Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

19. 9. 2009

Povídky Šimka a Grossmanna 3 (1981)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 9:15

Miloslav Šimek & Jiří Grossmann. Vybrala a sestavila Darina Kubová. Zpívají Miroslav Paleček a Michael Janík. Kytary Miroslav Paleček a Michael Janík, foukací harmonika Michael Janík, benžo Jiří Jeřábek, housle František Kacafírek. Cover a photography Milan Wágner, 1981. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Zvuk Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Jiří Šrámek.

Čte Miloslav Šimek.

Nahráno s obecenstvem v pražském Divadle hudby 4. dubna 1981. Vydal Supraphon v roce 1981 (1 LP, supralong 1218 0454 X-G).

Obsah: 1. strana – 1. Jak mi bylo líto dětí z rozvrácených rodin, 2. Divadélko v suterénu (M. Paleček / A. Matějka), 3. Můj první mejdan, 4. Bezstarostný mládí (M. Paleček / M. Janík), 5. Ze zápisníku sportovce, 6. Muž na svém místě (M. Paleček / M. Janík), 7. Jak jsem rukoval; 2. strana – 8. Jak jsme vdávali sestru, 9. Holka z venkova (M. Paleček / M. Janík), 10. Výlet s Lomcovákem, 11. Úsměv (M. Paleček / M. Janík), 12. Jak jsem se věnoval umění, 13. Ryba ve vodě (M. Janík), 14. Čistá láska vítězí.

Povídky Šimka a Grossmanna 2 (1981)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 9:12

Miloslav Šimek & Jiří Grossmann. Vybrala a sestavila Darina Kubová. Zpívá Miluše Voborníková, Miroslav Paleček, Michael Janík, Eva Olmerová, Zuzana Buriánová, Luboš Svoboda, zpěv Jana Svobodová, Naďa Urbánková, Pavel Bobek. Klavír Luboš Svoboda a Pavel Bobek, kytary Miroslav Paleček a Michael Janík. Cover a photography Milan Wágner, 1981. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Zvuk Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Jiří Šrámek.

Čte Miloslav Šimek.

Nahráno s obecenstvem v pražském Divadle hudby 9. prosince 1979. Vydal Supraphon v roce 1981 (1 LP, supralong 1218 0448 X-G).

Obsah: 1. strana – 1. Úvod (Miloslav Šimek), 2. Pupákova píseň lásky (Sláva Kunst / Jiří Grossmann, zpívá Miluše Voborníková, klavír Luboš Svoboda), 3. Můj první tramp (Jiří Grossmann), 4. Loudavý kůň (Travelling Shoes, C. Walker / Jiří Grossmann, zpěv a kytary Miroslav Paleček a Michael Janík), 5. Dívky z Ipanemy (Ipanema, A. C. Jobim / Jiří Grossmann, zpívá Eva Olmerová, klavír Luboš Svoboda), 6. Můj první klobouk (Miloslav Šimek), 7. Mně se to líbí (Happy Together, Bonner-Gordon / Jiří Gossmann, zpěv Miluše Voborníková, klavír Luboš Svoboda), 8. Jak jsme se vypořádali s bigbeatem (Miloslav Šimek), 9. Máš už jít (Master Jack, Marks / Jiří Grossmann, zpěv Zuzana Buriánová, klavír Luboš Svoboda), 10. Konec dluhu (Miloslav Šimek), 11. Bílá mříž (I Fall To Pieces, traditional / Jiří Grossmann, zpěv Eva Olmerová, klavír Luboš Svoboda); 2. strana – 12. Loď už vyplouvá (Jiří Brabec / Jiří Grossmann, zpěv Miroslav Paleček, klavír Luboš Svoboda), 13. Pohoda Vánoc (Miloslav Šimek), 14. Bez cíle bloumat (I Love You So much It Hurts Me, traditional / Jiří Grossmann, klavír a zpěv Luboš Svoboda), 15. Pojď, usínám (I Call Your Name, J. Phillips / Jiří Grossmann, zpěv Jana Svobodová, klavír Luboš Svoboda), 16. Drahý můj (A Dear John Letter, B. Burton – L. Talley / Jiří Grossmann, zpěv Naďa Urbánková, klavír Luboš Svoboda), 17. Moje první taneční (Miloslav Šimek), 18. Jarní drama (Jiří Grossmann, zpěv Miluše Voborníková, klavír Luboš Svoboda), 19. Úsvit (Dawn, S. Cooke / Jiří Grossmann, zpěv a klavír Pavel Bobek), 20. Mé příhody z dětství (Miloslav Šimek).

