Další setkání s vynikajícími českými lékaři a jejich žáky. Z archivních válečků, desek i kotoučů pásků vybírá Karel Tejkal.
Natočeno 2008. Premiéra 26. 11. 2008 (28 min.).
21. 11. 2008
Siena, jednoho deštivého dne (2008)
Idalberto Fei. Překlad Marina Feltlová. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Markéta Jahodová.
Osoby a obsazení: Duccio (Jan Hartl), Ivano (Jiří Štěpnička), Pauline (Chantal Poullain), Anděl (Zdeněk Rumpík), Marta (Zuzana Slavíková), žokej (Hynek Chmelař), Tomas (Justin Svoboda), lovci (Drahomír Mráz, Jakub Hubert, Martin Dusbaba, Václav Balák, Jiří Litoš, Petr Šplíchal), děti (Martina Suchánková, Anna Krejčová, Antonín Tuček, Matyáš Tacchi) a další.
Natočeno v roce 2008. Premiéra 25. 11. 2008 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:30 h.; 50 min.). Repríza 14. 4. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry – Evropská rozhlasová hra.
Lit.: Anonym: Idalberto Fei: Siena, jednoho deštivého dne. In web ČRo, 25. 11. 2008 (anotace). – Cit.: Celý den bez dětí a manželky hodlá strávit hrdina rozhlasové hry s názvem Siena, jednoho deštivého dne, kterou napsal italský režisér a scenárista Idalberto Fei. V dusném červencovém dni se však seběhne všechno jinak, než si představoval, protože ve dveřích se objeví neznámý návštěvník. K poslechu premiéry hry plné středomořské fantazie vás pozve Český rozhlas 3 – Vltava v úterý 25. listopadu ve 21.30 hodin.
Idalberto Fei je italský režisér a scenárista. Narodil se v Říme 2.3.1945, kde také absolvoval právnická studia (Universita La Sapienza). Píše pro divadlo, televizi a rozhlas. Jeho rozhlasové hry byly přeloženy do sedmi jazyků a hrály se mimo jiné v Německu, Chorvatsku a Slovinsku. Od roku 1970 do roku 2007 působil jako režisér v italském RAI, nejprve v televizi, poté přešel do rozhlasu. Jako rozhlasový režisér dosáhl největšího úspěchu v roce 1999, kdy jeho inscenace hry Federica Felliniho Mimořádný program č. 7 získala hlavní cenu Festivalu Prix Italia. V roce 2002 uvedl její jevištní podobu na Stratfordském festivalu v Kanadě. Idalberto Fei je také režisérem scénických čtení z klasické literatury a literárních pořadů. Od roku 1979 vede divadelní soubor Il Laboratorio zaměřený zejména na loutkové divadlo.
Život Martina Trapa 1/5 (1991)
Původní pohádkový seriál napsala Melita Denková, vypráví David Vejražka.
Natočeno v roce 1991.
1. Kočičiny na měsíci (10 min.). – 2. Komu nosí štěstí černé kočky (10 min.) – 3. Vážný muž (10 min.). – 4. Věštby moudré tety (10 min.). – 5. Splněný sen (10 min.).
Poetické zálety Lídy Engelové 1/5 (2008)
Lída Engelová. Divadelní a filmoví režiséři uvádějí ve vlastní interpretaci a režii verše svých oblíbených autorů.
Natočeno 2008. Premiéra 24. – 28. 11. 2008. Repríza 28. 8. – 1. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 12:50 h) v cyklu Poetická zastávka.
Obsah: 1. Josef Kainar (10 min.). – 2. Richard Aldington (10 min.). – 3. Edward Lear (10min.). – 4. Christopher Fry. Spoluúčinkuje Lukáš Hlavica (10 min.). – 5. Jacques Prévert (10 min.).
Osudy – Jan Králík 1/5 (2008)
Rozhlasové vzpomínky matematika, lingvisty, hudebního publicisty. Připravil Pavel Ryjáček. Technická spolupráce Miloš Kot.
