Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

19. 3. 2009

Osudy – Vzpomínání 1/5 (2009)

Filed under: Četba na pokračování,Radiodokument — Přemek @ 14:22

Dagmar Steinová. Četba na pokračování ze stejnojmenné knihy překladatelky a tlumočnice v autorské interpretaci. Připravil Radim Kopáč. Technická spolupráce Jiří Fuhrman.

Natočeno 2009 (?). Premiéra 9. – 13. 3. 2009. (5 x 30 min.).

Pozn.: První roky svého života prožila Dagmar Steinová v Dačicích. Jako středoškolačka (to už bydlela rodina v Praze) se zapojila do levicového hnutí, studentské organizace Mladá kultura. Po německé okupaci v březnu 1939 odešla do Velké Británie. Pracovala v emigrantských organizacích, studovala biologii a chemii. V lednu 1944 přijala nabídku pracovat pro české ministerstvo zahraničí (nejprve v Londýně, pak v Moskvě). Konec války prožila v Moskvě na vyslanectví a zároveň jako zpravodajka ČTK. Po návratu do Prahy vystřídala několik zaměstnání. Pracovala ve Státním filmu, tlumočila a překládala. Změnu přinesl rok 1952 a nástup do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, kde setrvala do roku 1968. Dagmar Steinová překládá z především z francouzštiny, ale i z němčiny a ruštiny, v jejím překladu vyšlo na šedesát titulů.

Pětidílné osudy vznikly na základě vybraných pasáží z knihy Vzpomínání, kde autorka odkrývá svůj život do začátku 60. let 20. století.

Lžíce a louskáček (2009)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 14:18

Lubomír Martínek. Esej spisovatele a překladatele. Účinkuje Igor Bareš. Režie Vlado Rusko.

Natočeno 2009 (?). Premiéra 9. 3. 2009 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 16. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h) v cyklu Psáno kurzívou.

18. 3. 2009

Трагическое фиаско певицы Корневаль (Tragický konec zpěvačky Carnevalové, ????)

Filed under: Cizojazyčné,Povídky — Přemek @ 14:12

Jaroslav Hašek. Čte Jevgenij Vesnik, člen Malého divadla v Moskvě.

Grünsteinova varianta (1977)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 10:55

Wolfgang Kohlhaase. Rozhlasová hra oceněná na Prix Italia v roce 1977. Přeložil Vladimír Merhaut. Hudba Zdeněk Šikola. Technická spolupráce: zvuk Zdeněk Škopán, záznam a střih Iva Novotná, zvukové efekty Dagmar Podlešáková. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Lodek (Josef Somr), Grünstein (Martin Růžek), Řek (Zdeněk Řehoř), ředitel věznice (Josef Větrovec) a dozorce (Antonín Hardt).

Natočeno v roce 1977. Repríza 11. 9. 1980 (Vltava, 21:30 h.); 21. 2. 1993 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry; 17. 7. 1993 (ČRo 3 Vltava, 13:00 h.); 7. 12. 1993 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.). Obnovená premiéra 17. 3. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:40 h.; mono). Repríza 21. 9. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Hra německého scenáristy, režiséra a spisovatele Wolfganga Kohlhaase Grünsteinova varianta získala v roce 1977 nejvyšší ocenění prestižního festivalu rozhlasu a televize Prix Italia. Děj hry se odehrává ve Francii, kde v roce 1939 hledali útočiště utečenci před fašismem z celé Evropy. Francie však řadu z nich ze strachu před Hitlerem internovala. V pařížském vězení se tak sejdou tři muži rozdílných osudů a charakterů: hamburský námořník Lodek, polský žid Grünstein a Řek z Korfu. Nekonečné dny za zdmi cely si krátí vzpomínkami a hrou v šachy. (anotace)

Lit.: jv: Wolfgang Kohlhaase: Grünsteinova varianta. K připravovanému pořadu. In Rozhlas /1978 (), s. 4 (článek) – Cit.: Píše se rok 1939. No celou Evropu tíživě doléhá dusná atmosféra války. Tisíce lidí opouštějí svou práci, své rodiny, svou vlast. Jejich dosavadní jistoty vzaly za své. A právě v této době se v jedné francouzské věznici setkávají tři vézftové různých národností.

