Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jaroslav Hašek. Hudba Pepík Čečil (harmonika). Režie Markéta Jahodová.

Čte Oldřich Kaiser.

Natočeno 2010 pro webovou stránku Čtenářský deník. Rozhlasová premiéra 1. dílu 1. 5. 2013. Repríza 19. 6. – 11. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h) v cyklu Kabinet a Haškovské léto. Repríza 1. dílu 23. 2. 2021 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.) ke stoletému výročí vydání prvního sešitu.

V květnu 2020 byl v pořadu Pokračování za chvilku (ČRo 2 Praha, 12:05 h.) vysílán výběr z četby pod názvem To nejlepší ze Švejka.

Vydal Radioservis v roce 2013 (CD mp3). Nahrávka Českého rozhlasu z roku 2013 byla pro vydání na CD mp3 doplněna o další pasáže z knižní předlohy. CD mp3 tedy obsahuje kompletní znění I. dílu V zázemí.

Lit.: Doležal, Miloš: Prokletý dada – Plebejec Jaroslav Hašek. In Magazín Klubu Vltava 1/2013 (článek). – Cit.: Zakroucená a ze svahu prudce klesající pražská Školská ulice, která připomíná tobogánovou dráhu, je rodištěm spisovatele, povídkáře, redaktora a tuláka Jaroslava Haška, jehož krátký, avšak intenzivně sedlaný život připomíná divoký sjezd plný prudkých zákrut.

Budoucí mistr se ve Školské č. p. 16 narodil (na svět mu pomáhala porodní bába Petronilla Izerová) 30. dubna 1883, tedy přesně před 130 lety, a byl pokřtěn v kostele sv. Štěpána, kde jako dítě také ministroval. A jeho pozdější neklidný tulácký duch jako by předurčila neusazenost rodiny, která se abnormálně často stěhovala – ze Školské do Ječné, z Ječné na Karlák, z Karláku do Sokolské, ze Sokolské do Štěpánské, pak do Lublaňské, Šafaříkovy, Velehradské a tak dále. Když pak přeskočíme Haškův bujaře pestrý životaběh – redaktor Světa zvířat i Českého slova, tulák po vlastech českých, slovenských, balkánských, bavorských, polských i maďarských, bohém s dětskou tváří orientovaný spíše homosexuálně, zakladatel recesistické politické strany, autor bezmála 2000 povídek, sloupků a fejetonů, legionář v Rusku a hnedle zas zběhlý abstinující bolševik v Bugulmě – ocitáme se s ním na Vysočině, přesněji na Lipnici, návrší s „plujícím“ hradem a podhradním městečkem.

Člověk míní, hospoda mění

Malíř Jaroslav Panuška vzpomínal, jak se Hašek z Prahy na Vysočinu vlastně dostal: „Potkali jsme se s Haškem v Praze na ulici a on se mě ptal, kam jedu. Když slyšel, že na Lipnici, chtěl ihned, abych ho vzal s sebou. Samozřejmě, že jsem svolil. Znal jsem již z dřívějška jeho náhlá rozhodnutí, a proto mě to ani trochu nepřekvapilo. Hašek mne na chvíli zastavil tvrzením, že si odskočí za roh do restaurace, kde zanechá džbánek naplnit pivem s poznámkou, že si jen na chvilku odskočí. Zatím ať mu natočí pořádnou míru piva! To odskočení však bylo trvalé, neboť se pro zmíněné pivo již nevrátil. Cesta vlakem z Prahy do Světlé nad Sázavou uběhla ve veselém tónu a celkem rychle. Horší již to bylo s cestou na Lipnici, neboť se musela ze Světlé vykonat pěšky. Proto jsme se museli občerstvit v každé restauraci. Před každou hospodou Hašek obřadně prohlašoval: Člověk míní, hospoda mění.“

Psal se srpen 1921 a Hašek v pantoflích – v té době je mu 37 let a má za sebou již první vydání 1. dílu Švejka – s malířem Panuškou vystupují z vlaku ve Světlé, cestou na Lipnici se v pěti hospodách opíjejí, a když před půlnocí dorazí na Lipnici, Hašek zjistí, že budou bydlet v hostinci U české koruny přímo nad výčepem a prohlašuje: „Nic lepšího mne už nemohlo potkat, zůstávám.“ Po třech týdnech se v opilosti rozhodne napsat lístek své družce (přivezl si ji z Ruska a tvrdil o ní, že je kněžnou) Alexandře Gavrilovně Lvové, aby jí podal zprávu, kde se vlastně nachází. Po vystřízlivění toho lístku hořce lituje, nicméně Šura, jak ji říkal, přijíždí vzápětí na Lipnici a Haška se od té chvíle drží jako klíště. Přestože byl Hašek po návratu z Ruska obviněn z bigamie (se svojí ženou Jarmilou, se kterou měl syna Ríšu, se nikdy nerozvedl), soud se neuskutečnil, protože Československo neuznávalo ruské právní normy.

