Venedikt Jerofejev. Četba na pokračování. Překlad Leoš Suchařípa. Pro rozhlas připravil Marek Pivovar. Mistr zvuku Hana Plecháčková. Režie Marek Pivovar.
Čte Tomáš Jirman.
Připravila Ostrava v roce 2010. Premiéra prvního dílu 24. 10. 2010 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min.). Repríza 1. dílu 30. 4. 2011 (ČRo Ostrava, 18:30 h.); 2.dílu 7. 5. 2011 (ČRo Ostrava, 18:30 h.); 3. dílu 14. 5. 2011 (ČRo Ostrava, 18:30 h.) v cyklu Podvečerní čtení.
Pozn.: Máte-li to blízko do Ostravy, tak už jste možná viděli v klubu Divadla Jiřího Myrona divadelní adaptaci knihy Venedikta Jerofejeva Moskva-Petušky. No a jestli se do divadla nechystáte, tak vám v Podvečerní čtení nabídneme první část z pětidílné rozhlasové úpravy slavné Bible ruských alkoholiků.
Ruská novela ruského spisovatele, která bývá nazývána „biblí ruských alkoholiků“. Jedná se však spíš o filozofické podobenství, které je jednak příběhem alkoholika Věni na jeho cestě z Moskvy do výletní oblasti Petušky, ale zároveň i existenciálním kruhem marnosti lidského života. V děsivě groteskním tónu, v němž není nouze o černý humor, se neskrývá pouze rafinovaně dráždivý popis prochlastaného osudu. Nejdramatičtější nejsou žaludek dráždící receptury a rýsování bezuzdných pijatik, ale právě přízračné Věňovy vize, kdy hovoří s anděly, Bohem, Satanem nebo sfingou… (anotace)
Lit.: anonym: Venedikt Jerofejev: Moskva – Petušky. In web ČRo 3 Vltava, 24. říjen 2010 (článek). – Cit.: „Už před tím jsem nebyl moc střízlivý, ale v každém případě jsem si pamatoval, co piju a v jakém pořadí, ale teď si ani na tohle nemůžu vzpomenout… Mám všechno v návalech, všechno v mém životě je v návalech: nepiju třeba celý týden a pak piju zas bez přestání čtyřicet dní, potom zase čtyři dny nepiju a pak zase piju šest měsíců bez jediného odpočinutí… Jako teď…“
Svou slavnou Bibli alkoholiků, poému v próze Moskva – Petušky, dopsal Venedikt Jerofejev v roce 1969 a o tři roky později byla publikována v izraelském almanachu Ami. V tehdejší SSSR poéma poprvé vycházela od prosince 1988 do března 1989 v časopise Trezvosť i kultura. Všechna obscénní slova však byla v tomto tisku ovšem cenzurována, necenzurovaný vyšel Jerofejevův text až v roce 1989 v almanachu Věsť, do té dobysealkoholová road movie šířila především v samizdatových opisech.
Do češtiny byla kniha přeložena hned několikrát a nejlépe se s nesnadným originálem vypořádal Leoš Suchařípa, jehož překlad vznikl pro potřeby dramatizace poémy v brněnském HaDivadle. V prvním plánu sleduje čtenář panoptikální prostředí cestujících v příměstském vlaku s rituálním popíjením alkoholu.
„Pít jednoduše jen vodku, třebas rovnou z láhve, to je marnost nad marnost a trápení duše. Míchat vodku s kolínskou je sice známý rozmar, ale není v tom nic patetického. Ale dát si stakan Balzámu kanaánského, v tom je i rozmar, i idea, i patos a navíc ještě nádech metafyziky.“
Jerofejevovo vyprávění je však spíše filosofickým podobenstvím, než pouhým záznamem cesty alkoholika Věni z Moskvy do výletní oblasti Petuški. Autor s krutou nadsázkou promyšleně konstruuje existenciální kruh marnosti lidského života. Rozmar, idea, patos a navíc ještě nádech metafyziky, jsou ovšem vlastní nejen Balzámu kanaánskému, ale i onomu typu humoru, který představuje novela Moskva – Petušky. Navíc je to humor ruský, takže při něm chvílemi vstávají vlasy hrůzou a samozřejmě končí v slzách. Každopádně je to strhující čtení od první do poslední stránky.
„Vzal jsem si čtvrtlitrovku a šel jsem do chodby. Tak. Můj duch se trápil uvězněn čtyři a půl hodiny, teď ho pustím, aby se trochu prošel. Mám sklenici a mám chlebíček, aby se mi nezvednul žaludek. Mám ještě duši trochu pootevřenou všem dojmům bytí. Pojď, Bože, sedni si k mému stolu!“ (…)
