Ota Nutz, Josef Kemr a další osobnosti hovoří o svém okouzlení kulisami staré Prahy.
Natočeno 1981.
14. 9. 2010
Zaživa pohřbený (1994)
Matteo Bandello. Z rozmarných novel „lombardského Boccaccia“ přeložil Adolf Felix. Připravila Blanka Stárková. Režie Michal Pavlík.
Účinkuje Pavel Soukup.
Natočeno 1994. Repríza 24. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.; 15 min.) v cyklu Dopolední četba.
Páteční večer – O křídla prosím milovanou zem (2000)
Rozhlasová mozaika na hrubínovské téma. Připravili a provázejí Pavel Šrut a Rudolf Matys. Hudebním průvodcem večera bude básník sám – zazní jeho oblíbené skladby (např. Liszt, Janáček, Dvořák).Režie Hana Kofránková.
Účinkují Luděk Munzar, Eduard Cupák, Daniela Kolářová, Petr Haničinec, Petr Pelzer, Jan Hartl, Jitka Sedláčková a Hana Kofránková.
Natočeno 2000. Premiéra 8. 9. 2000 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 22:45 h.; 170 min).
Obsah: Výběr z rozhlasových záznamů básníkova hlasu (o Hrubínově dětství, o poezii i básnických přátelích, ukázky ze slavného projevu na 2. sjezdu českých spisovatelů z r. 1956 aj.). – Hrubínovský díl cyklu Semper viva s verši z básníkových počátků. – Verše z let 1945-48 v pořadu Za časů Hirošimy. – Komentovaný výběr z Hrubínových překladů Paula Verlaina. – Ukázky z rozhlasových nahrávek Hrubínových básnických skladeb Romance pro křídlovku a Lešanské jesličky i novely Zlatá reneta.
Lit.: Hnilička, Přemysl: „Každé slůvko z hlavy dřít…“ In Týdeník Rozhlas 41/2010 (recenze). – Cit.: Jeden ze zářijových týdnů byl na Vltavě věnován sto letům od narození velkého českého básníka („mámivého melodika“, jak psal ve svém Zápisníku F. X. Šalda) Františka Hrubína. Jak se redakce s výročím vyrovnala? Nutno hned na začátku říci, že dobře; přesto se drobné výhradě nevyhneme.
Ale popořádku: první hrubínovskou akvizicí byla páteční repríza deset let starého Pátečního večera O křídla prosím milovanou zem. Rozhlasovou mozaiku připravili Pavel Šrut a Rudolf Matys. Je to opravdu dvouhodinový rozhlasový požitek, v němž je zužitkována vzácná rozhlasová matérie v tempu pozvolném, je to vyznání poctivé básnické práce, která nikdy nebyla lehká, plytká a povrchní. Střídají se tu výsostně básnické pořady (ukázky z Matysova Semper Viva) s dokumentárními pásmy (hrubínovské Fonogramy Václava Cibuly s vzácným záznamem básníkova projevu na 2. Sjezdu spisovatelů z roku 1956), to vše proloženo rozhlasovými nahrávkami básní a rozsáhlejších skladeb; zde potěší především ukázka z Červinkovy inscenace Romance pro křídlovku z roku 1962. Jejím interpretem tehdy byl Luděk Munzar. Ten má v celém hrubínovském týdnu zvláštní postavení – je jakousi spojující postavou, blízkým básníkovým přítelem a zároveň interpretem jeho veršů. (…) Vše tedy proběhlo ke všeobecné spokojenosti – Hrubínovo výročí se připomnělo pietně, ale ne akademicky, s láskou k jeho veršům a próze. A to je právě kámen úrazu. Nás, milovníky dramatu, mrzí, že se v celém týdnu nenašlo alespoň pár minut pro Hrubína – dramatika.
Lit.: Matys, Rudolf: Poezie v rozhlase – O křídla prosím milovanou zem. In Týdeník Rozhlas 38/2000 (4. 9. 2000; anotace). – Cit.: 17. září by se dožil devadesáti let básník (a ovšem taky prozaik, dramatik, překladatel i klasik literatury pro děti) František Hrubín. Obáváme se, že tento nejmladší z velkých básníků, kteří vstoupili do literatury v meziválečném dvacetiletí, je dnes zklasičtělý až příliš – a předčasně! K čemuž mu jistě pomohly dnes již nepříliš poutavé „hymnické chvály kladných životních sil“, jimiž byl dlouho především představován. Páteční večer na hrubínovské téma, který jsme nazvali O křídla prosím milovanou zem, se pokusí nános těchto čítankových floskulí z Hrubína seškrábnout a představit básníka v daleko přitažlivějším světle, tj. i v některých polohách málokdy připomínaných.