Povídky Šimka a Grossmanna (1979, 2023)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 9:09

Miloslav Šimek & Jiří Grossmann. Vybral a sestavil Miloslav Šimek. Hudba a texty Miroslav Paleček a Michael Janík. Zpívají a na kytary hrají Miroslav Paleček a Michael Janík. Sleeve-note Miloslav Šimek. Zvuková režie a střih Jiří Bartoš. Technická spolupráce Ivan Mikota. Cover a photography Milan Wágner, 1979. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Režie Jiří Šrámek.

Čte Miloslav Šimek.

Nahráno s obecenstvem v pražském studiu Lucerna v lednu 1977. Vydal Supraphon v roce 1979 (1 LP, supralong 1218 0434 X-G). Reedice Supraphon 17. 11. 2023 (MP3, VT 1985-2). Ukázka k poslechu zde.

Obsah: 1. strana – 1. Prodavač limonád (Miroslav Paleček a Michael Janík), 2. Jak jsem se učil plavat, 3. Výchovný koncert, 4. Branné cvičení naší školy, 5. Valčíček (Miroslav Paleček a Michael Janík); 2. strana – 6. Parodie (Miroslav Paleček a Michael Janík), 7. Jak jsem ochořel, 8. Maturitní večírek, 9. Quido shání nevěstu, 10. Parodie (Miroslav Paleček a Michael Janík).

Lit.: Šimek, Miloslav: Dobrý den, vážení přátelé! (sleeve-note). – Cit.:  Upřímně Vás vítám nad deskou povídek Šimka a Grossmanna, které jsme s Jirkou Grossmannem psali nejprve pro klub Olympik ve Spálené ulici, a později pak pro divadlo Semafor. Nejvíce jsme jich četli v Návštěvních dnech, což byly zprvu vlastně literárně hudební večery. Dobře je pamatují i písničkáři Mirek Paleček a Michael Janík, kteří v těchto pořadech vystupovali jako hosté. Proto jsem je pozval i na veřejnou nahrávku této desky, aby nám atmosféru někdejších Návštěvních dnů alespoň trochu přiblížili. A nyní mi dovolte několik slov k povídkám, zejména k těm, které na desce předčítám. Jejich psaní bylo jistě ovlivněno i tím, že já jsem nějakou dobu učil a Jirka se asi dvakrát přišel podívat do mých hodin, převlečen za inspektora. Když jsem začal učit na devítileté střední škole v Praze Střešovicích, byla mi svěřena kromě jiných předmětů i výuka hudební výchovy. Kdo mě slyšel zpívat, ví, že to byl zločin spáchaný na mně i dětech. Když se to Jirka dozvěděl, smál se – podle mě až zbytečně dlouho a nahlas. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že jsem vyučoval hudební výchově, vznikla povídka „Výchovný koncert“. Jinou událost školního života, na kterou jistě nelze zapomenout a na kterou jsme pochopitelně nezapomněli ani my s Jirkou, je bezesporu branné cvičení, jak se ostatně jmenuje i další příběh. Jednou, když Jirka ležel v nemocnici na Karlově náměstí – to už na něj útočila nemoc – jsme v pokojíku, který nám vyhradil pan primář, sepsali povídku „Jak jsem onemocněl“. Na ní je vidět Jirkův obrovský elán. Moc jsem to u něho obdivoval, ani v době nemoci neztrácel smysl pro humor. Jednou z našich nejpopulárnějších povídek v době, kdy jsme ještě hráli v klubu Olympik, byla povídka nazvaná „Můj první mejdan“. Museli jsme ji číst, kdekoliv jsme se objevili, diváci si nám o ni psali, sami si ji opisovali. Po letech na ni vzpomínal jeden mladík na jakési besedě a ptal se nás, jestli také někdy popíšeme studentský večírek. A my tenkrát slíbili, že se o to pokusíme. „Maturitní večírek“ patří mezi poslední povídky, které jsme s Jiřím Grossmannem napsali. A jestliže na této desce je na konci zařazena naopak jedna z našich prvních povídek „Quido shání nevěstu“, je to proto, že na počátky své spolupráce s Jirkou vzpomínám snad nejraději. Byli jsme bezesporu ovlivněni němými groteskami, které jsme milovali a ochotně chodili všude tam, kde se zrovna promítaly. Proto i v „Quidovi“ do sebe lidi hodně strkají, ba i házejí po sobě šlehačkou.

