Federico García Lorca. Výběr z básnické sbírky. Překlad Ján Zambor. Redakčně připravila Miriam Vojteková. Hudba Milena Lukáčová. Zvuk Peter Hájek. Režie Martin Hvišč.
Účinkují Juraj Sarvaš a Štefan Bučko.
Natočeno 2008.
Pozn.: Prudko pulzujúci tep života, utrpenie i smrť – to sú základné motívy romancí, ktoré sa zaraďujú k vrcholným prejavom modernej svetovej lyriky.
Jack London. Rozhlasová dramatizace povídky. Dramatizace Martin Libovič. Režie Magda Grandtnerová.
Účinkují Marián Zednikovič a Michal Dočolomanský.
Natočeno do roku 2008 (39 min.).
Hovoří Dr. Stanislav Marchal. Ukázky z dokumentů, dobových zpráv a verše Karla Šiktance čte Otakar Brousek st. a Jaromír Meduna. Pořad připravila Libuše Petrová. Zvuk Josef Kovář a Tomáš Zikmund. Režie Zdeněk Štěrba.
Natočeno 1998. Premiéra 25. 12. 1998(ČRo 2 Praha, 57 min.).
Námět Zdeněk Miler. Napsala a upravila Naďa Dvorská. Hudba Miloš Vacek. Hraje Studiový orchestr, řídí Miloš Vacek. Koledy z archivu Supraphonu zpívá Dětský sbor Bohumila Kulínského, Kühnův dětský sbor a Bambini di Praga, řídí Bohumil Kulínský a Pavel Kühn. Použity archivní nahrávky Symfonického orchestru pražského rozhlasu, řídí Bohumil Kulínský, TOČR, řídí Vladimír Popelka, Pražských madrigalistů a Komorního instrumentálního souboru, řídí Miroslav Venhoda. Režie Jan Fuchs.
Účinují Marek Eben a Anička Slováčková (Krteček).
Mluvené slovo nahráno ve studiu MI 91 v Praze v říjnu 2003. Původní fonogramy Supraphon (1952, 1956-1957 a 1988) a Panton (1982). Vydal Supraphon v roce 2003 (1 CD, SU 5480-2 831, 1 MC, SU 5480-4 831, 43:28). Společná reedice Supraphon v roce 2008 (5 CD, SU 5914-2).
Pozn.: Text napsán s použitím scénáře Zdeňka Milera Krtek a kouzelný pramen a pasáží z textu Hany Doskočilové a Jana Fuchse.
Obsah: 1. Bylo před Vánocemi, 2. Štěstí, zdraví, 3. Jak zvířátka zdobila vánoční stromeček, 4. Veselé vánoční hody, 5. Jak zvířátka chtěla zpívat koledy, 5. Ukolébavka Jezulátku, 6. Zázračný pramínek, 7. Chtíc, aby spal, 8. Šnečkova písnička, 9. Půjdem spolu do Betléma, 10. Také rýč má talent, 11. Nesem vám noviny, 12. Myška má kuráž, 13. Chlapci, pojďte k nám, 14. Medvědí výstup, 15. Hle, hle, támhle v Betlémě, 16. Uvězněná žížalka, 17. Jak jsi krásné, neviňátko, 18. Vánoční nadílka, 19. Pásli ovce Valaši, 20. Splněné přání, 21. Narodil se Kristus Pán, 22. Dobrou noc.
Námět Zdeněk Miler a J. A. Novotný. Napsal J. A. Novotný. Hudba Vadim Petrov a Jiří Strohner. Texty písní Ondřej Suchý. Hraje Komorní soubor (1972 a 1987), řídí Vadim Petrov. Režie Jan Fuchs.
Osoby a obsazení: vypravěč a zpěv (Marek Eben), Krteček (Anička Slováčková), Ježek (Ondřej Kepka) a Zajíc (Miroslav Vladyka).
Písničky nahrány ve studiu Buton, ve studiu Jiřího Strohnera a ve studiu Audio-kokpit v Praze v r. 2002-2003, mluvené slovo nahráno ve studiu MI 91 v Praze v březnu 2003. Vydal Supraphon v roce 2003 (1 CD, SU 5444-2 831, 1 MC, SU 5444-4 831, 56:53). Společná reedice Supraphon v roce 2008 (5 CD, SU 5914-2).
