George Bernard Shaw. Povídka. Režie Josef Červinka (?).
Čte Josef Červinka.
Natočeno 1971 (?). Vysíláno 10. 12. 1971 (Třetí program, 14:00 – 14:15 h.) v cyklu Defilé.
17. 8. 2012
Lyrika N. A. Někrasova v zrcadle doby (1971)
U příležitosti 150. výročí básníkova narození připravila a verše přeložila Zdenka Bergrová.
Nastudovala Plzeň v roce 1971. Premiéra 10. 12. 1971 (Třetí program, 9:00 – 10:00 h.).
Záznamy – Po stopách Julia Fučíka (1971)
Dr. Josef Sedlář. Reportáže – črty – vyprávění o historii a současnosti volgogradského traktorového závodu. Režie Josef Červinka.
Účinkují Albert Mareček a Josef Velda.
Natočeno 1971. Premiéra 10. 12. 1971 (Praha, 13:40 – 14:00 h.).
Hovoříme s rodiči – I v rodině proti maloměšťáctví (1971)
Dr. Jindřich Šmída. Přednáška.
Natočeno 1971. Premiéra 9. 12. 1971 (Praha, 21:00 – 21:20 h.).
Agitační vůz (1971?)
Marietta Šagiňanová. Překlad z ruštiny Jaroslav Teichmann. Režie Věra Pražáková.
Čte Přemysl Matoušek.
Nastudovala Ostrava v roce 1971 (?). Premiéra (?) 9. 12. 1971 (Praha, 19:30 – 20:00 h.) v cyklu Chvíle pro povídku.
16. 8. 2012
Divná věc, divná věc (2012)
Tereza Verecká. Rozhlasová hra. Teskně groteskní osudy nádražního metaře. Hudba Matouš Godík. Zvuková spolupráce Tomáš Gsöllhofer. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Kateřina Dušková.
Osoby a obsazení: Tomek (Jaroslav Haidler), Jana (Zuzana Onufráková), Mazal (Svatopluk Skopal), Milena Jeřábková (Marie Spurná), bezdomovec Olda (David Punčochář), ožrala (Leoš Noha), personalistka a podmanivý ženský hlas (Andrea Elsnerová), vrchní (Jiří Knot), nádražní hlasatel (Jan Hyhlík), lektor – Franz (Lukáš Hlavica) a další.
Natočeno 2012. Premiéra 26. 8. 2012 v rámci cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace (ČRo 3 Vltava, 19:00 – 20:00h.; 60 min.). Repríza 11. 2. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.
Lit.: Verecká, Tereza: Divná věc, divná věc. In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2012, s. 16 (anotace). – Cit.: Poslední srpnovou neděli představí vltavská Čajovna ve svém cyklu Hry a dokumenty nové generace již podruhé autorku Terezu Vereckou (1985), tentokrát inscenací původní rozhlasové hry nazvané Divná věc, divná věc.
Tereza Verecká je absolventkou oboru Tvorba textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka a nyní studuje třetím rokem na DAMU činoherní dramaturgii. Publikovala v poetickém almanachu Různobježky; je držitelkou Literarní ceny Vladimíra Vokolka za rok 2008 v kategorii básníků do 24 let. Aktivně se věnuje také tvorbě písňových textů a jejich překladům. V září 2009 byla v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace uvedena její hra V pasti v režii Martina Tichého.
„Tragikomedie s výraznými groteskními prvky“, jak sama autorka žánrově přibližuje svůj text Divná věc, divná věc, zavede posluchače na rušné nádraží ve velkém městě. I sem doléhají nároky doby včetně tlaku na zvýšení úspěšnosti na trhu práce, a tak je také metař Tomek se svými kolegy povinen absolvovat kurz počítačové gramotnosti. Skrze kuriózní, mnohdy absurdní situace a šťavnaté dialogy ale Tereza Verecká předestírá i kruté paradoxy, které naše současnost vytváří. Hra je mimořádně zajímavá také pestrostí prostředí a zvukových rovin.
Výročí týdne – Jaroslav Křička (2012)
Český skladatel a sbormistr Jaroslav Křička (* 27. 8. 1882). Připravil Jan Králík.
Natočeno 2012. Premiéra 26. 8. 2012 (15 min.).
Životopisy (2012?)
Vlasta Dvořáčková. Verše.
Natočeno 2012 (?). Premiéra (?) 26. 8. 2012 (5 min).