Lit.: Macháček, Tomáš:  Povídky Š+G znovu po letech. In web Naposlech.cz, 22. 1. 2024 (recenze). – Cit.:  Od poloviny šedesátých let bavili Jiří Grossmann a Miloslav Šimek sebe i diváky kratšími autorskými povídkami, které byly součástí jak jejich raných vystoupení v klubu Olympik, tak pozdějších pořadů na prknech divadla Semafor, kde dvojice působila až do Grossmannovy předčasné smrti v roce 1971. Ačkoliv nedlouho poté začal Šimek vystupovat s jinými hereckými partnery, už koncem sedmdesátých let se začal k tvorbě pod značkou Š+G vracet prostřednictvím nahrávek z veřejných předčítání jejich společných povídek. První z nich nyní vyšla po více než čtyřech desetiletích v reedici. Pro koho je určena?

Hodinový záznam z pražského studia Lucerna byl za přítomnosti publika natočen v lednu 1977, na LP desce jej pak v následujícím roce (byť na přebalu je udáván letopočet 1979) vydal Supraphon pod názvem Povídky Šimka a Grossmanna. Ve dvou následujících letech na úspěch této nahrávky navázaly ještě obdobně koncipované záznamy vystoupení, nesoucí názvy Povídky Šimka a Grossmanna 2 a 3. „Dvojka“ se zatím reedice nedočkala, překvapivě už roku 2019 ale v digitální podobě znovu vyšel závěrečný díl této řady, ovšem pod drobně poupraveným názvem Povídky Šimka a Grossmanna 3., patrně aby nedošlo k záměně s jinou, mladší řadou čtených povídek Š+G.

Supraphon si totiž počátkem 90. let trochu zavařil tím, že ze tří výše uvedených výběrových desek vybral ty nejzajímavější texty, přidal jednu povídku načtenou v roce 1966 Grossmannem a naopak zcela vynechal písničky, a to vše vydal jako dvojici magnetofonových kazet pod poněkud matoucími názvy Povídky Šimka a Grossmanna 1 a 2. Když v roce 1996 vyšly všechny povídky Š+G knižně, a to včetně textů, které za minulého režimu cenzoři nedovolili veřejně inscenovat, začaly vznikat nové záznamy čtení povídek v Šimkově podání, které pokračovaly v nové číselné řadě. Proto v nabídce distributorů dnes najdeme i Povídky Šimka a Grossmanna 3, které z hlediska obsahu a doby nahrávky nemají s původní stejnojmennou LP deskou z roku 1981 společného už vůbec nic. Šimek dále stihl natočit ještě díly s pořadovými čísly 4-6, po jeho smrti pak zbývající dva disky vyšly s hlasem Jiřího Krampola. Aby toho nebylo málo, některé povídky z původní trojice LP vyšly od té doby na různých kompilacích a část z nich existuje díky zaznamenaným představením i v dobovém podání Jiřího Grossmanna. Vyznat se v diskografii Š+G zkrátka není zrovna snadné. Pokud někdo tedy chce mít všechny natočené povídky, má co dělat, aby mu žádná neunikla.  Naopak posluchač, který by se chtěl vyhnout tomu, že zakoupí nahrávku s povídkami, které už má zakoupeny na jiném výběru z dřívějška, má před sebou takřka neřešitelný úkol.

Vraťme se ale k samotné nahrávce. Povídky Šimka a Grossmanna jsou cenným artefaktem především pro věrné fanoušky, protože přinášejí záznam z Lucerny v takové podobě, v jaké od konce sedmdesátých let nevyšel. Povídky pro toto představení vybíral sám Šimek tak, aby byly zastoupeny jak starší texty, tak mladší, které psal s Grossmannem při jeho stále častěji se opakujících pobytech v nemocnici. O doprovodné písně se postarala dvojice Janík a Paleček, kterou znají posluchači už z některých pořadů Návštěvní dny Š+G. Vybrané melodie ale povětšinou zestárly víc, než samotné povídky. Na rozdíl od nich, nebo od písní, které na základě zahraničních hitů otextoval sám Grossmann a které zazněly i na následujících LP, bohužel nejsou nadčasové ani zvlášť zapamatováníhodné. Samotné Šimkově interpretaci ale není co vytknout, je znát, že se do časů, kdy povídky interpretovali spolu s Grossmannem, vrátil rád. Z jeho hlasu je cítit radost ze vzpomínek na společné chvíle, které oba přátelé a kolegové strávili při jejich psaní, ale i trocha nostalgie a sentimentu z toho, jak málo času bylo jednomu z nich na tomto světě vyměřeno.