Tito tři emigranti, hamburský námořní kapitán Lodek, polský Žid Grünstein a řecký kuchař z Korfu, jsou hlavními představiteli rozhlasové hry německého dramatiku Wolfganga Kohlhaaseho Grünsteinova varianta, která byla v loňském roce odměněna první cenou na XXIX. ročníku rozhlasové a televizní soutěže Prix Italia 1977 v Benátkách.

Tehdejší francouzská vláda ani zdaleka nesplnila naděje, jež do ní vkládaly tisíce emigrantů, kteří se do Francie uchylovali, její kapitulantská politika se projevovala i v postoji vůči demokratům, kteří zde chtěli najít útočiště. A tak skončili ve vězení i tři hrdinové Kohlhaasovy hry.

Ve vězeňské cele tráví nekonečné dny, čekají na svůj osud a z jejich debat postupně poznáváme jejich dosavadní životní osudy. Nejvýraznéjší postavou je německý námořník Lodek, uvědomělý antifašista. Svůj dočasný pobyt ve vězení se snaží nepřijímat pasivně, neustále usiluje o to, aby se z vězení dostal. Jeho aktivní postoj k životu a úsilí nepropadnout malomyslnosti je ve hře symbolizováno tím, že prázdné hodiny ve vězeňské cele naplňuje aktivní činností. Ze zbytků chleba vyrobí šachové figurky a naučí hrát šachy svého spoluvězně, polského Žida. Tím dostává jejich život, plný nejistoty a očekávání, jakýsi smysl a řád.

Na tomto pozadí máme možnost poznat nejen životní osudy těchto tří, tak zcela rozdílných lidí, ale i jejich názory, v nichž je obsažena i osobní zkušenost zároveň s kritikou monarchie, buržoazního byrokratismu i fašismu.

Lit.: Velíšek, Martin: Wolfgang Kohlhaase: Grünsteinova varianta. Tragikomedie nejen o třech vězních a hře v šachy. In web ČRo 3 Vltava, 21. 9. 2025 (článek). – Cit.: Sejde se Řek, Polák a Žid… Mohl by to být začátek anekdoty, kdyby se ti tři nesešli v jedné cele a nepsal se rok 1939. Josef Somr, Martin Růžek a Zdeněk Řehoř v tragikomedii nejen o hře v šachy. (…)

Těsně před vypuknutím války byla Francie útočištěm mnoha lidí, kteří utíkali před fašismem. Úřady ale řadu z nich nechali intervenovat. Do této pasti spadnou i tři naši hrdinové, a to přestože současnou mezinárodní situaci zcela ignorují.

Řek, který touží se znova setkat s německým císařem, polský lodní kapitán, který odmítl spolupráci s tajnou policií, a židovský řezník, který přijel do Paříže vyřizovat pozůstalost po vzdáleném strýci. Nekonečné dny za zdmi cely si krátí vzpomínkami a hrou v šachy. Hra získala v roce 1977 nejvyšší ocenění prestižního festivalu Prix Italia.

Wolfgang Kohlhaase byl jedním z nejvýznamnějších scenáristů NDR. Respekt si udržel i po sjednocení Německa. „Pokud jste vyrůstali v NDR, nemohli jste jeho filmy ignorovat,“ napsal o něm režisér Andreas Dresen. V jednom rozhovoru Kohlhaase řekl, že ho v tvorbě zaujala pouze dvě témata – každodenní život a dobové pozadí jeho dětství. Tedy válka.

Jeho první filmy, které natočil převážně se svým přítelem Gerhardem Kleinem, byly založeny na stylu italského neorealismu. Sociální drama Berlín – Ecke Schönhauser s Ekkehardem Schallem v hlavní roli rebelujícího herce bylo dokonce obviněno z „příliš velkého ústupku“ neorealismu a z příliš negativního pohledu na současnost. Kohlhaase pracoval pro film i po roce 1990. V roce 2011 obdržel od Německé filmové akademie cenu Lola za celoživotní dílo.

Jednou na Silvestra aneb Příjemnou koupel (1973)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 10:26

Emil Braginskij, Eldar Rjazanov. Překlad Josef Palla. Hudební spolupráce Radoslav Nikodém. Asistentka režie Věra Havlatová. Režie Alena Adamcová.

