Josef Škvorecký. Četba na pokračování. Rozhlasová úprava Vladimír Zajíc. Režie Pavel Krejčí.
Účinkují Jiří Ornest, Zdena Bittlová, Lenka Loubalová a Václav Dušek.
Připravil Hradec Králové v roce 2009. Premiéra prvního dílu 5. 4. 2009 (30 min.).
Lit.: Pavlovský, Petr: Fonogramy, Osudy, Trip do Česka. In Divadelní noviny 9/2009 (recenze). – Cit.: Ve druhém dubnovém týdnu mohli posluchači Vltavy sledovat hned dva seriály. V neděli 5. 4. v podvečer začala osmidílná dramatizovaná četba ze Škvoreckého prózy Trip do Česka z roku 1982 (režie Pavel Krejčí, studio Hradec Králové). Mezi milovníky Škvoreckého určitě nepatřím k menšině, zastávám-li názor, že ty z jeho příběhů, kde je vypravěčem dítě či mladistvý, patří k těm méně zdařilým. Na humoristickém dílku se tentokrát podepsalo i dlouhé autorovo odloučení od místa děje a v neposlední řadě i primární adresát – americká krajanská komunita. Některé reálie zjevně nesedí, spadají spíš do konce let padesátých, než začátku osmdesátých (např. celník v Ruzyni by krajance určitě nedělal potíže s fotkou papeže, protože by číhal na úplně jiné věci, jako např. na Svědectví nebo knížky z nakladatelství Toronto Publishers Sixty Eight). Normalizační kritéria »protistátnosti« se od těch, která pamatoval autor, dost lišila. Valný díl komiky spočívá v »emigrantštině«, kterou sice Jiří Ornest interpretuje mistrně, ale jejíž působivost je vázána na slušnou znalost angličtiny – je třeba identifikovat kalky, mechanické překlady idiomů, neadekvátní synonyma či syntax. Přes to všechno ale nelze říci, že jde vysloveně o dramaturgicky chybný tah. Hlavním tématem díla je mluvený jazyk, takže rozhodně neměl pravdu ženský hlas v některých ohlášeních, který se omlouval za újmu vzniklou z převedení psaného textu ve zvukový. Bylo tomu právě naopak: zatímco tichá, individuální četba textu je čím dál tím nudnější, jeho rozhlasové, a tudíž akustické provedení, porcované navíc po půlhodinkách, je osvěženo hereckými výkony a místy opravdu pobaví až rozesměje. Fiktivní autor interpretovaného deníku z výletu na maminčinu rodnou hroudu je anglofonní mluvčí, žák veřejné střední školy Stephena Leacocka v Torontu (ponechme stranou »básnickou licenci«, podle které si píše deník nejistým jazykem, tedy česky, a ne anglicky). Ale i kdyby byl studentem z Quebecku, nemohl by nikdy říci já mám v sobě ty dva lengvidž, tedy jazyky, což opakoval Ornest ve standardním úvodu každého pokračování. Podstatné jméno language není pomnožné, takže jazyky jsou languages.
Zajíc, Vladimír: Moozhu see vzeet cofoloo z fridzhe? In web ČRo, 2. 4. 2009 (anotace). – Letošní pětaosmdesáté narozeniny Josefa Škvoreckého připomene osmidílná dramatizovaná četba z jeho novely Trip do Česka. Představovat tohoto vynikajícího a v mnohém nedostižného českého spisovatele by bylo pověstným nošením dříví do lesa. Škvoreckého úspěšná literární, divadelní a filmová díla až po okraj zaplněná lidskostí a svébytnou poetikou byla v někdejším Československu zjevením. Ještě obsáhlejší a důraznější literární úspěch se pak autorovi povedl v exilu v Kanadě – o založení exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers ani nemluvě. Z rozsáhlé tvorby Josefa Škvoreckého zmiňme namátkou proslulé Zbabělce, romány Lvíče, Mirákl, Hořkej svět či Příběh inženýra lidských duší.
Novela Trip do Česka, napsaná během dvanácti hodin ve vlaku z New Yorku do Toronta v roce 1982, je „vizuálně obžerná“ jazyková hostina plná metaforických jednohubek, speciálních pojmových paštiček a lingvisticky šťavnatých nářezů. Významově, ale i jen pro pouhé potěšení autor přeskakuje z češtiny do angličtiny a oba jazyky kombinuje. Nezáleží přitom, zda jde o slovo či větu. Občas foneticky psaná čeština pak mívá takovouto podobu: „Moozhu see vzeet cofoloo z fridzhe?“
Použití obou jazyků a patvarů z nich odvozených udržuje napětí v dialogu mezi autorem a čtenářem, potažmo posluchačem. Princip mísení češtiny a angličtiny do jisté míry předjímá úpadek jazyka, který v současnosti sledujeme především v manažerském a politickém prostředí.
Rozhlasovým zpracováním je jazyková hostina, kterou autor předkládá čtenáři, logicky poněkud ochuzena, ale samotný příběh z deníku Dereka MacHane, žáka Veřejné školy Stephena Leacocka v Etobicoke, popisující výlet do Československa, do toho rudého srdce Evropy z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, zůstal zachován beze změny.