Povídky Šimka a Grossmanna představují tedy dobrou volbu pro ty, kteří si chtějí doplnit sbírku o další kousek, byť v zásadě nepřináší nic nového. Pro případné zájemce o reprezentativní průřez tvorbou této komediální dvojice poslouží jistě také dobře, i když v tomto ohledu udělá ještě lepší službu například výběrový disk To byli pánové Šimek a Grossmann, který kromě hlasů obou autorů nabídne i zajímavější hudební dramaturgii.

18. 9. 2009

Učitelské zpovídky (2008)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 20:50

Ilustrace Pavel Čech.

Čte Vojtěch Berger.

Vydalo nakladatelství Scio v roce 2008.

ucitelske zpovidkyObsah: 1. Vladislav Jůza – Wolfgang Amadeus František, 2. Ludmila Lindová – Mariáš, 3. Milan Bárta – Olympionikem, 4. Josef Hausher – Achilleus a želva, 5. Nataša Kučerová – Stáhněte si na mobil, 6. Josef Hausher – Buchar, 7. Milan Bárta – Brainstorming, 8. Vendula Šrůtková – …a Sartrovi taky, 9. Zdeněk Pecina – Podprsenka, 10. Drahomíra Brychtová – Prémie.

Leto na prekrásnom bielom tátošovi (Léto na krásném bílém koni, 2003)

Filed under: Povídky,Slovenské — Přemek @ 9:17

William Saroyan. Překlad Juraj Vojtek. Redakčně připravila Ivana Jachymová. Hudba Alexander Berta. Zvuk Renáta Miškovičová. Režie Peter Vilhan.

Účinkuje Jozef Úradník.
Natočeno 2003.

Pozn.: Dve poviedky (Leto na prekrásnom bielom tátošovi, Letný smiech) amerického spisovateľa, autora próz: Odvážny mladý muž na lietajúcej hrazde, Ĺudská komédia, Tracyho tiger alebo Srdce na vysočine.

Dva tisíce slov (1998?)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 9:11

Ludvík Vaculík. Politická proklamace z r. 1968 (vyšlo v čas. Literární listy, roč. 1, č. 18, 27.června 1968). Režie Petr Adler.

Čte Jan Kačer.

Natočeno 1991 (20 min.).

Pozn.: Dva tisíce slov (úplný název: Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem) byl jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů Pražského jara. Zatímco Akční program KSČ byl výzvou k reformě komunistické strany, Dva tisíce slov byly podnětem, který šel za rámec Akčního programu. Vedení KSČ je odmítlo a později, v době tzv. politické normalizace dokument Dva tisíce slov označilo za kontrarevoluční.
Dokument vznikl na podnět pracovníků Československé akademie věd – Otty Wichterla, Jana Broda, Otakara Poupy a Miroslava Holuba. Šlo o aktivizaci československé veřejnosti proti stále zjevnému tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi. Jako manifest jej sepsal spisovatel Ludvík Vaculík. Text vyšel 27. června 1968 v Literárních listech a denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny. Manifest podepsaly stovky osobností veřejného života a více než sto tisíc občanů.

25.1.1977 (1977)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 9:05

Ludvík Vaculík. Fejeton o situaci po vzniku Charty 77 čtený z pařížského časopisu Svědectví (aktuální dovětek k fejetonu Nastal podzim z 20.10.1976).

Čte autor.

Natočilo Rádio Svobodná Evropa v roce 1977 (9 min.).

