Miroslav Posejpal. Akustická kompozice. Připravil a slovem provází Michal Rataj.
Natočeno v roce 2004 (27 min.) v cyklu PremEdice.
25. 8. 2009
Lesní pěšina (2009)
Adalbert Stifter. Četba z novely rakouského spisovatele. Překlad Anna Siebenscheinová. Připravil Petr Adler. Skladby Franze Schuberta pro klavír na 4 ruce hrají Christoph Eschenbach a Justus Frantz. Režie Petr Adler.
Účinkuje Bořivoj Navrátil.
Natočeno 2009. Premiéra 14. 8. 2009 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 116 min). Repríza 7. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Rakouský rok a Pokračování za pět minu; 29. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Pokračování za pět minut; 5. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Pokračování za pět minut.
Lit.: anonym: Adalbert Stifter: Lesní pěšina. In web ČRo 3 Vltava, 14. srpen 2009 (článek). – Cit.: Dílo rakouského prozaika a malíře Adalberta Stiftera (1805-1868) je sice nerozlučně spjato s Šumavou, ale neomezuje se pouze na ni: jedním z tematicky odlišných textů je třeba filozofická povídka s názvem Tři strůjci svého štěstí, vrcholným „ne-šumavským“ textem je povídka Abdiáš, vyprávění o novém židovské Jobovi, stíhaném jednou ranou osudu za druhou. Koncem čtyřicátých let 19. století pracoval Stifter na románu Vítek, který měl být první částí devítidílné trilogie z českých dějin.
Novela s názvem Lesní pěšina, z níž je připraveno naše Pokračování za pět minut, je idylický příběh o zázračné moci přírody, která v souladu s působením harmonické lidské bytosti napomůže uzdravení jednoho pobloudilce… Stačila k tomu jedna obyčejná lesní pěšina a krásná průvodkyně: „Až do této chvíle nespatřil Tiburius na své stezce jedinou lidskou bytost, ale i tu nakonec uviděl, a ta pak rozhodla celý jeho život. (…) Bylo to mladé děvče, podle oblečení selské děvče z tamějšího kraje…“ Z překladu Anny Siebenscheinové (Adalbert Stifter – Horský křišťál, Odeon 1978) připravil Petr Adler, který vybral i hudbu a má také režii. Účinkuje Bořivoj Navrátil.
Rakouský prozaik a malíř Adalbert Stifter (1805-1868) se narodil v Horní Plané na Šumavě, což předurčilo celý jeho umělecký život. Jeho dílo je záměrně archaizující. Stifter navazuje na klasické pojetí dobra, rozumu a krásy jako jednoty. Modeluje krásné lidské vztahy plné harmonie, což však neznamená, že by jeho knihy byly plné nějakých idylizujících vyprávění. Příroda – stěžejní motiv v jeho prózách – v jeho díle je střídavě laskavá i ničivá a vstupuje svou mocnou silou do mezilidských vztahů. Dílo Adalberta Stiftera je sice nerozlučně spjato s Šumavou, ale neomezuje se pouze na ni: jedním z tematicky odlišných textů je třeba filozofická povídka s názvem Tři strůjci svého štěstí, vrcholným „ne-šumavským“ textem je povídka Abdiáš, vyprávění o novém židovské Jobovi, stíhaném jednou ranou osudu za druhou. Koncem čtyřicátých let 19. století, v nichž vyšla většina Stifterových povídek, začal autor pracovat na velkých románových cyklech. R. 1857 dokončil dvoudílný výchovný román Pozdní léto, ale současně – již od r. 1847 – pracoval na románu Vítek, který měl být jen první částí devítidílné trilogie z českých dějin (s dalšími díly Záviš a Otokar). Vítek vycházel v letech 1865 až 1867 (patnáctidílnou četbu na pokračování z této rozsáhlé knihy jsme vysílali r. 2005). Tragická smrt zabránila Stifterovi r. 1868 v cyklu pokračovat. Novela s názvem Lesní pěšina, z níž je připraveno naše Pokračování za pět minut, je idylický příběh o zázračné moci přírody, která v souladu s působením harmonické lidské bytosti napomůže uzdravení jednoho pobloudilce… Stačila k tomu jedna obyčejná lesní pěšina a krásná průvodkyně: „Až do této chvíle nespatřil Tiburius na své stezce jedinou lidskou bytost, ale i tu nakonec uviděl, a ta pak rozhodla celý jeho život. (…) Bylo to mladé děvče, podle oblečení selské děvče z tamějšího kraje…“ Z překladu Anny Siebenscheinové (Adalbert Stifter – Horský křišťál, Odeon 1978) připravil Petr Adler, který vybral i hudbu a má také režii. Účinkuje Bořivoj Navrátil.
