Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

František Hrubín. Literárně-hudební pásmo z rané i pozdní poezie a fragmentů prózy U stolu českého básníka, dramatika a překladatele. Připravil Miloš Doležal.  Použitá hudba Jiří Smutný, vybral Josef Třeštík. Režie Hana Kofránková.

Účinkují Luděk Munzar, Viktor Preiss a Hana Kofránková.

Natočeno 2010. Premiéra 19. 9. 2010 (58 min.). Repríza 14. 9. 2020 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Bojda, Tomáš: Tichý extatik a mámivý melodik František Hrubín. In web RadioDock, 16. 9. 2020 (recenze). – Cit.: Snad až příliš často opakovaná, avšak dosud nejlapidárnější charakteristika básnického typu Františka Hrubína, pronesená F. X. Šaldou, zazní také v literárně-hudebním pásmu Miloše Doležala Sázava, řeka dětství, mládí mého. Režisérka Hana Kofránková natočila pořad v roce 2010 ke stému výročí Hrubínova narození v rámci cyklu Souzvuk, Vltava jej nyní reprízovala k výročí o deset let vyššímu. Fragmenty z Hrubínova díla interpretují Viktor Preiss a Luděk Munzar. Křehká oduševnělost a lyrika Hrubínovy poetiky se vzpírají zjednodušenému výkladu, nejsou snadným materiálem pro jakoukoli interpretaci, má-li být věrojatná a zachytit básníkovu bytostnou symboliku a obraznost.

Miloš Doležal i režisérka Hana Kofránková prokazují, že Hrubínovu dílu právě v tomto esenciálním smyslu rozumějí. Na ploše necelé hodiny se posluchač dozvídá nejen základní životopisné informace, ale především je mu představeno promyšleně komponované leporelo úryvků z Hrubínových raných básní, zralých básnických děl i prozaické tvorby. Kombinace melodické citlivosti Viktora Preisse a pulsujícího nasazení, vnitřního zaujetí Luďka Munzara spojuje v titulku předeslanou Šaldovu charakteristiku, odhaluje dvě typické polohy Hrubínovy poezie. Ve zdánlivě subtilní lyrice se neustále odkrývá prostor pro dynamické napětí, smyslově vrstevnatou živočišnost básnického vyjádření, které jak Luděk Munzar, tak Viktor Preiss akcentují v diferencovaných detailech nádechů, intonacích a temporytmických mikrocelcích. Herecký přednes střídají žánrově odpovídající hudební témata Jiřího Smutného, také ony přispívají k identifikaci ikonické posázavské krajiny, kterou Hrubín ve svých dílech opěvoval.

Přes pražské kořeny a výrazné kulturní angažmá, úspěšné premiéry v Národním divadle i práci překladatelskou, Hrubína stále vnímáme zejména ve vztahu k laskavé typizaci a hluboké metaforice venkovských motivů, imaginativnímu vykreslení sázavského dětství a dospívání. Kompozice Doležalova pořadu je v pravém smyslu hrubínovská, reflektuje všechny významné tvůrčí i osobnostní rysy básníka, jehož dílo se v režijně-hereckém provedení vyjevuje neobyčejně plasticky.

Lit.: Hnilička, Přemysl: „Každé slůvko z hlavy dřít…“ In Týdeník Rozhlas 41/2010 (recenze). – Cit.: … (Luděk Munzar) má v celém hrubínovském týdnu zvláštní postavení – je jakousi spojující postavou, blízkým básníkovým přítelem a zároveň interpretem jeho veršů.

Není tedy divu, že i ve zbylých dvou pořadech figuruje Munzarovo jméno, ať už jde o pásmo Krajiny Františka Hrubína nebo pořad Sázava, řeka dětství, mládí mého. Obzvlášť posledně jmenovaný titul potěšil milovníky kvalitně zpracované poezie. Není divu, že v křestním listu pocty Hrubínově lásce ke kraji svého dětství figuruje jméno Hany Kofránkové. Je nejen režisérkou, ale také kultivovanou průvodkyní. Po úvodu předává slovo Viktoru Preissovi a Luďku Munzarovi. Preiss Hrubínovy verše interpretuje snivě, jeho hlas zní jakoby unaveně, ale přitom s obrovskou vnitřní silou. Velkým triumfálním návratem před rozhlasové publikum je ovšem vystoupení Luďka Munzara. Jeho jako staré víno vyzrálý přednes dává Hrubínovým básním i prozaickým textům přesné významy, je to pravá posluchačská rozkoš nad jeho „pochopenou“ recitací. Munzarův Hrubín, to je jakási summa jeho recitátorského umění. Je jen dobře, že se tento mistr slova vrátil před rozhlasový mikrofon, navíc se skvělým kolegou a vnímavou režisérkou. Neprobíhalo tu žádné rozhlasové kouzlení, šlo se po smyslu veršů i prózy s hloubkou výrazu málokdy slýchanou.

Lit.: anonym: Sázava, řeka dětství, mládí mého. In web ČRo, září 2010 (anotace). – Cit.:   Básník Fratišek Hrubín se narodil před sto lety 17. září 1910 v Praze na Vinohradech, v činžovním domě v Balbínově ulici, tedy v těsné blízkosti dnešní budovy Českého rozhlasu, ale mladá rodina se odsud musela přestěhovat v roce 1914.

Tatínek budoucího básníka narukoval na frontu 1. světové války a jeho žena Anna se dvěma chlapci, čtyřletým Františkem a jednoročním Josefem, z existenčních důvodů opustila město a uchýlila se na venkov, přesněji do posázavské obce Lešany. Pro Františka Hrubína, který v Lešanech ještě za mocnářství začal chodit do obecné školy, to byl čas silných dětských prožitků, poznamenaných dlouhým čekáním na otcův návrat, klukovských dobrodružství a vrůstání do krajiny.

Posázavský topos nacházíme v celém Hrubínově díle. Od raných básní, kde se vynořují peřeje v řece, louka, cikády, polní cesty, borovicový les i vítr, přes prozaickou knihu U stolu, naplněnou bohatou smyslovou konkrétností a bilanční prózu Zlatá reneta až po vrcholné básnické skladby Romance pro křídlovku, Černá denice a Lešanské jesličky. V nich je krajina zabydlená venkovskými osudy i baladickými příběhy, lyrický tón je nakřáplý prožitkem prchavosti a způsob kompozice prozrazuje Hrubínův neobyčejný dramatický talent.