Obsah: 1. Hezký den (píseň), 2. Co se stalo s lesem?, 3. Kouzlem vrátit koutek náš (píseň), 4. Jak se zvířátka dostala do města, 5. Kde je náš pravý les? (píseň), 6. Dobrodružství s auty, 7. Kamarádi vždycky najdou se (píseň), 8. Zachráněni labutěmi, 9. Hezký den (píseň), 10. Kouzlem vrátit koutek náš (píseň), 11. Kde je náš pravý les? (píseň), 12. Kamarádi vždycky najdou se (píseň), 13. Krtečkova námořnická (píseň Krtek a orel), 14. Krtečkova ukolébavka (píseň Krtek a orel), 15. Mít křídla místo tlapek (píseň Krtek a orel), 16. A jak den končí (píseň).
Námět a scénář Zdeněk Miler a další. Upravila Naďa Dvorská. Hudba Vadim Petrov. Texty písní Ondřej Suchý. Producentka Naďa Dvorská. Režie Jan Fuchs.
Účinkují Marek Eben (vypravěč, zpěv), Anička Slováčková (Krteček, zpěv), Kristina Kostková (Krteček), Dětský sbor Bohumila Kulínského, řídí Bohumil Kulínský, Filmový symfonický orchestr, řídí Milivoj Uzelac, a další.
Původní fonogramy Supraphon (1952, 1956, 1957, 1988, 2000-2003) a Panton (1982). Nahráno ve studiu MI91 v Praze v letech 2000-2003. Vydal Supraphon v roce 2008 (5 CD, SU 5914-2).
Pozn.: Jedná se o společnou reedici titulů Krtečkova dobrodružství 1 (Supraphon, 2000), Krtečkova dobrodružství 2 (Supraphon, 2001), Krtečkova dobrodružství 3 (Supraphon, 2002), Krtečkova dobrodružství 4 (Supraphon, 2003) a Krtečkova dobrodružství 5 (Supraphon, 2003).
Obsah: 1. Jak Krtek ke kalhotkám přišel, 2. Krtek a autíčko, 3. Krtek a paraplíčko, 4. Krtek a zelená hvězda, 5. Jak Krtek uzdravil myšku, 6. Krtek a sněhulák, 7. Jak Krtek zachránil orla, 8. Krtečkova námořnická, 9. Jak Krtek zachránil pejska, 10. Krtečkova ukolébavka, 11. Jak Krtek učil létat orla, 12. Mít křídla místo tlapek, 13. Jak orel zachránil Krtka, 14. V nemocnici, 15. Jak se orel uzdravil, 16. V horách, 17. Krtek se učí létat, 18. Krtek chůvou, 19. Hezký den, 20. Co se stalo s lesem?, 21. Kouzlem vrátit koutek náš, 22. Ja se zvířátka dostala do města, 23. Kde je náš pravý les?, 24. Dobrodružství s auty, 25. Kamarádi vždycky najdou se, 26. Zachráněni labutěmi, 25. Krtek a kouzelné Vánoce (Bylo před Vánoci, Štěstí, zdraví, Jak zvířátka zdobila vánoční stromeček).
Připravil a uvádí Robert Tamchyna.
Účinkují Jiří Voskovec, Jan Werich, Jiří Sýkora, Michal Schönberg, Karel Krautgartner, Jiří Černý, Josef Abrhám a další. Z Voskovcových dopisů, textů a poznámek čte Josef Abrhám.
Natočeno 2000. Repríza 17. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) k úmrtí Josefa Abrháma.
Pozn.: Dokument získal hlavní cenu na desáté soutěžní přehlídce rozhlasové žurnalistiky „Report 2001″.
Pozn.: Pokračování předchozího pořadu Vážený pane Werichu… z roku 1995. Střihový pořad, který je dokumentem, ale zároveň i velmi osobním autorským vyznáním, představuje Voskovce také očima vzácných archivních dokumentů.
Lit.: Tamchyna, Robert: Vážený pane Voskovče… In Týdeník Rozhlas 34/2001 (anotace). – Cit.: „Měl jsem už skoro dopsané tohle psaní, ale pak mi na to vylila nějakou sklenici sodovky místní pokojská Mexikánka a vše se rozpustilo, takže jsem ty moudrosti nemohl ani opsat. Do toho před týdnem vybuchla zpráva o Janově úmrtí. Trošku jsem doufal, že třeba odejdu do věčných lovišť před ním, ale to mi nevyšlo. Je mi strašně líto, že už se neuzříme a že teď už na beton spolu nic neuděláme…“ /8. listopadu 1980 – Texas Jiří Voskovec/.