Osoby a obsazení: Evžen Lukašin (Petr Oliva), Marina Lukašinová, jeho matka (Libuše Havelková), Galja, jeho snoubenka (Gabriela Vránová), Naděžda Ševeljovová (Růžena Merunková), Hipolit, její snoubenec (Jiří Pick), Olga Ševeljovová, její matka (Stella Zázvorková), Komentátor (Jaromír Spal), Lukašinovi přátelé: Pavel (Ladislav Trojan, Ladislav), Alexandr (Zdeněk Dítě), Michail (Jiří Klem), Naděždiny přítelkyně: Valentina (Miriam Kantorková), Taťjana (Karolina Slunéčková).

Natočeno 7. – 28. 9. 1973. Premiéra 31. 12. 1973 (Vltava, 19:30 h.; 94 min). Repríza 28. 12. 1985.

Pozn.: Rozhlasová úprava divadelní hry, jejíž zápletka je postavena na stereotypu dnešního života. Hra má řadu komediálně nadsazených situací, tvořících příběh, který se odehrál v jedné silvestrovské noci. Hlavními aktéry této oddechové hry jsou mladí lidé.

Pozn.: Rozhlasová úprava divadelní hry Jednou na Silvestra aneb Příjemnou koupel (S ljogkim parom), podle níž byl natočen ve své době velmi oblíbený sovětský film Ironie osudu (Ironija sudby).

Komická zápletka je založena na uniformitě sídlišť. Hlavní hrdina si po pijanském večírku nevšimne, že se nachází v jiném městě: ulice se jmenuje stejně, domy vypadají stejně, klíč padne do zámku ve dveřích bytu, dokonce i byt samotný vypadá úplně stejně. Teprve poté, když se domů vrátí skutečná obyvatelka bytu, postřehne, že něco není v pořádku.

„Stejná schodiště jsou vymalována typickou šedivou barvou, typizované byty jsou vybaveny sektorovým nábytkem a ve dveřích, které se od sebe neliší, jsou typizované zámky. Někdy proniká ta typizovanost i do našich duší. A tu se setkáváme s typizovanou radostí, s typizovanou náladou, s typizovaným rozvodem a dokonce i s typizovanými myšlenkami. Individualismus je už chválabohu navždycky potřen.“

Nejedná se však o satiru, ale spíše frašku podle francouzského vzoru, proto byla jednou z nejvíce uváděných sovětských her v našich divadlech v období normalizace. (anotace)

Lit.: jv: Jednou na Silvestra aneb Příjemnou koupel. In Rozhlas 1/1974 (22. 12. 1973),s . 5 (článek).



Hráze mezi námi (1975)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 10:20

Emil František Burian. Rozhlasová úprava Zuzana Kočová. Hudební spolupráce Vlastimil Hanuš. Režie Josef Hajdučík.

Osoby a obsazení: Jan (Luděk Munzar), Václav (Petr Kostka), Andula (Alena Vránová), matka (Lída Plachá), vypravěč (Bohumil Bezouška).

Natočeno 1975. Premiéra 10. 8. 1975 (Praha, 19:30 – 20:35 h.). Repríza 11. 6. 1989 (Praha, 19:15 h.); 5. 6. 1977 (Vltava, 20:20 – 21:30 h).

Pozn.: Rozhlasová verze dramatu o ženě mezi dvěma muži vycházejícím z okupační reality. Jádro této psychologizující hry tvoří problémy, jež přináší návrat muže z vězení. Dramatik pracuje s tradičním tématem ženy mezi dvěma muži a soustřeďuje se k analýze traumat, které trojici postav přináší neobvyklá životní situace: hrdinka se musí těžce rozhodovat mezi manželem, jenž byl prohlášen za mrtvého, nečekaně se však z koncentračního tábora vrátil, a jeho přítelem, za kterého se mezitím vdala a s nímž čeká dítě. Její rozhodování je však i volbou mezi člověkem, který válku prožil v relativním bezpečí protektorátní „svobody“, a člověkem, jenž byl vězněn. (anotace)

Lit.: jh: Hráze mezi námi. In Rozhlas 24/1989 (29. 5. 1989), s. 4 (článek).
jh -Hráze mezi námi. In Rozhlas 24-1989 (29. 5. 1989), s. 4 (článek)

17. 3. 2009

Hranice (2005)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Povídky — Přemek @ 15:34

Božena Správcová. Autorské čtení současné básnířky (*1969).