V naší mozaice nutně zazní hned několik bloků básnických. Hrubínovský díl cyklu Semper viva připomene jeho první knížky: verše „tichého extatika a mámivého melodika“ (Šalda), v nichž po úzké, pružné lávce kantilény rozechvívané každým dotekem přecházejí zmatky a tápání teprve zrajícího muže rovnou do překvapivě jistého a jakoby navždy definitivního tvaru, verše, jejichž spiritualita přiblížila mladého básníka Čepovi i Zahradníčkovi. Pásmem Za časů Hirošimy pootevřeme zapomínanou těsně poválečnou kapitolu, v níž se bytostný venkovan Hrubín překvapivě inspiruje temným rmutem každodennosti velkoměstské periferie, a to na dotek blízce kolářovské Skupině 42. Těžko tu samozřejmě mohou chybět fragmenty z obou nejznámějších Hrubínových básnických skladeb – Romance pro křídlovku a Lešanských jesliček. Hrubínovu prozaickou tvorbu bude v Pátečním večeru reprezentovat závěr z jeho málokdy připomínané, ale skvělé (a kdysi i velmi dobře do filmové podoby převedené) novely Zlatá reneta; jeho překladatelské dílo si zpřítomníme – kým jiným než mistrovsky zvládnutým Verlainem.
Náš Páteční večer oživí i řada rozhlasových záznamů básníkova hlasu z pořadu Fonogramy: básník v nich bude hovořit o svém dětství, o poezii, o svých přátelích, zazní také ukázky z jeho proslulého projevu na 2. sjezdu českých spisovatelů aj. I hudebním průvodcem pátečního večera bude sám Hrubín, který si kdysi z klasické hudby vybral své menu: Liszt, Janáček, Dvořák – a taky Trojanovu rumbu ze Srpnové neděle. Páteční večer připravili a provázejí jím Pavel Šrut a Rudolf Matys v režii Hany Kofránkové.
Lit: Machalická, Jana: Munzar prolomil léta mlčení. Kvůli příteli Hrubínovi. In web Lidovky, 8. 9. 2010 (rozhovor). – Cit.: Luděk Munzar patří k velkým osobnostem českého jeviště. A to i přesto, že v divadle za sebou nekompromisně zavřel dveře. Rozhovor odmítal několik let, až nakonec souhlasil s povídáním o svém milovaném příteli Františku Hrubínovi, kvůli němuž se 14. září postaví před diváky. Po pětatřiceti letech.
Jak vznikl nápad uspořádat vzpomínkový pořad o Františku Hrubínovi?
Přišel s tím Robert Tamchyna. A jak prý bych si to představoval, tak říkám: „Ode mě toho moc nečekejte, a už vůbec ne, že bych někoho tahal z hrobky.“ A tak přinesl koncept, že by tam byl krátký úvod, který by přednesl Vladimír Justl. No, a vidíte, jak to dopadlo. Vladimír už žádný úvod neřekne. Takže se to dostalo do Violy k paní Viklické, sešli jsme se a přišel i Emil Viklický, že by rád k tomu udělal hudební doprovod, kdyby mi to nevadilo. Co by mi na tom mělo vadit, takový muzikant! Pan Tamchyna navrhoval, že v první půlce by se mě ptal na náš vztah. Pak jsme se dohodli, že něco přednesu z Romance pro křídlovku, protože jsem ji kdysi právě na popud Vladimíra Justla takhle dělal. Pokaždé zjara a na podzim. (more…)
Knihy (2010)
Joseph Conrad. Esej anglického spisovatele polského původu. Překlad Petr Onufer. Připravil Petr Turek. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkuje Jiří Hromada.
Natočeno 2010. Premiéra 17. 9. 2010 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 4. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou; 24. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:25 h.) v cyklu Esej.
O tom, jak Pan Astronom poznal Pana Strážníka (2010)
Lukasz Debski. Příběh polského prozaika, žurnalisty a filmaře ze sbírky Café Szafé. Překlad Jan Jeništa. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Ladislav Hampl.