Lit.: Vaculík, Ludvík: 25. 1. 1977. In  sborník „Charta 77 očima současníků“. Praha:  Ústav pro soudobé dějiny – Doplněk, 1997 (příspěvek). – Cit.:  Prvně jsem se o přípravě Charty dozvěděl od Pavla Kohouta, když jsme vyšli ze sauny na Žofíně. Pravil: „Připravuje se něco, z čeho se poserou.“ Nedovedl jsem si představit, co by to mohlo být, a zdálo se mi, že nic. No, potom to veliký význam mělo, ale nezhroutili se z toho politicky ani střevně. Byl jsem pozván až ke konečné redakci textu, neměl jsem k němu už žádných připomínek, a opravovat styl zdálo se mi hloupé, když hlavní práci udělali jiní. Toto kdybych byl řekl, jak malá byla moje úloha při vzniku Charty 77, byl bych si své postavení při výsleších okamžitě ulehčil. Oni totiž se mnou mluvili, jako by bych byl jedním z formulátorů. Ptali se na věci, jež jsem ani nevěděl, nemohl jsem odpovědět, ale odpovídal jsem, jako bych všecko znal: „Odmítám vypovídat.“ Bylo vyloučeno, abych se sebeméně od té věci distancoval a ulehčoval si další osud. Také moje úloha při pokusu odevzdat Chartu na Hradě a při našem odchytu v uličkách Dejvic byla směšně nicotná. Já do toho auta vlezl se slovy: „Vemte mě dolů, potřebuji si na Václaváku vyměnit boty.“ Ta krabice bot se všemi dalšími vnitřnostmi mé aktovky ležela pak na dlouhém stole, když mě vyzvali, abych ty věci identifikoval jako své. Když už jsem ale svou úlohu v krédu dostal, držel jsem ji. Ráz výslechů jsem se snažil zachytit ve fejetonu Šálek kávy při výslechu, a to i s podtextem, čitelným jenom zasvěcenějším lidem. (more…)

17. 9. 2009

Don Carlos, infant španělský (1955)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 18:42

Friedrich Schiller. Převzaté představení Divadla československé armády. Překlad a rozhlasová úprava Walter Feldstein. Divadelní režie Jan Škoda. Rozhlasová režie Oldřich Hoblík.

Osoby a obsazení: Filip II. (Ota Sklenčka), Alžběta z Vallois (Vlasta Chramostová), Don Carlos (Stanislav Remunda), vévodkyně (Helena Friedlová), princezna z Eboly (Jiřina Švorcová), markýz z Pozzy (Vladimír Šmeral), vévoda z Alby (Josef Bláha), hrabě z Lermy (Karel Houska), Domingo (Zdeněk Hodr), nejvyšší inkvizitor (Oldřich Lukeš), Don Ludvík Mercado (A. Kander), páže (Svatopluk Skládal), důstojník (Vladimír Bičík), vypravěč (Vladimír Fišer).

Natočeno 1955. Premiéra 29. 5. 1955 (Praha I, 19:40 h.; 125 min.).

Lit.: anonym: Nedělní divadelní večery – Friedrich Schiller: Don Carlos. In Čs. rozhlas a televize 22/1955 (16. 5. 1955), s. 14 (článek) – Cit.: Světová rada míru zařadila letos mezi velká kulturní jubilea sto padesáté výročí smrti velkého německého básníka Friedricha Schillera. Není to ovšem jen tato příležitost, která staví nesmrtelného básníka německého lidu, pěvce svobody do popředí dnešních dní. Právě nyní se vrací k Schillerovi jeho vlast a celý svět, neboť on to byl, kdo již před staletím plamenně burcoval všechny utlačené národy Evropy, kdo vášnivě vyjadřoval nenávist k násilí a tyranii vládnoucích tříd, kdo budil lásku ke svobodě a lidství. Vším tím je dnes jeho dílo blízké pokrokovým třídám všech národů a odevšad dnes zalétají myšlenky bojovníků za mír do Výmaru, kde se konají Schillerovy oslavy za účasti spisovatelů a divadelníků z celé Evropy. A tak i dnes bojuje Schillerovo dílo za národní nezávislost, pokrok, svobodu a mír po celém světě. Přeloženo do sedmdesáti jazyků hovoří z mnoha jevišť různých národů světa, které spojuje hrdinským pathosem humanistických ideji, stále živých. V Schillerově dramatické tvorbě se zřetelně rýsují dvě periody, z nichž první dala jevišti dramata Loupežníci, „Fiesco, „Úklady a láska“ a „Don Carlos“. Druhá perioda je vyznačena dramaty „Marie Stuartovna „Panna Orleánská“, „Nevěsta Messinská“, „Vilém Tell“ trilogii, „Valdštejn“ a fragmentem Demetrius, které jsou nejen vrcholy jeho dramatické tvorby, nýbrž i dramaty doby poshakespearovské vůbec. Na našich jevištích se v posledních letech uplatnila hra „Úklady a láska“, kterou znají naši posluchači i z rozhlasového vysílání. Podle Engelsových slov je to první německé politické tendenční drama, které zobrazilo bezpráví lidových mas a ostře odhalilo násilí korupěních feudálních vládců. Letos nastudovalo k Schillerovu výročí Divadlo československé armády dramatickou báseň „Don Carlos, infant španělský v překladu Valtra Feldsteina. V tomto dramatu řeší Schiller v historickém rámci Španělska XVI. století konflikty příznačné pro jeho dobu a hlásá zde myšlenku lidské důstojnosti, spravedlivého uspořádání lidské společnosti, svobody národa. Toto mohutné strhující drama, trvající při divadelním představení téměř pět hodin, připravili jsme našim posluchačům Nedělních divadelních večerů v překladatelově úpravě a věříme, že i tak přispějeme k letošním Schillerovým oslavám, které jsou mohutnou manifestací za světový mír. Hru uslyšíte v původním nastudování Ústředního divadla československé armády v režii národního umělce a laureáta státní ceny Jana Škody.