Rozhovor s Jiřím Voskovcem (1963)
Karel Kyncl natočil 15. října 1963 v New Yorku rozhovor s představitelem poloviny slavné dvojice V + W. Ve své době to byl vzácný okamžik, kdy mohl Jiří Voskovec po letech oslovit posluchače Československého rozhlasu.
Natočeno 15. 10. 1963 (28 min.). Obnovená premiéra 14. 8. 2009 (ČRo 3 Vltava, 16:00 – 16:30 h.) v cyklu Fonogramy. Repríza 3. 3. 2016 (Rádio Retro, 13:00 h) v rámci cyklu Rádio Retro – Rozdělený svět pod názvem Karel Kyncl a Jiří Voskovec v USA (1963)
.
Pátrání (2000)
Josef Jedlička. Úryvky z filozofického deníku prozaika připravila Vlasta Skalická. Účinkuje Boris Rösner. Režie Vlado Rusko.
Natočeno 2000. Repríza 16. 11. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.; 15 min.) v cyklu Dopolední četba.
Vodní hladina (2005)
Bohuslav Trojan. Filozofická povídka z knihy Vodní hladina s labutěmi. Pro rozhlas upravila Alena Blažejovská. Režie Eva Řehořová.
Účinkují Vladimír Hauser a Zdeněk Dvořák.
Nastudovalo Brno 9. 3. 2005. Repríza 26. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Noční bibliotéka.
Neznámý pes (2003)
Vojtěch Jestřáb. Povídka zachycující zkušenost z pobytu v Bulharsku a přináší úvahy týkající se utrpení opuštěných psů a všech živých bytostí na tomto světě. Připravila Alena Blažejovská. Režie Eva Řehořová.
Účinkuje Ladislav Lakomý.
Připravilo Brno v roce 2003. Repríza 25. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.; 30 min.) v cyklu Noční bibliotéka; 3. 10. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 23. 10. 2025 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Lit.: Mačas, Dominik: Povídky jako Brno. Příběhy spisovatelů z města pod Špilberkem. In web ČRo 3 Vltava, 20. 10. 2025 (článek). – Cit.: Martin Reiner, Jan Trefulka, Petr Hrbáč, Vojtěch Jestřáb a Philipp Langmann. Spisovatelé známí i téměř zapomenutí. Brno je jejich městem, ale každý ho vidí svýma očima. (…)
Vysokoškolský pedagog a spisovatel Vojtěch Jestřáb, který patřil k nejbližším přátelům Milana Kundery, zemřel v Brně v roce 2003. K jeho spolužákům na brněnském gymnáziu na dnešní třídě Kapitána Jaroše patřili Ivan Blatný, Peter Demetz a Zdeněk Rotrekl.
Za 2. světové války se zúčastnil odboje, byl zatčen gestapem a internován v Kounicových kolejích. Tyto zážitky vylíčil v románu A zpívat do konce. Vystudoval filozofii, sociologii a psychologii na Masarykově univerzitě a v roce 1949 získal doktorát. Vyučoval pak na fakultě architektury VUT a na JAMU v Brně. Psal poezii i prózu a překládal z angličtiny, němčiny a ruštiny. V 70. letech nesměl z politických důvodů publikovat, a tak se živil jako organizátor kulturních akcí a konferenciér.
V roce 1997 vydal memoárový román-koláž Brno, můj Amarcord, o rok později ještě knihu …a vždycky přijde nové léto. Jestřábova povídka Neznámý pes zachycuje jeho zkušenost z pobytu v Bulharsku a přináší úvahy týkající se utrpení opuštěných psů a všech živých bytostí na tomto světě. (…)
Než přišel Voskovec 1/10 (2009)
Adriena Borovičková. Četba na pokračování. Z knihy Voskovec a Wachsmanni připravil Pavel Krejčí. Zvuk Radovan Hobl. Hudební spolupráce Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.