Natočeno 2008. Premiéra 24. – 28. 11. 2008 (5 x 30 min.). Repríza 20. – 24. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).
Rozprava krátká, ale pravdivá 1/5 (2008)
Bohuslav Balbín. Překlad Milan Kopecký. Připravila Oldřiška Vašková. Režie Tomáš Kukulka.
Čte Jan Fišar.
Připravila Ostrava v roce 2008. Premiéra 24. – 28. 11. 2008 (5 x 15 min.).
20. 11. 2008
Safari (2008)
Pavel Kohout. Překlad z němčiny Julek Neumann. Rozhlasová úprava Jelena Mašínová. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Moderátorka (Bára Štěpánová), Herečka (Gabriela Vránová), Novinář (Pavel Rímský), Básník (Tomáš Pavelka), Kritik (Aleš Procházka), Ferdinand Vaněk (Jiří Ornest) a Dramatik (Jiří Štěpnička).
Natočeno 2008. Premiéra 18. 12. 2008 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:10 h.; 61 min.) v rámci cyklu V hlavní roli Ferdinand Vaněk. Repríza 31. 8. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Léto v undergroundu a Večerní drama.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Safari. In Týdeník Rozhlas, srpen 2021 (článek). – Cit.: Opět se v cyklu Léto v undergroundu vracíme k cyklu tzv. vaňkovek, aktovek, jejichž hlavním hrdinou je alter ego Václava Havla Ferdinand Vaněk. Tentokrát si poslechneme hru z pera letošního devadesátníka Pavla Kohouta Safari (rozhlasová premiéra 2008). Jde o celkem třetí Kohoutovu “vaňkovku” (po Atestu a Marastu z počátku osmedesátých let), v níž autor zpracovává spíše své vlastní než Havlovy zážitky. Zatímco například v Atestu popisuje groteskní (ale hořce reálnou) situaci na kynologické stanici, kde mu (Kohoutovi – Vaňkovi) personál odmítá zapsat čistokrevného “českého chňápka” (pes rasově vyhovuje, majitel společensky nikoli), Safari popisuje jiný Kohoutův zážitek: rozhovor, který jako disident poskytl v rakouské televizi. Jeho Vaněk se ocitá mezi vídeňskou intelektuální elitou, která jej ovšem v rozhovoru okázale ignoruje: herečka Grünerová se zajímá o životní prostředí, ale o situaci disidenta Vaňka nic neví, dramatik Rotmann jej obviňuje z rozeštvávání socialistické jednoty, kritik Mürrisch vůbec neuznává, že by v socialistickém bloku existovala zakázaná literatura – a všichni dohromady komolí Vaňkovo jméno. Snad se mu podaří sdělit alespoň moderátorkou žádaný recept na švestkové knedlíky… Kohoutův životopisec Pavel Kosatík v postavičkách z televizního studia hříčky Safari rozpoznal levicového dramatika Petera Turriniho, herce Maxmiliana Schella či spisovatele Bernta Engelmanna.
Grotesku Safari napsal Pavel Kohout v roce 1985 a stala se poslední jeho dokončenou vaňkovkou (čtvrtou nedokončil, protože se mezitím “Vaněk” stal prezidentem Československa). Vychází z vlastních zkušeností emigranta, které postupně popsal jak v knize pamětí To byl můj život??, tak v románu Konec dlouhých prázdnin. Rozhlasovou inscenaci v roce 2008 pro cyklus V hlavní roli Ferdinand Vaněk natočila režisérka Hana Kofránková a v hlavních rolích se představili Bára Štěpánová, Gabriela Vránová, Pavel Rímský, Tomáš Pavelka, Aleš Procházka, Jiří Štěpnička a v roli Ferdinanda Vaňka Jiří Ornest.
Fin Mika Waltari (2008)
Markéta Hejkalová. Připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkují Aranka Lapešová, Ladislav Lakomý, Markéta Hejkalová, Vladimír Hauser a Jan Kolařík.