Vojak Tanaka (Voják Tanaka, 1997)

Filed under: Rozhlasové hry,Slovenské — Přemek @ 16:42

Georg Kaiser. Rozhlasová daptace divadelní hry významného německého dramatika první poloviny 20. století. Překlad Rudolf Plachý. Rozhlasová úprava Stanislav Prochotský. Hudební dramaturgie Dana Reková. Zvuk Stanislav Kaclík. Dramaturgie Vladimír Fišera. Režie Vladimír Rusko.

Osoby a obsazení:  Tanaka (Ján Gallovič), Yošiko (Natália Blahová), dědeček (Július Vašek), otec (Leopold Haverl), matka (Anna Javorková), Vada, Tanakův přítel (Alfréd Swan), Umecu (Vladimír Durdík), majitelka nevěstince (Adela Gáborová), vrátný (Gustáv Legéň), předseda soudu (Emil Horváth), žena (Eva Rysová), muž (Dušan Kaprálik), voják 2 (Branislav Bystriansky), voják 1 (Roman Pomajbo), přísedící (Jozef Šimonovič), obhájce (Vladimír Minarovič), voják 3 (Ivan Laca), voják 4 (Miroslav Trnavský), dívka 1 (Zuzana Haasová), dívka 2 (Zuzana Siposová), dívka 3 (Ivana Kuxová).

Nastudoval Slovenský rozhlas Bratislava 20. 8. 1997. Premiéra 18. 9. 1997 (Slovensko 1, 20:05 h.; 77 min.). Reprízy 13. 9. 2009 (SRo 3 Rádio Devín), 18. 2. 2018 (SRo 8 Rádio Litera); 7. – 12. 2. 2023 (SRo 8 Rádio Litera).

Pozn. 1: Na pozadí mýtu o absolutní nadřazenosti císaře Japonska, bojuje autor dramatickými prostředky proti neomezené moci panovníka a jeho vojenské oligarchii v 19. století. Bojuje zároveň proti moci, která ve své podstatě a ve svých projevech ničí člověka jako lidskou bytost.

Pozn. 2: Od utorka uvedieme adaptáciu divadelnej hry nemeckého dramatika Georga Kaisera Vojak Tanaka. Na pozadí mýtu o absolútnej nadradenosti cisára Japonska, bojuje autor dramatickými prostriedkami  proti neobmedzenej moci panovníka a jeho vojenskej oligarchie v 19. storočí. Bojuje teda zároveň proti moci, ktorá vo svojej podstate a vo svojich prejavoch ničí človeka ako ľudskú bytosť. Účinkujú Ján Gallovič, Natália Blahová, Július Vašek, Leopold Haverl, Anna Javorková, Alfréd Swan a ďalší. Réžia: Vladimír Rusko. (anotace SRo)

Kroky v tichu (1975)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 15:40

Miloslav Vydra. Třetí díl volného cyklu o práci kontrarozvědky. Vyšetřování kriminálního případu z 50. let 20. století.  Hudební spolupráce Dana Brochová. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Josef Hajdučík.

Osoby a obsazení: Václav Kříž, plukovník na odpočinku (Vladimír Šmeral), Vlastimil Ševčík, redaktor (Viktor Vrabec). Dále účinkují Miroslav Včala, Tomáš Šolc, Jiří Miegl, Bohumil Bezouška, Jiří Samek, Jaroslav Choc, Věra Kolečková, Dáša Neblechová, Jan Jánský, Josef Nechutný, Jiří Chmelař a další.

Nastudovala Plzeň v roce 1975. Premiéra 16. 9. 1975 (Praha, 19.30-20.25 h.).

Lit.: Hrouda, Vladimír:  Rozhlas o práci kontrarozvědky. In Rudé právo, 4. 9. 1975, s. 5 (recenze).

Hrouda, Vladimír - Rozhlas o práci kontrarozvědky. In Rudé právo, 4. 9. 1975, s. 5 (recenze).

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress