Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

O hudebním skladateli Gustavu Mahlerovi hovoří šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann.

Natočeno 1979 v přestávce koncertu.

Lit.: anonym: Rozhlasové klenoty – Česká filharmonie. In web ČRo, leden 2010 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: 4. leden 1896 je považován za datum vzniku České filharmonie. Tehdy se totiž uskutečnil její první koncert, a to dokonce pod taktovkou samotného Antonína Dvořáka. Od té doby se na postu šéfdirigenta vystřídala celá plejáda světově proslulých jmen – od Václava Talicha, Rafaela Kubelíka, Karla Ančerla přes Václava Neumanna až po Jiřího Bělohlávka, Gerda Albrechta, či Vladimira Ashkenazyho. V současné době je šéfdirigentem (v pořadí desátým) Zdeněk Mácal. Česká filharmonie koncertovala snad ve všech koutech světa, je častým a oblíbeným hostem ve Spojených státech, v zemích EU a především v Japonsku. Kritika zpravidla nešetří superlativy, těleso bývá považováno za špičkového interpreta autorů, které světu daly české a moravské země.

Marie Glázrová vzpomíná na své dětství. Další tvůrci nezjištěni.

Natočeno 1969.

Lit.: anonym: Rozhlasové klenoty – Marie Glázrová. In web ČRo, únor 2010 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: Její vstup do filmového světa nebyl nikterak oslnivý. Debutovala ve Fričově veselohře Poslední muž. V následujících letech byly jejím údělem menší role. Od roku 1937 jí jako výjimečný zjev začali respektovat také filmaři. Své první velké filmové postavy vytvořila ve filmech Hlídač číslo 47 a Její pastorkyně. V komedii Svět, kde se žebrá byla partnerkou Huga Haase. V komedii Ulice zpívá si zahrála po boku krále komiků Vlasty Buriana. Teprve válečná léta jí nabídla opravdu zajímavé role v divadle i ve filmu. Marie Glázrová oslnila jako kněžna v Čápově Babičce, Žofka ve Vávrově Turbině nebo jako elegantní herečka v Čápově Nočním motýlu. Herectví Marie Glázrové bylo magickým středem kostýmního melodramatu Františka Čápa Tanečnice a vyvrcholilo v historické fresce Otakara Vávry Rozina sebranec. Po osvobození se Marie Glázrová objevovala ve filmu už jen sporadicky. Poslední větší roli si zahrála v pohádce Byl jednou jeden král, kde byla partnerkou Jana Wericha. Byla manželkou operního pěvce Eduarda Hakena.

Pořad k pětaosmdesátým narozeninám Otto Eckerta připravila redaktorka Vlasta Tylmanová.

Natočeno 1995.

Lit.: anonym: Rozhlasové klenoty – Otto Eckert. In web ČRo, březen 2010 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: Otto Eckert se narodil 4. 3. 1910 v Kralovicích. V letech 1924-1926 studoval Kamenicko-sochařskou školu v Hořicích. V letech 1926-1933 navštěvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, ateliér profesora Karla Štipla. Po studiu v letech 1933-1934 Eckert pracoval v porcelánce Březová a následně v letech 1934-1939 pracoval v keramické dílně A. Ťoupala v Praze. Zde prováděl i své první keramické plastiky, většinou zvířecích námětů. Za okupace se odstěhoval zpět do rodných Kralovic, kde v letech 1940-1945 pracoval ve vlastní keramické dílně. Věnoval se tvorbě ručně točené keramiky na kruhu. Eckert experimentoval s barevnými glazurami, jeho specialitou bylo jejich vrstvení a vytváření ornamentů technikou proškrabávání vrstev. Výtvarník se aktivně angažoval v komunistické straně, což pozitivně ovlivnilo jeho poválečnou kariéru. V roce 1946 byl jmenován profesorem na nově zřízené Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde vedl ateliér porcelánu a keramiky. Jeho práce a výuka v oblasti porcelánové výroby byla silně ovlivněna keramickými technikami. Sám vytvořil několik zdařilých porcelánových plastik – vyrobených v duchcovské porcelánce – a navrhl i několik váz a servisů. Většinou šlo o realizace ke speciálním příležitostem, jako např. Expo 58 v Bruselu nebo XII. Triennále v Miláně. Otto Eckert výrazně ovlivnil českou poválečnou keramickou tvorbu i porcelánovou výrobu. Jeho žáci, z nichž někteří pracovali jako designéři, byli Eckertovou prací silně ovlivněni. Eckertovo keramické pojetí negativně ovlivnilo design části poválečných porcelánových servisů, naopak v případě bruselských váz byl tento vliv velmi pozitivní. Za jakousi variantu Eckertových proškrabovaných dekorů lze označit dekorace solnými glazurami, které jsou typické pro bruselský styl. Roku 1956 se Eckert stal členem Mezinárodní keramické akademie AIC, kde se velmi angažoval. Po několika letech (v roce 1962) se mu podařilo – díky dobrým vztahům s režimem – v Praze uspořádat mezinárodní výstavu keramiky. Tím nejen zprostředkoval po letech izolace českým tvůrcům styk se světovou tvorbou, ale zároveň zařadil československou keramickou tvorbu do světového kontextu. Od konce 60. let pak Eckertův vliv postupně klesal. Zemřel 1. 1. 1995 v Praze.