Účinkují Daniela Kolářová, Dagmar Novotná a Jiří Ornest.
Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2009. Premiéra prvního dílu 12. 8. 2009 (25min.).
Lit.: Krejčí, Pavel: Než přišel Voskovec. In web ČRo, 11. 8. 2009 (anotace). – Odkud se vzal Jiří Voskovec? Kdo byli jeho rodiče a jak žili, jak klikatá byla jejich životní pouť? Kroniku rodu Wachsmannů, ze kterého spoluzakladatel Osvobozeného divadla pocházel, sepsala Voskovcova neteř Adriena Borovičková. Své vzpomínky a rodinná vyprávění doplnila dopisy, které objevila na půdě domu ve Voskovcově rodné Sázavě.
Ty psala Voskovcova matka Jiřina Wachsmannová svému otci, malíři Soběslavu Pinkasovi. Odesílala je z Ruska, kam odešla se svým mužem Vilémem Wachsmannem, kapelníkem carských vojenských hudeb. Psát je začala třináct let před tím, než se Jiří Voskovec narodil, přesto mají její listy slovník, nadhled a humor tak známý z časů Voskovcova kamarádství a spolupráce s Janem Werichem. Jsou dokladem toho, že v prostředí, v němž Jiří Voskovec později vyrůstal, bylo i v dobách krušných ustláno pro srandu.
Voskovcovi předci sice nebyli chudí – mnozí z nich byli právníci, lékaři, umělci, podnikatelé -, ale ani nijak závratně bohatí. Patřili většinou k příslušníkům střední vrstvy a jejich největším bohatstvím obvykle byly jejich duch a nadání. Řada z nich cestovala po Evropě – Voskovcova matka se narodila ve Francii, její první dvě děti vyrůstaly v Rusku. Stýkali se s významnými osobnostmi své doby, třeba Soběslav Pinkas spolupracoval s Karlem Havlíčkem Borovským, Jiřina Wachsmannová se dobře znala s Josefem Svatoplukem Macharem, rodina byla spřízněna i s majiteli sázavských skláren Kavalierovými.
Adriena Borovičková vypráví především příběh Voskovcových rodičů Jiřiny a Viléma, který jako by předznamenal i osudy jejich nejmladšího syna Jiřího. I oni putovali světem, ani ta největší dálka jim nebyla daleká. Otec, nadaný hudebník, musel častokrát měnit své plány a mnohé z nich nenaplnil. Stejně jako později jeho syn i on poznal strasti nesmyslné, politicky motivované internace.
Vyprávění je také jedinečným dokladem o životě v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Je zajímavé zjistit, že vlaky z Prahy do Petrohradu v té době nejezdily o mnoho déle než dnes, že ve Varšavě stačilo z nádraží poslat telegram a vojenský sluha zatopil, aby rodina nepřijela do vymrzlého bytu. Petrohrad na sklonku 19. století Jiřinu Wachsmannovou okouzlil víc než Paříž.
Kořeny v kamenité půdě (2003)
Radim Nejedlý. Dokumentární kompozice o podobách a proměnách původní valašské kultury. Průvodní slovo a režie Radim Nejedlý. Redaktor Tomáš Sedláček.
Nastudovalo Brno v roce 2003 (53 min.). Repríza 14. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 5. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Nejzápadnější Slovan (1993)
Karel Matěj Čapek Chod. Povídka vydaná v roce 1892. Pro rozhlas připravil František Šalé. Režie Eva Řehořová.
Účinkují Jan Křapa, Drahomíra Kočová a Vladimír Krátký.
Připravilo Brno v roce 1993. Repríza 30. 6. 2014 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.
O kocourku, kohoutu a kose (1956)
Božena Němcová. Pohádka. Další tvůrci nezjištěni.
Účinkují Josef Patočka, A.Kasalová, Zdeněk Kryzánek, Čestmír Řanda, L. Fišer, Irena Hofbauerová, Eva Wimmerová, Jiří Kostka.
Natočeno 1956 (?). Vydal Supraphon v roce 1956 (1 LP).