Rozhlasová koláž Vážený pane Voskovče…, kterou pro vysílání ČRo 2 – Praha připravil Robert Tamchyna, je pokračováním předchozího pořadu Vážený pane Werichu… (r. 1995). Po šesti letech Dialog přes oceán mezi W + V znovu otevírá setkání dvojice přemýšlivých klaunů, abychom si ale tentokrát připomněli především jedinečný smysl pro humor a vzácný smysl pro jemnou ironii Jiřího Voskovce v zrcadle jeho neopakovatelných životních zkušeností. Střihový pořad, který je dokumentem, ale zároveň i velmi osobním autorským vyznáním, vůbec poprvé představuje Werichova partnera také očima vzácných archivních dokumentů. Vedle úryvků z rozhovoru s Karlem Kynclem v New Yorku (r. 1963) uslyšíte např. i záběry z rozhovoru s Jiřím Sýkorou pro vysílání Hlasu Ameriky nebo ukázky z dialogu mezi Michalem Schönbergem a Jiřím Voskovcem, který byl pracovním setkáním pro pozdější vydání knihy Osvobozené. Novinkou jsou také rozhovory mezi W + V při jejich posledním setkání ve Vídni v roce 1974. Pozvání k rozhlasovému mikrofonu s osobní vzpomínkou na návštěvu u Jiřího Voskovce v New Yorku ochotně přijal herec Josef Abrhám, který je interpretem vybraných částí Voskovcových textů, dopisů a poznámek.
Lit.: Tamchyna, Tobert: Vážený pane Voskovče. In Týdeník Rozhlas, 24/2005, 6. 6. 2005 (anotace). – Cit.: Když jsem v roce 1995 dokončil rozhlasovou koláž Vážený pane Werichu, zdálo se mi, že jsem tak o Janu Werichovi řekl všechno, co jsem chtěl a navíc ještě stylem, který je pro mne víc než jen hrou a zábavou. Střihová koláž totiž dokáže nabídnout zajímavé jednotlivosti, archivní střípky, ale taky velké plátno v podobě originálního rozhlasového puzzle. A tak především nečekaný ohlas posluchačů, otevřel cestu k tomu, abych o pět let později představil rozhlasovému publiku i další volné pokračování věnované tentokrát životní osudům Jiřího Voskovce.
Umělecká tvorba Jiřího Voskovce (zvlášť po roce 1948) zůstává dodnes neprávem ve stínu toho, co všechno víme o Janu Werichovi. Možná i proto skončili oba celoživotní přátelé v anketě o Největšího Čecha každý na jiném místě. Jan Werich v první desítce, Jiří Voskovec na čtyřiadevadesátém místě. Jan Werich – bodrý český filozof a moudrý klaun. Jiří Voskovec – přemýšlivý intelektuál, herec oceňovaný i na americkém divadelním jevišti.
Reprízu pořadu Vážený pane Voskovče uslyšíte v předvečer nedožitých stých narozenin Jiřího Voskovce. Od chvíle premiéry se naštěstí hodně změnilo. Jiří Voskovec už není tak neznámou osobností a např. letošní výstava k poctě V+W ukázala návštěvníkům také velké množství neznámých fotografií ze života obou umělců. Rozhlasová koláž připomíná Jiřího Voskovce v detailním portrétu s použitím ukázek ze všech dostupných zvukových záznamů. Z dopisů a poznámek Jiřího Voskovce čte Josef Abrhám.
Připravil a uvádí Robert Tamchyna.
Hovoří Jan Werich, Jiří Voskovec, Miroslav Horníček, Jiří Suchý a další.
Natočeno 1995.
Pozn.: Posluchačsky vděčný pořad, který pracuje s novými dokumenty a fakty. Pořad získal na Prix Bohemia ’95 hlavní cenu v kategorii Zábavný pořad. Navazuje na něj dokument/koláž Vážený pane Voskovče… z roku 2000.
Lit.: pav: Vážený pane… aneb V + W. In Divadelní noviny, 2001, č. 1 (kritika). – Cit.: Na Prix Bohemia ’95 získal Robert Tamchyna hlavní cenu v kategorii Zábavný pořad za hodinový fonodokument Vážený pane Werichu. Letos vytvořil k tomuto pořadu pandán Vážený pane Voskovče, který vyhrál v soutěži Report 2001 prestižní cenu udělovanou bodujícími kolegy – bez rozdílu kategorií.
Pořady nevyžadují žádnou nadprůměrnou orientaci v problematice, jsou určeny běžnému posluchačstvu (však se také premiéra 25. 8. uskutečnila na stanici Praha, a ne na Vltavě). Přesto se i zasvěcenec dozví leccos relativně nového či neuvědomovaného, ať už uvedením do širších souvislostí (např. o fungování Osvobozeného divadla v průběhu předmnichovského X. všesokolského sletu v roce 1938) nebo do překvapivých kontextů.