Natočeno 2010. Premiéra 16. 9. 2010 (30 min.). Repríza 11. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h) v cyklu Kabinet.
Básník Gilbert Keith Chesterton (2010?)
Timotheus Vodička. Úvaha literárního historika, editora a překladatele o nerozlučitelném spojení poezie a filozofie v díle anglického spisovatele. Připravil Miloš Doležal. Účinkuje Michal Pavlata. Režie Jaroslav Kodeš.
Natočeno 2010 (?). Premiéra (?) 16. 9. 2010 (15 min.).
Sloup vody 1/8 (2010)
Norbert Frýd. Četba na pokračování. Rozhlasová adaptace a režie Miroslav Buriánek.
Účinkuje Tomáš Šolc.
Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2010. Premiéra prvního dílu 15. 9. 2010 (26 min.).
Lit.: anonym: Sloup vody. In web ČRo, září 2010 (anotace). – Cit.: Režisér Miroslav Buriánek z Českého rozhlasu Plzeň pro nás připravil na osm zářijových večerů četbu z knihy Sloup vody dnes již téměř pozapomenutého autora Norberta Frýda. Osmý a tedy i poslední díl vysíláme od 22:05 hodiny na ČRo 2 – Praha.
Autor v románu zevrubně zkoumá v hlubokých až děsivých sondách životní bilanci JUDr. Miroslava Rouse, ministerského úředníka. V díle nalezneme tragický rozměr v jádru dobrého člověka, který zabředl do přizpůsobivé opatrnosti, až ztratil schopnost jednat opravdově, autenticky. Jedná se o příběh muže, který zradil sám sebe. Kniha zároveň přesvědčivě zachycuje reálie a společenskou situaci 60. let minulého století. Miroslav Buriánek, režisér a autor rozhlasové adaptace románu Sloup vody, si vybral jako interpreta textu zkušeného plzeňského herce Tomáše Šolce. (more…)
To byl Max Gerstl (2010)
Miriam Škudlová. Ohlédnutí za renomovaným českým architektem, který ve 30. letech navrhoval a realizoval přední pražské obchody a který pak podstatnou část života strávil v New Yorku. Redaktor Michal Lázňovský. Připravila a uvádí Miriam Škudlová. Zvuková spolupráce Roman Špála.
Hovoří Bronia Gerstl-Reymanová a Ing. arch. Zdeněk Lukeš.
Natočeno v roce 2010. Premiéra 15. 9. 2010 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 52 min.). Repríza 30. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 52 min.); 3. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Lit.: Škudlová, Miriam: To byl Max Gerstl. In web ČRo, září 2010 (anotace). – Cit.: V roce 2002 uspořádal arch. Zdeněk Lukeš výstavu, která se jmenovala Splátka dluhu. Šlo o znovuobjevení architektů, kteří pracovali v Praze v letech 1900-1938, ale do poválečného vývoje pražské architektury už neměli možnost zasáhnout. Většinou byli židovského původu a jejich osudy byly dramatické: ti, kteří nestihli emigrovat, skončili v koncentračních táborech. V seznamu 70 jmen figurovalo i jméno Max Gerstl, o kterém se dlouho nedařilo zjistit téměř nic. Shodou šťastných okolností pomohla nyní k hlubšímu poznání zapomenutého architekta autorka radiodokumentu To byl Max Gerstl Miriam Škudlová, která se s jeho dcerou setkala ve Spojených státech a pomohla v Praze umístit jeho pozůstalost.
Architekt Max Gerstl se narodil v roce 1897 v Praze. Vystudoval stavební školu a za 1. světové války narukoval na frontu. Po válce navštěvoval třídu profesora Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1922 se oženil a o 4 roky později si otevřel vlastní projektovou kancelář v centru Prahy.
Historik architektury Zdeněk Lukeš poprvé narazil na jeho jméno v 80. letech, kdy dělal systematický průzkum pražské moderní architektury. Gerstlovy obchody ho zaujaly jako ukázka špičkového designu. Typickými atributy byly rozměrné výklady s rámy z chromované oceli, zaoblená skla, prostorové vitríny, neonové nápisy nebo markýzy nad nárožními vstupy do obchodů. Byla to malá umělecká díla. Max Gerstl ale navrhoval a stavěl například i vily. Bohužel, jen málo z jeho realizací se dochovalo.