Každou pitku nutno vykoupit

Hašek pobyl na Lipnici od srpna 1921 do začátku ledna 1923, kdy zemřel, tedy rok a půl. V zimě chodil v huňaté vysoké ruské čapce a v ošuntělém saku s roztrženým loktem (které se mu časem rozpadlo, protože v něm i spal), ve starších tmavých kalhotách a ve vysokých ruských botách – válenkách – filcových pimách. V létě se silně potil, a proto si pořídil z modrého košilového plátna rubášku – nosil ji na nahém těle přepásanou buď červenou šňůrou s třapcem, nebo modrou sametovou stuhou a k tomu míval světlou placatou čepici se štítkem.

Haškův lipnický čas byl přeplněn či narván mnoha událostmi. Na Lipnici diktoval svému písaři Klimentu Štěpánkovi pokračování Švejkových dobrodružství, vzniklo tam nejméně patnáct povídek i jedna divadelní hra, viděl v Brodě divadelní adaptaci Švejka, zažil v okolních hospodách desítky zábav, tancovaček, zabíjaček, posvícení a tahů, při kterých velkoryse hostil desítky známých a zinscenoval nespočet recesistických akcí a poťouchlostí. Haškovi chodily na Lipnici slušné honoráře (mimochodem i z amerických krajanských novin), ale on nikdy nešetřil, ani sebe, a především – nebyl lakomcem. Často se stávalo, že Hašek násilím přinutil kolemjdoucí, aby s ním pili do rána – nechtěl být sám, bál se prázdnoty a existuje svědectví lipnického hostinského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě zoufale plakat. A jak píše Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce vykoupit a draze zaplatit utrpením.“ Na jedné straně tedy geniální spisovatelská paměť, šaškovství, exhibice a bavení společnosti, na straně druhé sebedestrukce, upíjení se k smrti, stavy zoufalství, vnitřní samoty uprostřed lidí. I v tomto světle se jeví autor a jeho Švejk jako postava tragikomická, zoufale osamocená uprostřed světa vytvářejícího si nové modly, jako nový golem stojící proti všemu a všem. Hašek je všechno ostatní jen ne laskavý básník: ostrý ironik, kousavý satirik, břitký pozorovatel „divadla světa“, nihilista, divoký karikaturista. „Prokletý dada-plebejec“, jak o něm tvrdí italský bohemista Sergio Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass: „V Haškovi byli dva lidé – jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho velkolepá komedie byla tragická.“

Hašek na Vltavě

Jaroslavu Haškovi, českému autoru světového románu, se Vltava ve svém vysílání pravidelně věnuje. Nemohli jsme tedy pominout ani jeho dvě letošní výročí a nebylo ani těžké se rozhodnout věnovat jeho postavě i dílu „monografický“ prostor ve vysílání v posledním dubnovém víkendu. Budeme kroužit kolem Haška spisovatele, Haška novináře, Haška bohéma, Haška tuláka, Haška kumpána, Haška… i geniální bytosti. Na pokračování chceme vysílat dosud nepublikované, velice vtipné a plasticky psané vzpomínky Z. M. Kuděje na přítele „Jardu“; řadu reflexí a zamyšlení nad Haškovou tvorbou (od Chalupeckého až po Fryntu); zalovíme v rozhlasovém archivu, ve kterém existuje nejedna skvělá realizace; v premiéře budeme od konce dubna vysílat dvacetidílnou četbu z Osudů dobrého vojáka Švejka, kterou s Oldřichem Kaiserem nastudovala režisérka Markéta Jahodová a doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila.  (…)

Ze vzpomínek spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje

Těžko se bylo vyznat v duši Jaroslava Haška. Někdy byl vůči ženám hrubý až k surovosti, jindy měkký až do krajnosti. Pamatuju se na to, jak mi Pepík Kolář vykládal, jak šli s Haškem kolem náhonu vedle jeho drobných, hrajících si dětí. Děti hlídala stará Štěpánková z Lipnice. Hašek se u babky zastavil a povídá: „Jejej, babičko, co tu děláte?“ /Znal ji z Lipnice/. „Ale jemináčku, pane Hašek, to vědí, já jsem už stará a tak se nehodím k ničemu jinému než ke hlídání dětí.“ „Podejte mi ruku,“ řekl Hašek dosti briskně. Babka nevěděla, co s tou rukou chce Hašek dělat a dosti nedůvěřivě mu ji podala. Hašek se hluboce schýbl, políbil sedřenou babčinu ruku, smekl klobouk a řekl: „Ruku líbám milostpaní. Mám rád ženy, které se starají o děti.“

