Karol Wojtyla. Překlad Helena Stachová. Rozhlasová úprava Jan Sulovský. Mistr zvuku Jiří Hanslian. Záznam a střih Mirka Sychrová. Režie Vladimír Týřl.
Účinkují Ivana Plíhalová, Vladimír Hrabal, Naděžda Chroboková, Miroslav Hruška, Martina Pavlíková, Marek Zahradníček, Radko Choc, Karel Novák.
Nastudoval ČRo Olomouc v roce 1995. Premiéra září 1995 (ČRo 3 Vltava, 74 min.).
Lit.: Bureš, Michal: Literatura a hudba v srdci Moravy. In Čtvrtletník Klubu Vltava 4/2012, s. 33 (zmínka). – Cit.: (..) U příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. na Moravě jsme roku 1995 připravili úpravu jeho hry Před zlatnickým krámem. Byl to po dlouhé době první dramatický titul z olomoucké produkce, pražskými kolegy shovívavě přijatý. (…)
Lit.: Kočičková, Kateřina: Papežova hra je proti volné lásce. In IDnes, 13. 12. 2007 (článek). – Cit.: Vášnivý lyžař, turista, divadelník a člověk oddaný Bohu. Všechny své tváře jako by spojil ve své hře Před zlatnickým krámem Karol Wojtyla, známější jako papež Jan Pavel II.
Zatímco v Polsku jsou Wojtylovy hry poměrně často uváděny (Před zlatnickým krámem se za posledních pětadvacet let hrálo desetkrát), v Česku jako první uvede hru ve formě scénického čtení příští středu ve své zkušebně pražské Divadlo v Dlouhé.
Muž, kterého později celý svět znal jako ikonickou postavu, miloval divadlo od mládí, a dokonce uvažoval o profesionální herecké dráze. V době nacistické okupace Wojtyla působil jako zapálený herec v souboru Rapsodického divadla Mieczyslawa Kotlarczyka. „Herectví naučilo Wojtylu dobrému vystupování na veřejnosti,“ říká režisér inscenace Petr Lanta. „Podzemní“ divadlo posilovalo své publikum polskou národní klasikou a Kotlarczykova víra v sílu a dokonalost slova ovlivnila všechna Wojtylova dramata. Napsal jich celkem šest – od první ztracené prvotiny David po Vyzařování otcovství, které mělo premiéru v roce 1983.
Před zlatnickým krámem, jedno z vrcholných děl, napsal Wojtyla pod pseudonymem Andrzej Jawien v roce 1960, kdy působil jako biskup v Krakově. Jde o poetické, básnické a monologické drama, jehož tématem jsou partnerské vztahy a láska. „Jde vlastně o hlasité upřímné uvažování a sebezpytování postav, které přechází místy do dramatu,“ popisuje Petr Lanta. Hrdiny příběhu jsou tři páry představující zároveň dvě generace. Manželé Anna a Štěpán, kteří se sobě zcela odcizili a nakonec se rozejdou. Tereza a Ondřej, jejichž soužití přetrhne Ondřejova smrt.
Pro Terezu však Ondřej nezemřel a nikdy se znovu neprovdá. Poslední dvojicí je Kryštof, syn Terezy a Ondřeje, a Monika, citově poznamenaná dcera z pošramoceného manželství Štěpána a Anny. V dramatu vystupují i další symbolické postavy – Adam, který je prý trochu Wojtylovým alter egem, průvodcem a ochráncem bloudících duší, a zlatník, který váží nejen snubní prsteny, ale také lidská srdce. „Teolog Jindřich Veselý, se kterým jsem řadu věcí konzultoval, mě upozornil na fakt, že ta hra je „anti-sixties“. V době volné lásky a pocitu, že všechno je dovoleno, Wojtyla napsal text o odpovědnosti. Uvědomoval si nebezpečí plynoucí z této zdánlivě bezbřehé svobody, která způsobuje, že člověk tápe. Dnešní rozpad hodnot mu dává za pravdu, že v tomto jsou šedesátá léta zlým dědictvím,“ soudí Petr Lanta.
Wojtylovy hry jsou přirozeně silně ovlivněny vírou, v žádném případě však nejde o křesťanské agitky. „Způsob, jakým popisuje partnerské vztahy, je realistický, nejde jen o symbolické drama. Dialogy jsou prý často odposlechnuté ze života,“ vysvětluje režisér. V Americe prý dokonce pasáže z této hry rádi využívají oddávající ve svatebních projevech.