Léon Bloy. Rozhlasové pásmo o francouzském spisovateli připravil Jaroslav Frič. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Eva Řehořová.
Účinkují František Derfler, Igor Bareš a Dana Pešková.
Připravila literárně-dramatická redakce Českého rozhlasu Brno v roce 2003 (50 min). Repríza 29. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) a 4. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 6.00 hod.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: (anonym): Léon Bloy: Poutník Absolutna. In web ČRo (anotace). – Cit.: Rozhlasové pásmo Jaroslava Erika Friče. Brněnský básník a nakladatel věnoval svůj pořad francouzskému spisovateli, který žil v letech 1846-1917. O Bloyovi autor pořadu říká: „Jeho čtyřiceti knihám bylo sice určeno žít, ne však uživit svého autora. Jeho hladová agónie trvala dvacet let. Ani jeho nejkrásnější díla, autobiografický Zoufalec a pozdější Chudá žena, neprorazily mlčení tisku katolického i nekatolického.“ Dle slov Václava Černého šlo o „největší konspiraci mlčení, jakou vidělo devatenácté století“. Jedním z pokusů prolomit toto mlčení u nás je právě rozhlasový pořad, který vznikl v literárně-dramatické redakci Českého rozhlasu Brno v režii Evy Řehořové.
Poutník Absolutna a Služebník Pravdy. Není rozdíl mezi těmito výrazy. Obojí předpokládá existenci vyšší moci, jež osvětluje matné obrysy našeho lidského putování. Léon Bloy celý život žehral na pokleslé a vnějšně profesionální „literátství“, které stavěl jako protipól syrovosti živého Slova a pravé služby jemu. Byl strhujícím básníkem a mistrem slova, které vycházelo z náboženského zanícení, touhy po spravedlnosti na této zemi, po čisté blíženecké lásce a pokorné, soucítící službě. Jeho zaujetí pro „Boží věc“ mezi námi bylo bytostně umělecké, sarkasticky příkré a metaforicky úderné. Což mu vyneslo hanlivou nálepku „pamfletáře“.
Autobiografie Léona Bloy je vyprávěna jeho celým dílem. Jeho pověstnými deníky (s příznačnými – a přízračnými – názvy Poutník Absolutna, Žebrák Nevděčník či Na Prahu Apokalypsy), i stěžejními romány Zoufalec a Chudá žena. Václav Černý otevírá svou bloyovskou studii slovy: „Po celý svůj přebolestný život byl Léon Bloy zneuznáván a jeho čtyřicet knih bylo, jedna po druhé, ututláno největší konspirací mlčení, jakou vidělo devatenácté století. Dnes je uznáván a pramálo a špatně znám.“
Léon Bloy se narodil roku 1846 v Périgueux. Jako chlapec byl podivínský a trochu nelida. Jediná babička, původem Španělka, mu rozuměla a měla ho v lásce, říkávajíc, když se vracel zkrvavený a roztrhaný ze rvaček s kluky, které jeho samotářství a zdánlivá netečnost dráždila: „Nechte ho, z toho bude biskup!“ Osmnáctiletý jde do Paříže. Účastní se jako voják války v letech 1870-1871 a Komuny. Konvertuje pod bezprostředním vlivem dandyho a brilantního katolického umělce Barbeyho d“Aurevilly.
Střemhlav se vrhá do literatury. Jeho čtyřiceti knihám bylo sice určeno žít, ne však uživit svého autora. Sám říká, že jeho psaní „by nevyživilo ani koně“. Aniž vybředne na okamžik z bídy, stává se na chvíli úředníkem ředitelství drah a přispěvatelem několika časopisů, většinou nedlouhého života. Roku 1890 se oženil s Dánkou Johannou Molbachovou, jež mu pomáhá hmotně i morálně. Dvě děti jim však bídou umírají. Teprve koncem života nacházejí několik, ač chudých, přátel, kteří činí život manželů snesitelnějším. Léon Bloy umírá před koncem 1. světové války, v níž hyne řada jeho blízkých – 3. listopadu 1917.