Lit.: Doležal, Miloš: Tragická velkolepá komedie. In Týdeník Rozhlas 18/2013 (článek). – Cit.: „Švejk nenapravuje svět. Tady se nedá už nic napravit. Má-li se svět zachránit, nezbývá, než si už nic nepředstírat a začít znova v troskách a z trosek. Švejk také není než troska starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět mohl zachránit.“ Tento Chalupeckého trefný popis „situace“ Haškova antihrdiny Josefa Švejka a jeho rozlomeného evropského světa by se dal s jistou nadsázkou vztáhnout také na naši současnost.

Dvacet „zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války nastudovala režisérka Markéta Jahodová s Oldřichem Kaiserem a doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila.

I proto bude Jaroslav Hašek, tedy přesněji jeho dobrý voják Josef Švejk, od středy 1. května hlavním aktérem rozhlasové četby na pokračování (začátky v 18.30). Nesáhli jsme tentokrát do archivu k osvědčeným Švejkovským interpretacím, ale pokusili jsme se o zbrusu nové, současné uchopení. Současné nikoli v nějakém experimentu, ale v „sestupu“ ke smyslu autorova textu a jeho nejvlastnější poetice. Dvacet „zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, které Český rozhlas Vltava uvádí v premiéře k letošnímu sto třicátému výročí Haškova narození, nastudovala režisérka Markéta Jahodová s Oldřichem Kaiserem a doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila.

Postava Švejka se v Haškovi zrodila v krátkém povídkovém cyklu v květnu 1911. Tehdy si poznamenal: „pitomec u kumpanie“. Poté existuje druhý švejkovský cyklus, válečný, který byl Jaroslavem Haškem psán v Rusku v letech 1916 až 1917. To vše bylo zábavné čtivo a Hašek pravděpodobně cítil, že se se svým tématem plně nevyrovnal. Po návratu z Ruska se pustil do nového psaní Švejka a jak prozrazují vzpomínky Haškových přátel, nebylo kapitoly, kterou by předem někde v putyce nevypravoval. Nebo jak dosvědčil jeho osobní písař Kliment Štěpánek, kterému Hašek román diktoval v lipnické hospodě –  spisovatelova paměť a schopnost jiskřivé a básnické improvizace byla geniální. Stála jej však mnoho sil a my víme, jak se bál prázdnoty. Existuje svědectví lipnického hostinského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě zoufale plakat. A jak píše Emil Artur Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce vykoupit a draze zaplatit utrpením.“ Román, jak jej známe dnes, pochází z let 1921 až 1923 a zůstal nedokončený. A ve své době mnohými českými autory tvrdě odmítaný.
Hašek (a jeho Švejk) je postava tragikomická, zoufale osamocená uprostřed světa, vytvářejícího si nové modly. Je všechno ostatní jen ne laskavý básník: ostrý ironik, kousavý satirik, břitký pozorovatel „divadla světa“, nihilista, divoký karikaturista. „Prokletý dada-plebejec“, jak o něm tvrdí italský bohemista Sergio Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass: „V Haškovi byli dva lidé – jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho velkolepá komedie byla tragická.“

Lit.: anonym: Oldřich Kaiser čte Švejka. Nahrávky budou na webu zdarma. In web Lidovky, 9. června 2013  (článek). – Cit.:  Český rozhlas Vltava kvůli velkému posluchačskému zájmu umístí zdarma na svůj web nové rozhlasové zpracování Švejka v podání Oldřicha Kaisera.

Všech 20 dílů rozhlasové četby naleznou posluchači od 10. června do 30. července 2013 na webových stránkách vltava.rozhlas.cz.

Stanice Vltava vysílala četbu z prvního dílu románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války už v květnu. Všech dvacet částí postupně umisťovala na web, stejně jako další vysílanou literaturu a rozhlasové hry, vždy na jeden týden.
Nejvyhledávanější pořad

„I přesto že on-line verzi této četby poslouchaly tisíce lidí a stala se nejvyhledávanějším pořadem na našich webových stránkách, obdrželi jsme mnoho žádostí o opětovné umístění na web a těm jsme se rozhodli vyhovět,“ říká Martin Velíšek, dramaturg stanice Vltava.

Dvacet „zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, nastudovala s Oldřichem Kaiserem režisérka Markéta Jahodová a doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Josefa Čečila. Stanice Vltava tak připomíná letošní 130. výročí narození spisovatele Jaroslava Haška.