Tvůrci nezjištěni.

Hovoří Jaroslava Adamová, Miroslav Doležal, Václav Voska, Eduard Kohout, Jan Werich. Vladimír Neff.

Natočeno 1960.

Lit.: Lederer, Jiří: Průměrností netrpí jen zábavná hudba. In Plamen 1/1961, s. 142-143 (recenze). – Cit.: „(…) Pražské pásmo Ostrov či pevnina?, s podtitulem Náladová reportáž z Kampy, obsahovalo i atraktivní čísla: E. Kohouta, J. Wericha, Vl. Neffa, a přesto jeho výsledné působení bylo chabé. Základní dialog byl značně plytký, neúspěšně vtipkující, nepřirozený. A režie opět chudá.
U kolébky (..) stál dobrý nápad. Vše ztroskotalo na nedostatku odvahy uchopit materiál nově, podívat se na něj třeba z nezvyklého úhlu. A autorský nedostatek umocnila bojácná, zápecná režie. (…)“

Lit.: anonym: Rozhlasové klenoty – Jaroslava Adamová. In web ČRo, březen 2010 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: Na scéně se objevila již za války v Divadle Větrník, později byla členkou vinohradského a karlínského souboru a Městských divadel pražských. Adamová je herečka obdivuhodného rejstříku, od vypjatě dramatických a tragických postav přes vytříbené umění konverzační dramatiky až ke komediálnímu herectví s darem groteskního nadhledu a ironie. Její dráhu ovlivnily osobnosti jako Jiří Frejka, Alfréd Radok, Jan Werich, Ota Ornest, svým uměním obdařila divadelní postavy, jako je Dürrenmattova Klára Zachanassjanová, Ibsenova Hedda Gablerová, Tolstého Anna Karenina, Tornádo Lou v Limonádovém Joeovi či ženská role v slavném Cocteauově Lidském hlase. Její herectví k vlastní škodě méně využíval film, více pak televize (Kočár nejsvětější svátosti, Společnice). Její obdivuhodně tvárný hlas po léta slýcháme v rozhlase i dabingu. Jaroslava Adamová ztvárnila mnoho divadelních rolí, hraje především vypjaté ženské postavy. Dále se uplatňuje i v dabingu, kde dabovala například Sofii Lorenovou. Za své celoživotní působení v dabingu získala cenu Františka Filipovského a za výborné herecké výkony cenu Thálie.

Rozhovor o vědecko-fantastické literatuře vedou Marta Chejlavová a Josef Nesvadba.

Natočeno 1965.

Lit.: anonym: Rozhlasové klenoty – Josef Nesvadba. In web ČRo, duben 2010 (článek + nahrávka ke stažení). – Cit.: Josef Nesvadba byl český lékař a spisovatel. Narodil se do učitelské rodiny a jeho studia na gymnáziu zkomplikovala nacistická okupace – maturovat mohl až v po válce v roce 1945. V letech 1945 – 1950 studoval na lékařské fakultě obor psychiatrie – kromě literární činnosti byl významným psychiatrem, patřil k průkopníkům skupinové terapie u nás. V letech 1949 až 1950 působil jako scenárista v Československém státním filmu, v roce 1950 nastoupil na interní oddělení nemocnice v Teplicích, kde pracoval do roku 1952. Pak působil jako vojenský lékař u letectva a v Armádním uměleckém souboru. od roku 1956 až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval jako psychoterapeut na psychiatrickém oddělení Fakultní polikliniky v Praze. Překládal z angličtiny psal divadelní hry a povídky, spolupracoval i na celé řadě filmů (Upír z Ferratu, Pane, vy jste vdova aj.). Jeho dcera je spisovatelka Bára Nesvadbová.