozhlasová cesta na sever. In web Divadelní noviny, 12. 10. 2012 (článek). – Cit.: (…) V pravidelných desetiminutových pořadech je představována historie i současnost severských zemí – tedy Norska, Švédska, Finska a Dánska, od poloviny září je pak pozornost upřena na ženy – spisovatelky. Jaké je vůbec současné postavení ženy ve skandinávských zemích? Například v Norsku jsou nyní ženy ve velkém počtu zastoupeny v nejvyšších státních funkcích (polovina vládních představitelů jsou ženy), zákonem jsou rovněž stanovené kvóty pro podíl žen ve vrcholných orgánech společností, kde musí ženy tvořit 40% zúčastněných. V norské společnosti se někdy ozývají kritické hlasy, že zákonné kvóty prosazující ženy snižují kvalitu a čelná místa nezastávají ti/ty nejschopnější… I feminismus je ve Skandinávii stále aktuálním a silným hnutím, výrazně vstupuje do všech vrstev společenského života. Stanice Vltava nám nyní svým novým seriálem Ženy ve skandinávské literatuře umožňuje obrátit svou pozornost přímo ke kořenům ženské emancipace a prvopočátkům prosazování se žen v kultuře.
Seriál přibližuje v deseti dílech literární tvorbu významných severských spisovatelek, upozorňuje na jejich stěžejní díla vedoucí k postupné proměně postavení ženy i její role ve společnosti. Jako jedna z nejstarších známých autorek severu je představena svatá Birgitta (1303-1373), jejíž rozsáhlý soubor Zjevení se proslavil i daleko za hranicemi Švédska. Tvůrci pořadu z kláštera dále zamíří do aristokratických kruhů, v následujícím díle se po středověké literatuře věnují švédské královně Kristýně (1626-1689), jejím básním, aforismům plným ironie, humoru a nadhledu, ale také deníku a literárně stylizované korespondenci – tedy tehdejším nejtypičtějším ženským literárním žánrům. Čtvrtý díl patří konfrontačnímu pohledu dvou severských velikánů – Strindbergovi a Ibsenovi – na ženu a instituci manželství. Další díly pak rozebírají např. emancipační literaturu Ellen Keyové (1849-1926), švédskou meziválečnou literaturu i věhlasnou literaturu pro děti a mládež. Seriál je uzavřen dílem věnovaným „zrodu silné ženské hrdinky“, její emancipovanost zde dosahuje vrcholu, dominance mužů je historií, sebejistota ženských hrdinek kontrastuje s vykořeněností, tápáním a ztrátou identity hrdinů mužských… (…)
Rozhlasové vzpomínky neurochirurga, zakladatele dnes už třígenerační dynastie neurochirurgů. Připravila Jana Špačková. Technická spolupráce Ladislav Reich.
Natočeno 2012. Premiéra 17. – 21. a 24. – 28. 9. 2012. Repríza 26. – 30. 4. 2021 a 3. – 7. 5. 2021 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Phylis Dorothy Jamesová. Pět esejů anglické spisovatelky. Překlad Petra Diestlerová. Připravila Marie Nováková. Režie Petr Mančal.
Čtou Michal Pavlata a Kamila Drtilová.
Natočeno 2012. Premiéra 17. – 21. 9. 2012 v cyklu Psáno kurzívou.
Obsah: 1. Jak to všechno začalo. – 2. Nájemník z Baker Street číslo 221 b. – 3. Drsná škola. – 4. Pozoruhodná žena. – 5. Odpůrci a fanoušci: proč někteří detektivky milují a jiní nesnášejí.
Lit.: Zemančíková, Alena: Pět esejů P. D. Jamesové O detektivkách. In web ČRo, září 2012 (anotace). – Cit.: Na příkladech jiných, převážně britských autorů i na základě vlastních spisovatelských zkušeností ukazuje Phylis Dorothy Jamesová osobitým stylem, jak se detektivka v průběhu času vyvíjela, v čem tkví její výjimečnost i úspěch a proč mají příběhy o vraždách a vyšetřování zločinů dodnes pro tolik lidí takové kouzlo.
Phyllis Dorothy Jamesová, známá jako P. D. Jamesová, je anglická spisovatelka detektivních příběhů. Proslavila se hlavně díky detektivním románům s postavou detektiva a básníka Adama Dalglieshe. V roce 2000 vydala svou autobiografii Život nejsou jen vraždy a v roce 2009 pak knihu o historii detektivního žánru Povídání o detektivkách. V roce 1991 byla za své dílo povýšena do šlechtického stavu a v roce 2008 byla uvedena do síně slávy autorů detektivního žánru.
V knize Povídání o detektivkách nabízí P. D. Jamesová, jedna z nejslavnějších a nejoblíbenějších britských spisovatelek, své osobní dějiny detektivky jako žánru.
Pavol Žigo. Pásmo o lidové moudrosti v gruzínských a slovenských lidových pohádkách. Hudební spolupráce Katarína Cútová. Technická spolupráce Alena Duchoňová a Táňa Horváthová. Redakce Vladimír Dobrík. Režie Jozef Pražmári.
Účinkují Peter Sklár, Ivan Laca, Alfréd Swan, Soňa Ulická a Jozef Šimonovič.
Připravil Slovenský rozhlas v roce 2002 (28 min.).
Powered by WordPress