Naučili mě jedinému – hudbě (2012)
Claude Debussy. Literárně-hudební pásmo z dopisů a úvah francouzského hudebního skladatele. Překlad Marie Laichterová. Připravila Jana Doležalová. Použitá hudba Franz Schubert a Claude Debussy, hrají Julie Fischer a Martina Helmchena (Schubert), Artur Pizarro a České filharmonie, řídí Serge Baudo (Debussy).Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Jan Vondráček, Miroslav Hanuš, Jana Franková a Pavel Soukup.
Natočeno 2012. Premiéra 26. 8. 2012 (ČRo 3 Vltava, 9:01 h.; 57 min) v cyklu Souzvuk. Repríza 8. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 9:01 h.); 22. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Souzvuk.
Lit.: Doležal, Miloš: Claude Debussy: Naučili mě jedinému – hudbě. In web ČRo 3 Vltava, 22. červenec 2018 (článek). – Cit.: Literárně-hudební pásmo z dopisů a úvah francouzského hudebního skladatele poslouchejte on-line do 28. července 2018.
Pracuji na věcech, které budou pochopeny až vnuky ve dvacátém století; jen oni uvidí, že „zvyk nedělá hudebníka“, a strhnou roušky z idolů, pod nimiž najdou kostlivce. Claude Debussy v jednom ze svých listů
Kniha Barvy a rytmus, ze které čerpá náš rozhlasový Souzvuk, obsahuje výběr z Debussyho dopisů, výroků, dokumentů a novinových rozhovorů. V předmluvě ke knize píše Václav Holzknecht: „Debussy je přes zákon času mlád. Bude se vymykat časové klasifikaci a bude u něho celkem jedno, kdy se narodil a umřel. Určitá umělecká díla mají znak mládí.“ (…)
Spouštění s milou (2012)
Eugen Brikcius. Listování ve stejnojmenné sbírce českého básníka, esejisty a výtvarného umělce. Připravil a komentářem doprovodil Josef Mlejnek. Autorské čtení ve sklepení Literární kavárny v Řetězové natočil Miloš Doležal. Režie Petr Mančal.
Natočeno 2012. Premiéra 25. 8. 2012 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h.; 13 min) v cyklu Svět poezie. Repríza 21. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 22:45 h) v cyklu (77) k 40. výročí dokumentu Charta 77 a Svět poezie.
Lit.: Mlejnek, Josef: Eugen Brikcius se 30. srpna dožívá sedmdesáti let. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2012 (článek). – Cit.: Pravidelně pendluje mezi Vídní a Prahou. Básník, výtvarník, mystifikátor, esejista, průkopník happeningu, navraceč latinských veršů do české literatury, člen Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, chartista, vězeň, čerpač i básnický opěvovatel fotbalisty Antonína Panenky. To všechno je Eugen Brikcius, který se 30. srpna dožívá sedmdesáti let.
Listování ve sbírce Spouštění s milou českého básníka, esejisty a výtvarného umělce připravil a komentářem doprovodil Josef Mlejnek. Autorské čtení ve sklepení Literární kavárny v Řětězové natočil Miloš Doležal. Poslouchejte vltavský Svět poezie v sobotu 25. srpna ve 22.54.
Jakoby básníkův výuční list z Křížovnické školy, pověstná ironie a sarkastický šleh, přítomný v řadě jeho sbírek, byl obranným bičem proti všemožným zupákům a diktaturám. Vždyť už datum jeho narození, heydrichiádou zakrvavený rok 1942, musel podvědomě působit. Brikcius vyrůstal v Praze, prošel řadou dělnických profesí, filozofickou fakultu studoval v letech 1966 – 1968 a samotnou filozofii na londýnské univerzitě do roku 1970 (a pak ještě jednou o deset let později). V šedesátých letech pořádal v Praze slavné výtvarné akce, na než navázal v 90. letech konceptuálními „cvičeními“. Dodnes pořádá se svojí ženou Zuzanou různé pouliční sešlosti i literární výlety, při nichž se za „hlasu“ poezie navštěvují různá známá i méně známá místa. Za slavný hospodský sborový zpěv byl spolu s Jiřím Daníčkem, Ivanem Jirousem a Jaroslavem Kořánem byl roce 1973 odsouzen k osmi měsícům vězení, jež si tvrdě odseděl.
Sergej Machonin o něm kdysi přiléhavě napsal: „Evžen Brikcius, posedlec podivnostmi a vynálezce výtvarných událostí v plenéru, byl ve své kůži, když je strojil za bukem a v nemilosti, jako aristokratický spiklenec proti jakobínské diktatuře. S vášní v oku a se zkrvavenou šerpou.“