Lit.: anonym:  Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. In web ČRo 3 Vltava, 22. červen 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Paní Müllerová, tak se Jaroslav Hašek konečně rozhlasově dočkal! Mohli bychom takto zvolat nad dokončením natočení všech dílů Osudů dobrého vojáka Švejka (včetně čtvrtého, nedokončeného). Završila se tak důkladná a několik let trvající práce. Za posluchačsky jednou z nejúspěšnějších rozhlasových četeb stojí režisérka Markéta Jahodová, kongeniální Oldřich Kaiser, harmonikář Josef Čečil, zvukový mistr Roman Špála, hudební režisér Igor Tausinger a dramaturg Miloš Doležal. Po celé léto budeme vysílat Haškův román i s premiérovým třetím a čtvrtým dílem.

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další antisvětec a antihrdina.

Švejk nenapravuje svět.

… píše Jindřich Chalupecký, „tady se nedá už nic napravit. Má-li se svět zachránit, nezbývá, než si už nic nepředstírat a začít znova v troskách a z trosek. Švejk také není než troska starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět mohl zachránit.“

Když se ve 30. letech ptali Vítězslava Nezvala, co si myslí o Haškově díle, odpověděl krátce a výstižně:

Srovnejte Haškovy prózy s prózami jeho současníků, kteří jím pohrdali, a uvidíte, kolik lži, stylizace, falešné poetičnosti a směšného sentimentalismu tvořilo literární epochu, na jejímž pozadí vyzrával takřka anonymně Haškův génius. Spontánní imaginace a originelní dadaismus budou uchvacovat jako fantasmata Gogolova či Jarryho.

I z mnohadílného rozhlasového tvaru nezadržitelně proniká Haškův groteskní humor. A jak píše esejista Josef Kroutvor:

Humor je podivná věc, je to neuchopitelné jiskření bytí.

Lit.: Boháčková, Kamila: Chlupatý humor dobrého vojáka Švejka po sto letech. In web Týdeník Rozhlas, 15. únor 2021 (článek + rozhovor). – Cit.: „Vedle velkých dramatických seriálů byl Švejk nejrozsáhlejší prací, kterou jsme se zvukovým mistrem Romanem Špálou natočili. A – jak řekl dramaturg Miloš Doležal – narozdíl od těch ostatních nás tahle jistě nadlouho přežije,“ prohlašuje Markéta Jahodová.

Co rozhodlo o volbě Oldřicha Kaisera?

Byla to vlastně náhoda. Natáčela jsem kompozici Miloše Doležala z posledního období života Jaroslava Haška na hradě Lipnici. Pro citace z Haškových dopisů, jeho krátkých veršíků a glos jsme obsadili Oldřicha Kaisera. Když začal jeho texty číst, jako by ze studia promluvil sám Hašek. A z tohoto doslova zjevení vznikl nápad dramaturgyně Jarmily Konrádové natočit pro Čtenářský deník stanice Vltava první díl Osudů dobrého vojáka Švejka. S Oldřichem Kaiserem samozřejmě.

Proč jste zvolila jednohlasou četbu jen v Kaiserově podání?

Švejk je řada za sebou dějově jen volně navazujících epizod. Z takového materiálu lze ucelenou dramatizaci vytvořit jen těžko. Dělit prózu do hlasů by byla škoda, když byl za mikrofonem tak výjimečně nadaný herec. Díky jeho schopnosti odlišit jednotlivé postavy příběhu vznikl zcela neotřelý dramatický tvar.

Museli jste s panem Kaiserem něco načíst znovu?

Kromě technických drobností ve výslovnosti a nacvičování pasáží v němčině – Olda německy neumí, ale ve výsledku je jeho „Aussprache“ téměř dokonalá – jsme dolaďovali charakteristické hlasy postav, které se v ději už dříve objevily. Tak například nadporučík Lukáš z druhé knihy musel být totožný s tím z dílu prvního. Také bylo potřeba uhlídat v dialogu přesné rozlišení toho, kdo právě mluví a kdy mu druhá postava odpovídá.

Z dřívějších dob známe Švejka v podání Jana Wericha, Rudolfa Hrušínského či Jana Pivce. Snažili jste se nějak se vymezit od těch starších nahrávek?

Volba vychází z naturelu a osobního projevu herecké osobnosti. Vynikající nahrávky jmenovaných nás nijak nebrzdily. Ale půjčili jsme si občas některé charakteristické znaky jejich projevu pro volbu ztvárnění postavy. Například Jan Werich byl jednoroční dobrovolník Marek. K vytvoření nadporučíka Lukáše inspiroval Oldu Radovan Lukavský. A v hejtmanu Ságnerovi je zase něco z Josefa Větrovce. (…)