Jakkoli jsou obě díla komplementární, nevyžaduje to druhé od posluchače znalost informací, zprostředkovaných prvým, naopak, některé se ve variaci opakují. Již v prvním dokumentu jsme slyšeli, že se pár dní před »Vítězným únorem« publikum smálo tomu, co se za pár dní stalo tragedií, a hra Pěst na oko se opět nedohrála. Životní cesty obou klaunů se definitivně rozešly. Poslední živý rozhovor je z Vídně 1974 a je zřejmé, že Voskovec odmítal jet do Prahy nikoli ze strachu z totalitního režimu, ale z principu. Z teatrologického hlediska je velice zajímavá Voskovcova óda na »nejlepší publikum na světě«, totiž publikum Osvobozeného divadla. „My jsme si to obecenstvo udělali, ale vono si to publikum udělalo nás.“ Ano, v tom je podstata experimentujícího autorského divadla: musí mít svou, neméně avantgardní návštěvnickou obec, která s ním drží krok.
Autor velice vynalézavě komponuje prvky snad ze všech zvukových záznamů s hlasy obou protagonistů, které vůbec existují, aniž by posluchače zatěžoval jejich identifikací. Nesnaží se o obvyklou glorifikaci, jde spíše cestou kontrastů. Werichův hovor z Kampy je zarámován úryvky písně Pražská Jawa, kde v satiře na Klub za starou Prahu se zpívá: „…jinde než v tom starém domě na Malé Straně bydlet nebudu“. Werichovo postesknutí, že „si nemoh ani podat žádost o žádost o vydání pasu“ následuje úryvek z Císařova pekaře (1951): „…my všichni všechněm všechno dáme.“ Následuje ovšem nesporná politická satira z konce padesátých let (forbína s M. Horníčkem) a konečně monolog z jara ’68 (zřejmě televizní) s mrazivě metaforickým proroctvím o jarní oblevě, která se musí hlídat, protože „by se to mohlo rozlévat a majitelé okolních pozemků by se mohli domnívat, že nám musí přít pomoct odstraňovat ty ledy, a třeba jináč, než my sami si představujeme“. Ještě mrazivěji zní ovšem na konci roku 2001 Voskovcova úvaha o tom, že nejsou relativní pouze krása, dobro a zlo, vězení a svoboda, ale i válka a mír.
Mluvené slovo je prokládáno písněmi, často těmi méně známými, jako je např. Sokrates nebo Tys bratr náš na slova K. H. Borovského. Celonárodní vliv V + W a příslušnost jejich díla k českému kulturnímu paradigmatu snad nejlépe vystihne citace z dopisu buchenwaldských vězňů z 5. května 1945. Následuje píseň Nashledanou v lepších časech, ano, právě ta, která byla znělkou pořadu Hovory z Lán. Generace R. Tamchyny (1971) není jistě tou poslední, kterou dílo V + W oslovilo.
Ambice a šance ansámblu činohry Divadla Josefa Kajetána Tyla. Připravil a uvádí Miroslav Buriánek.
Hovoří ředitel divadla Jan Burian, středoškolský pedagog Ladislav Lašek, režisér a herec Jan Procházka, režisér Ladislav Smoček, herci Monika Švábová, Martin Stránský, Antonín Procházka, Lenka Krejčíková, Barbora Munzarová, Pavel Pavlovský, Eva Vlková, Jakub Zindulka či dramaturgyně činohry Marie Caltová.
Natočeno 21. 5. 1998 (58 min.).
Opravdu nejsme jako oni? Jak a v čem se vůbec změnila česká společnost po roce 1989? Připravili Jan Sedmidubský a Hana Vohryzková.
Natočeno 2009. Premiéra 25. 1. 2009. Repríza 20. 11. 2011 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma; 12. 11. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).
Ke stažení zde.
Lit.: Vohryzková, Hana – Sedmidubský, Jan: Nejsme jako oni. Česká společnost po roce 1989. In web ČRo 6, listopad 2011 (anotace). – Cit.: Položme si otázku: skutečně nejsme jako oni? Kdo byli ti oni a kde jsou dnes? Na jiné planetě? O tom, jak se vyvíjela situace v této zemi po sametové revoluci a co jsme si odnesli jako dědictví z neblahých dob minulých, bude vypovídat pořad dnešní pořad Téma.
Powered by WordPress