Bernard Kosiner. Fantazijní vyprávění pro malé a velké děti, které tento zapomenutý český prozaik napsal roku 1929. Režie Hana Kofránková.
Účinkují Lukáš Hlavica a Otakar Brousek I.
Natočeno 2000.
Lit.: Matys, Rudolf: O třech kouzelnících času. In Týdeník Rozhlas 53/2000 (18. 12. 2008, anotace). – Cit.: Bernard Kosiner (1903-1939) je dnes již málem zapomenutým jménem z dějin české meziválečné kultury. K jeho připomínce právě na stránkách našeho časopisu patří jistě i fakt, že byl nejen filozofujícím esejistou a literárním kritikem, ale v prvních desetiletích existence rozhlasu také jedním z nejvýznamnějších teoretiků a kritiků tohoto média (zabýval se mj. specifičností rozhlasového umění, teorií jednotlivých rozhlasových žánrů, sledoval i praxi v rozhlasových studiích, zejména v brněnském).
Jako spisovatele připomeneme Kosinera ve vysílání vlastně poprvé, a to dílem pro jeho zaměření zvlášť příznačným – Pohádkou o třech kouzelnících času. Jde o text, v němž se prolíná filozofující meditace (dobově jistě ovlivněná „filozofií času“ Henri Bergsona) s uvolněnou fantazií, která v okamžiku zrodu této „pohádky pro dospělé“ (roku 1929) měla zase blízko k imaginaci poetistů – zejména ve své lehce nadýchnuté nostalgičnosti. Kosinerova meditativní fantazie se sklání nad tajemnou otázkou času, tohoto pána našich životů, je i silou, která umožňuje přenést se nad jeho stísňující limity, prostoupit lidskou časnost věčností. Máme si ale takovou zvěčňující dimenzi života vůbec přát? Není právě konečnost všeho pravým zdrojem sladkosti každého okamžiku, jeho jedinečnosti a nenahraditelnosti? Ale i tak přetrvává odvěká touha člověka vymanit se z otroctví času, překročit dané biologické bariéry, vyvázat se z bezhraničného zákona míjení a zániku. To ovšem lze jen kouzlem básnického slova.
Nostalgie křížená s jemným úsměvem, takové je vnitřní klima Kosinerovy Pohádky o třech kouzelnících času, v jejíchž dialogických sítích uvízli snoví motýli i mrštné rybky filozofických paradoxů. V režii Hany Kofránkové se posluchači pootevírají dvířka do tajemných hájemství „kouzlícího času“. Vánoce jsou pro takové snové toulky jistě zvlášť příhodné.
Pozn.: Kosinerova meditativní fantazie se sklání nad tajemnou otázkou času, tohoto pána našich životů, je i silou, která umožňuje přenést se nad jeho stísňující limity, prostoupit lidskou časnost věčností. Máme si ale takovou zvěčňující dimenzi života vůbec přát? Není právě konečnost všeho pravým zdrojem sladkosti každého okamžiku, jeho jedinečnosti a nenahraditelnosti? Ale i tak přetrvává odvěká touha člověka vymanit se z otroctví času, překročit dané biologické bariéry, vyvázat se z bezhraničného zákona míjení a zániku. To ovšem lze jen kouzlem básnického slova. (anotace)