Max Gerstl pocházel z významné židovské rodiny. Jeho předkové přišli do Prahy už v roce 1492. A sám Max Gerstl byl navíc vysoce postavený svobodný zednář. Proto se rozhodl už v roce 1938 emigrovat s manželkou a dvěma dětmi do New Yorku, kde zemřel v roce 1982. Prahu, kterou miloval, už nikdy neuviděl, ale nikdy nepřestal mluvit česky. Jeho dcera Bronja Gerstl-Rayman, se kterou se autorka rozhlasového dokumentu To byl Max Gerstl Miriam Škudlová setkala v New Yorku, vzpomínku na otce uzavírá slovy: „Na jeho náhrobek jsem dala napsat „BORN IN PRAGUE“, protože on to město tak miloval. To byl jeho život“. Bronja Gerstl-Rayman předala do Prahy otcovu pozůstalost, a tak se konečně podařilo alespoň poodhalit osud jednoho ze „zapomenutých“ pražských architektů. Stanice Český rozhlas 3 – Vltava vysílá dokument Miriam Škudlové To byl Max Gerstl v rámci pravidelného Radiodokumentu ve středu 15. září ve 21.45 hod.
Lit.: Škudlová, Miriam: To byl Max Gerstl. In Týdeník Rozhlas 37/2010 (článek). – Cit.: V roce 2002 uspořádal arch. Zdeněk Lukeš výstavu, která se jmenovala Splátka dluhu. Šlo o znovuobjevení díla architektů, kteří pracovali v Praze v letech 1900-1938 a jejichž rodným jazykem byla němčina. Většinou byli židovského původu a jejich osudy byly dramatické – ti, kteří nestihli emigrovat, skončili v koncentračních táborech a jen nemnozí se dočkali konce války. V seznamu 70 jmen figurovalo i jméno Max Gerstl. Shodou okolností pomohla k hlubšímu poznání zapomenutého architekta autorka následujícího článku Miriam Škudlová, která je také autorkou rozhlasového dokumentu To byl Max Gerstl.
Před časem mne kontaktovala paní Bronia Gerstl-Reymanová ze Spojených států, zda by Praha neměla zájem o fotografie a architektonické plány po jejím tatínkovi, architektu Maxi Gerstlovi. V životě jsem to jméno neslyšela. Začala jsem horečně pátrat na internetu. Výsledek byl chatrný. Jeho jméno zmiňoval pouze architekt Zdeněk Lukeš, se kterým jsem se pak sešla při natáčení rozhlasového dokumentu. A letos na jaře, během pobytu v New Yorku, jsem měla možnost setkat se osobně i s paní „Bunny“. Přestože tato sympatická a čilá dáma opustila Československo už v roce 1938, ve věku 12 let, brzy se rozhovořila plynnou americkou češtinou.
Narodil se v roce 1897 v Praze. Vystudoval stavební školu a za 1. světové války narukoval v hodnosti poručíka. Utrpěl těžká zranění, ale jak říká jeho dcera: „Byl mladý, zdravý a měl štěstí, že ho našli.“ Po válce navštěvoval třídu profesora Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1922 se oženil a o 4 roky později si otevřel vlastní projektovou kancelář v centru Prahy.
Architekt Zdeněk Lukeš poprvé narazil na jeho jméno v 80. letech, kdy dělal systematický průzkum pražské moderní architektury. Gerstlovy obchody ho zaujaly jako ukázka špičkového designu. Typickými atributy byly rozměrné výklady (odborně „výkladce“) s rámy z chromované oceli, zaoblená skla, prostorové vitríny, neonové nápisy nebo markýzy nad nárožními vstupy do obchodů, elegantní firemní štíty, prosvětlené opaxitové desky z probarveného skla a na nich plastická písmena nebo neonové trubice. Byla to malá umělecká díla.
Max Gerstl ale navrhoval a stavěl i vily. Bunny vzpomíná, že v jeho kanceláři obdivovala jejich sádrové modely. (Bohužel, nesměla na ně ani sáhnout, natož si s nimi hrát.) A co se obchodů týče, které si vybavuje? – Především Lyonský dům hedvábí, který stával dole na Václavském náměstí, obchodní dům ARA, CITY, Ascot Cravats, Wolf & Schleim, Bambino, ale i ten, který měl poutavý reklamní slogan: „Tlustá matka, štíhlá dcera, najdou šaty u Eisnera“.