Natočeno ve studiu ČRo Brno v roce 2005.
Vyšlo jako CD příloha časopisu Aluze v roce 2005.

Dole (2003)

Filed under: Povídky — Přemek @ 15:22

Leonora Carringtonová. Povídka. Překlad Prokop Voskovec. Připravila Kateřina Halaštová. Režie Eva Řehořová.

Účinkuje Zuzana Slavíková.

Nastudovalo Brno v roce 2003. Premiéra 31. 5. 2003 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h) v cyklu Moderní povídka.

Pozn.: Deník šílenství slavné malířky, zachycující její pobyt v psychiatrické léčebně, autentický text plný trýznivé imaginace. Deník o propuknuvší duševní chorobě, psaný v jakémsi lucidním stavu.

Lit.: anonym: LEONORA CARRINGTONOVÁ: Dole. In web ČRo 3 Vltava, 29. květen 2003 (čláenk). – Cit.: V sobotu 31. května v 11 hodin a 30 minut vysílá stanice Český rozhlas 3 – Vltava v cyklu Moderní povídka pořad s názvem Dole. Text surrealistické spisovatelky a výtvarnice Leonory Carringtonové zachycuje pobyt v sanatoriu pro duševně choré ve španělském Santanderu. Pořad z překladu Prokopa Voskovce připravila Kateřina Halaštová. V režii Evy Řehořové účinkuje Zuzana Slavíková.

Spisovatelka a výtvarnice Leonora Carringtonová v roce 1940 měla za sebou účast na 2. mezinárodní výstavě surrealistů v Londýně, kde se také seznámila s malířem Maxem Ernstem. Po jeho zatčení nacisty během druhé světové války byla nedobrovolně hospitalizována v sanatoriu pro duševně choré ve španělském Santanderu. Ve své próze Dole, nazvané podle jednoho z pavilonů, vzpomíná na toto období. Vyprávění začíná popisem počátečních psychických obtíží – pronikání duševní nemoci do autorčiny mysli. Pořad, který z překladu Prokopa Voskovce připravila Kateřina Halaštová, přibližuje Carringtonové pobyt v léčebně a některé okamžiky léčby. Ostrá jasnost hrdinčina vnímání kontrastuje s její bezmocností vůči personálu sanatoria, s její vydaností. Pečlivé popisy prostředí jsou pozadím pro pokus o postižení stavu mysli a službu vypovídajícího těla. Pořad natočila v brněnském studiu Českého rozhlasu režisérka Eva Řehořová, účinkuje Zuzana Slavíková.

Člověk touží po teple (1998)

Filed under: Povídky — Přemek @ 15:19

István Örkény.  Povídka maďarského spisovatele z knihy Minutové grotesky. Překlad Anna Valentová. Vybrala a uvádí Dagmar Oravová. Režie Dimitrij Dudík.

Čte Vladimír Brabec.

Natočeno 1998. Repríza 13. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc; 12. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.

Andělé (1990)

Filed under: Povídky — Přemek @ 15:17

Eda Kriseová. Povídka. Režie Eva Sováková.

Čte Štěpánka Haničincová.

Natočeno 1990.

Pozn.: Eda Kriseová se narodila v Praze, po maturitě spolupracovala s týdeníkem Svět v obrazech. V letech 1958-1962 studovala na Institutu osvěty a novinářství. Po studiu se stala redaktorkou týdeníku Mladý svět, později krátce také Listů. Publikovala rovněž v Květech, v Mladé frontě a dalších časopisech. Navštívila řadu zemí západní a východní Evropy a Asie a zážitky ze svých cest zaznamenala v četných reportážích.

Po roce 1968 byla odbornou asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků, v roce 1972 byla přeřazena do archivu Karlovy university. Je autorkou mnoha povídek, několika novel a románů, které po více než dvacetileté období normalizace mohly vycházet jen v samizdatových vydáních, v exilových nakladatelství a časopisech.

V 90. letech byla v Českém rozhlase uvedena povídka Edy Kriseové Andělé a četby na pokračování z jejích knih Bratři a Killer Bimbo.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress