Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ivan Vyskočil, dramatik, spisovatel, herec a pedagog – ale především objevitel nových divadelních žánrů. Setkávání v životě i na scéně. – Text-appeal jako impuls i forma. – Zákon přenosu. – Není stůl (studiový) jako stolek (kavárenský). – Z kuchyně Ivana Vyskočila: učitel a žák v proměnách času a věku. Mozaika složená z osobních vzpomínek a ukázek z pořadů dochovaných v rozhlasovém archivu. K osmdesátinám prof. Ivana Vyskočila. Připravili a uvádějí Michal Lázňovský a Eliška Závodná.

Natočeno v roce 2009. Premiéra 24. 4. 2009 (120min.).

Pozn.: Ivan Vyskočil se narodil se 27.dubna 1929 v Praze. Od té doby v Praze žije, studuje i pracuje. Hledání, cesta a setkávání jsou nejčastějšími pojmy jeho slovníku. Podobně jako hra a (ne)hraní.
Herectví a režii studoval a vystudoval. A právě studium herectví ho poslalo na další „cestu“ – hledat odpovědi, nalézat jiné podněty, sbírat zkušenosti při studiu psychologie a filozofie. Absolvoval v roce 1957, krátkou dobu působil v diagnostických ústavech pro mládež, ale záhy došel k přesvědčení, že touto cestou nebude pokračovat. Tehdejší stát podle jeho názoru neměl zájem pomáhat, spíš zastrašovat. S kariérou psychologa se tedy loučí a začíná zkoušet divadlo. Z nedostatku jiné příležitosti se, jak tvrdí, ocitá na miniaturním jevišti noční vinárny…a stává se jedním ze zakladatelů a iniciátorů tzv. malých scén. Rodí se „text-appeal“. A spolupráce s prvním z partnerů na jevišti – s Jiřím Suchým. „Nejpůvodněji to byl pořad,“ vzpomíná později, „ve kterém Jiří Suchý zpíval své písničky a já jsem četl své povídky. Občas jsme se spolu pobavili před mikrofonem. A aby řeč nestála, čas od času zahrál orchestr. Text-appeal měl být takovou přehlídkou nějakých dráždících a lhostejnost rušících textů. Dál se text-appeal vyvíjel v pořad textem spojených písniček, povídek a muziky. Většinou si povídky a verše četli autoři sami.“ Text-appeal vznikal v pražské Redutě v letech 1957 a 1958 a stal se, jak později prohlašoval Ivan Vyskočil, začátkem jeho herecké, „hráčské“ i autorské cesty. A také hledání a setkávání. S dalšími partnery na jevišti i mimo jeviště a s diváky na jevišti. Sobě i jim pro radost se pouští do řeči, do představování i vymýšlení. Autorem se stává proto, aby mohl jako herec myslet a sdělovat souvislosti.
V roce 1958 spoluzakládá divadlo Na zábradlí, do roku 1962 tam působí jako režisér a umělecký vedoucí. Potkává a inspiruje další později známé tvůrce a divadelníky (Václav Havel například). Text-appealová forma se v průběhu dalších let osvědčuje jako princip natolik inspirativní a proměnlivý, že se k němu v různých podobách vraceli a vracejí i další autoři a soubory. Ivan Vyskočil si s text-appealem „hraje“ dál. Rozvíjí dál divadlo, které vzniká s diváky i před diváky. Meziřečí (text-appealové představení s Leošem Suchařípou z roku 1966) je celé postaveno na kontaktu s divákem. „To znamená,“ vysvětluje Vskočil, „že ti na pódiu jsou natolik zaujati svými diváky, tím, že mají diváky, že situace jeviště a hlediště, situace divadla, ve kterém jsou a kterou mají, se stává vlastním a jediným tématem jejich bytí na pódiu, jejich představení.“

Autorské divadlo vzniká před diváky i s diváky. Téma „diváctví“ se mezi-řečí v Meziřečí proměňuje, divák je tu lehce parodicky oslovován, oslavován, napadán, kárán i poučován: „Divadlo není hospoda nebo pajzl…Takové divadlo středověké, to bylo divadlo! Nebo takové divadlo renesanční? To bylo divadlo! Nemluvě o divadle dálného a ještě dálnějšího i toho vůbec nejdálnějšího Východu, které už je vlastně divadlem blízkého Západu.“ Představení Meziřečí už patří do dalšího období Vyskočilovy tvorby. V letech 1964 – 1972 vystupuje v Redutě – i jinde v republice.V roce 1963 zakládá Nedivadlo a pod touto „značkou“ pak několik desetiletí vystupuje s řadou partnerů. V sedmdesátých letech se „potkává“ na scéně s výjimečně autorsky i improvizačně nadaným Pavlem Boškem. Ale také s publicistou, hercem a překladatelem Leošem Suchařípou, dramaturgem Otakarem Roubínkem, loutkoherečkou Vlastou Špicnerovou a Bárou Hockovou. Aby dal šanci kontaktu – dialogu s partnerem i s divákem – dává se s nimi do řeči, ponouká, vymýšlí a zkouší texty, které se na jevišti proměňují na základě reakcí publika. Pokoušet se o „nedivadlo“ znamená, prohlašuje Vyskočil, počítat se spoluprací a vzájemností. Vzájemný vztah, svazek znamená i závazek. Z bytostné potřeby radosti. Tu potřebu realizuje i ve svých Kuchyních (1980 – 1990), kde čte zárodky svých textů a vystupuje společně s hudebníky Přemyslem Rutem, Vojtěchem Havlem a Martinem Smolkou.
Od roku 1970 Ivan Vyskočil učí. Herectví a autorskou tvorbu přednášel na tzv. Lidové konzervatoři (dnes Konzervatoř Jaroslava Ježka). V roce 1992 založil na DAMU katedru Autorské tvorby a pedagogiky, kterou do roku 2003 také vedl. V současné době vede Ústav pro výzkum a studium autorského herectví na DAMU. Kdo je tedy Ivan Vyskočil? Herec? Hrající autor? Psycholog a pedagog? Objevitel nových divadelních forem? Objevitel nových možností v každém ze svých žáků či partnerů na jevišti? Odpověď je možná jednoduchá…je to hledač. Hledač v divadle i v životě. Divadelní objevy však nebyly a nejsou jeho cílem, jen prostředkem na cestě za něčím jiným – možná za zjištěním, že největší objev je návrat? A tak se spolu s ním budeme vracet i my.