Bohužel, jen málo z Gerstlových realizací se dochovalo. Jednu nárožní markýzu najdete na rohu Melantrichovy a Havelské ulice, další je na rohu Zenklovy poblíž libeňského divadla. Snad se ještě najde nějaká zachovalá vila, ale zatím se všechny ani nepodařilo lokalizovat.
Architekt Zdeněk Lukeš o Praze 30. let říká: „Byla to nesmírně dynamická doba. Stavěly se velkoměstské paláce, které byly polyfunkční, to byla specialita Prahy. Budovaly se domy, jejichž role byly kulturně společenské – byla tam divadla, kina, bary, restaurace a především kavárny. Říkávalo se, že Václavské náměstí se dá obejít na dvou úrovních – ta první byla po chodníku – ta druhá kavárnami v 1. patře. Tím se v nadsázce naznačovalo, že téměř každý dům měl kavárnu nebo prodejnu v patře. Domy také musely mít určité procento bytů, bankovní prostory nesměly být v přízemí do ulice, aby město žilo. Majitelé nemohli domy po dlouhou dobu prodat, snažili se tedy, aby dům projektoval významný architekt…“
Max Gerstl pocházel z významné židovské rodiny. Jeho předkové přišli do Prahy už v roce 1492. Pradědeček Abraham von Gerstl byl během sedmileté války povýšen do šlechtického stavu. A sám Max Gerstl byl nejen Žid, ale i vysoce postavený svobodný zednář. Proto se rozhodl už v roce 1938 emigrovat s manželkou a dvěma dětmi do New Yorku.
Začátky ve Spojených státech nebyly jednoduché, ale situace se změnila po válce. Američané začali nakupovat a dovážet zboží, otevíralo se mnoho obchodů. Bylo třeba profesionálů, kteří dokázali vyřešit, kde uložit a pověsit zboží, jakým způsobem ho vyložit, jak navrhnout výkladce, osvětlení i nábytek. Max Gerstl si opět otevřel vlastní kancelář. Během války udržoval kontakt s Janem Masarykem, stal se členem zednářské lóže Humanitas, stýkal se se zajímavými lidmi, chodil na přednášky a byl vcelku spokojený – až na to, že „nechal Prahu tam, kde ji nechal.“ Když se ho dcera zeptala, co by v Praze dělal, když už tam nikoho nemají, odpověděl: „Půjdu se podívat na každý kámen, co miluju. Jen když můžu jít na Vyšehrad, když můžu jít do Zlaté uličky, když můžu jít kamkoliv… Já to miluju.“
Max Gerstl zemřel v roce 1982. Prahu už nikdy neuviděl, ale nepřestal mluvit česky. A Bunny povídání o tatínkovi uzavírá: „Na jeho náhrobek jsem dala napsat „BORN IN PRAGUE“, protože on to město tak miloval. To byl jeho život“.
Bronia Gerstl-Raymanová předala otcovu pozůstalost do jeho rodného města. Podařilo se ji umístit v Národním technickém muzeu, a tak jsme si při natáčení tohoto dokumentu mohli s arch. Lukešem prohlédnout fotografie obchodů a vil, o kterých ani on do té doby neměl tušení. Osud jednoho ze „zapomenutých“ architektů se konečně podařilo alespoň poodhalit.
Akademie – Širá rodina instrumentů (2010)
Ilja Hurník. Rozhlasová koláž z hudby, humoru a vyprávění. Zazní díla Niccola Paganiniho, P. I. Čajkovského, J. S. Bacha, Antonia Vivaldiho, Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka, Artura Honeggera, Karlheinze Stockhausena, J. F. Fischera a dalších. Účinkují Shlomo Mintz, Česká filharmonie, Serge Baudo, Václav Neumann, František Herman, Dvořákův komorní orchestr, Vladimír Válek, Paul Tortelier, Ars rediviva, Anna Matoušková, Kateřina Englichová, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Martin Turnovský aj. Režijní spolupráce Markéta Jahodová a Stanislava Střelcová.
Z Hurníkových knížek čte Josef Somr.
Natočeno 2010. Premiéra 15. 9. 2010 (105 min.).
Historický klub – Eskamotér, mistr magie Dismas Šlambor alias Ponrepo a jeho „pohyblivé obrázky“ – už od roku 1907 (2010)
Od diorámy k panorámě – a k filmu. Hovoří doc. Pavla Vošahlíková. Připravila a uvádí Eliška Závodná.
Natočeno 2010. Premiéra 15. 9. 2010 (30min.)