V předmluvě k poslední – nedokončené – knize s názvem V temnotách píše jeho žena: „Jeho duch nepřerušil práci. Širé kapitoly na ukončení díla, o kterých snil, rozvíjely se před ním za nocí bez spánku. Po Nových bohatcích chtěl napsati Nové chudé, pak dvě další kapitoly a potom Závěr. Velice si žádajíc dovědět se, co by obsahoval tento Závěr, otázala jsem se ho na to jednoho dne. Odpověděl mi: „Chtěl bych ukázat, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.“
Lit.: Frič, Jaroslav Erik: Poutník Absolutna. In web ČRo 3 Vltava, 29. říjen 2017 (článek). – Cit.: Rozhlasové pásmo věnované francouzskému spisovateli Léonu Bloyovi, který zemřel právě před sto lety.
Poutník Absolutna a Služebník Pravdy. Není rozdíl mezi těmito výrazy. Obojí předpokládá existenci vyšší moci, jež osvětluje matné obrysy našeho lidského putování. Léon Bloy celý život žehral na pokleslé a vnějšně profesionální „literátství“, které stavěl jako protipól syrovosti živého Slova a pravé služby jemu. Byl strhujícím básníkem a mistrem slova, které vycházelo z náboženského zanícení, touhy po spravedlnosti na této zemi, po čisté blíženecké lásce a pokorné, soucítící službě. Jeho zaujetí pro „Boží věc“ mezi námi bylo bytostně umělecké, sarkasticky příkré a metaforicky úderné. Což mu vyneslo hanlivou nálepku „pamfletáře“.
Autobiografie Léona Bloy je vyprávěna jeho celým dílem. Jeho pověstnými deníky (s příznačnými – a přízračnými – názvy Poutník Absolutna, Žebrák Nevděčník či Na Prahu Apokalypsy), i stěžejními romány Zoufalec a Chudá žena. Václav Černý otevírá svou bloyovskou studii slovy:
Po celý svůj přebolestný život byl Léon Bloy zneuznáván a jeho čtyřicet knih bylo, jedna po druhé, ututláno největší konspirací mlčení, jakou vidělo devatenácté století. Dnes je uznáván a pramálo a špatně znám.
Léon Bloy se narodil roku 1846 v Périgueux. Jako chlapec byl podivínský a trochu nelida. Jediná babička, Španělka, mu rozuměla a měla ho v lásce, říkávajíc, když se vracel zkrvavený a roztrhaný ze rvaček s kluky, které jeho samotářství a zdánlivá netečnost dráždila:
Nechte ho, z toho bude biskup!
Osmnáctiletý jde do Paříže. Účastní se jako voják války v letech 1870-71 a Komuny. Konvertuje pod bezprostředním vlivem dandyho a brilantního katolického umělce Barbeyho d’Aurevilly. Střemhlav se vrhá do literatury. Jeho čtyřiceti knihám bylo sice určeno žít, ne však uživit svého autora. Sám říká, že jeho psaní „by nevyživilo ani koně“. Aniž vybředne na okamžik z bídy, stává se na chvíli úředníkem ředitelství drah a přispěvatelem několika časopisů, většinou nedlouhého života. Jeho hladová agónie trvá přes dvacet let. Často býval i tři dny bez jídla. Ani jeho nejkrásnější díla, autobiografický Zoufalec a pozdější Chudá žena, od nichž čekal spásu, ani vědomost o tom, že z bídy žebrá, neprorazily zapřisáhlé mlčení tisku katolického i nekatolického. Roku 1890 se žení s Dánkou Johannou Molbachovou, jež mu pomáhá hmotně i morálně. Dvě děti jim však bídou umírají. Teprve koncem života nacházejí několik, ač chudých, přátel, kteří činí život manželů snesitelnějším. Léon Bloy umírá ještě před koncem 1. světové války, v níž hyne řada jeho blízkých – 3. listopadu 1917.
V předmluvě k poslední – nedokončené – knize s názvem V temnotách píše jeho žena:
Jeho duch nepřerušil práci. Širé kapitoly na ukončení díla, o kterých snil, rozvíjely se před ním za nocí bez spánku. Po Nových bohatcích chtěl napsati Nové chudé, pak dvě další kapitoly a potom Závěr. Velice si žádajíc dovědět se, co by obsahoval tento Závěr, otázala jsem se ho na to jednoho dne. Odpověděl mi: „Chtěl bych ukázat, kterak se kdysi vše, co bylo veliké, vykonávalo malými prostředky, kdežto, co lidé dnes konají, jest malé, ačkoli vykonáno prostředky velikými.“ (…)