Nastudovalo Brno v roce 2008. Premiéra 14. 9. 2008 (Český rozhlas 3 – Vltava 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Pozn.: Pořad ke 100. výročí spisovatelova narození – které připadá na 19.září – vznikl na základě stejnojmenné knižní monografie Markéty Hejkalové. Tato spisovatelka, překladatelka, spolumajitelka rodinného nakladatelství Hejkal v Havlíčkově Brodě a zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního trhu je také skvělou znalkyní a vysokoškolskou učitelkou finštiny. Právě nakladatelství Hejkal se v současnosti soustřeďuje na vydávání Waltariho knih v jejích překladech. Markéta Hejkalová v pořadu také účinkuje, a to v režii Radima Nejedlého – spolu s Arankou Lapešovou, Ladislavem Lakomým, Vladimírem Hauserem a Janem Kolaříkem.
„Mika Waltari říkal, že všechno, co chtěl říct, řekl ve svých knihách, a není třeba k tomu nic dalšího dodávat,“ uvádí autorka monografie Fin Mika Waltari, Markéta Hejkalová. Jako spisovatelka, překladatelka, spolumajitelka nakladatelství Hejkal v Havlíčkově Brodě, zakladatelka a ředitelka Podzimního knižního trhu a skvělá znalkyně a vysokoškolská učitelka finštiny ale ví, že zahraniční, mimofinští, čtenáři dosud nemohou znát všechny Waltariho knihy. „A také neznají finskou historii a reálie, proto jsem si troufla – se svolením a podporou Waltariho dcery Satu Elsteläové – napsat tuto knihu o Waltariho životě a díle a o tom, jak se do něj promítla historie Finska ve 20. století,“ vysvětluje. Kromě Waltariho dcery poskytli Markétě Hejkalové cenné informace prof. Panu Rajala a novinář Hannu Marttila. Dojemné je, že autorka děkuje za odborné posouzení knihy svému otci, zakladateli moderní české ugrofinistiky, prof. Richardu Pražákovi. Bibliografie českých převodů Waltariho však ukazuje, že těch knih tak málo přeloženo nebylo. První české edice jsou z roku 1941 a právě nakladatelství Hejkal se nyní soustřeďuje na vydávání Waltariho knih v překladu Markéty Hejkalové. Mezi Waltariho nejpopulárnější romány patří Egypťan Sinuhet, Krvavá lázeň, Šťastná hvězda nebo Temný anděl. Málokdo však ví, že Waltari psal své slavné romány v situaci, kdy Finsko bylo po 2. světové válce poraženou zemí a hrozila mu sovětská okupace a v nemilosti byl i sám Waltari, jehož knihy byly vyřazovány z knihoven nebo odmítány jako pornografické. Kniha Markéty Hejkalové, a podle ní i rozhlasové pásmo, vypráví o Waltariho chudém dětství a jeho pozdějším závratném bohatství, rozporuplném vztahu k ženám, problémech s alkoholem atd. Přináší řadu dosud nepublikovaných informací. (anotace – Alena Blažejovská)
Chicago (1983)
Jiří Šotola. Rozhlasová hra s námětem z oblasti ideologického boje – r. 1886. Zvuk Václav Ježek. Záznam a střih Vlasta Kraftová. Asistent režie Ladislav Daneš. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Altgeld (Jaroslav Konečný), Altgeldová (Eva Wimmerová), Oglesby (Jiří Samek), Gary (Jan Gross), Shaeck (Milan Rybák), Wallerová (Jarmila Derková), Schwab (Ivan Gübel), Fielden (René Přibil).
Nastudovala Plzeň v roce 1983. Premiéra 1. 5. 1983 (Vltava, 20:00 – 20:46 h; 43 min.). Repríza 1. 5. 1984 (Praha, 15:30 h.); 3. 5. 1986 (Praha, 20:00 – 20:50 h).
Pozn.: Nominace na 5. ročník Prix Bohemia Plzeň (12. – 16. 9. 1983).
Lit.: jh: Jiří Šotola: Chicago. In Rozhlas 18/1983 (19. 4. 1983), s. 4 (článek). – Cit.: Chicago je třetí rozhlasovou hrou básníka, prozaika a dramatika Jiřího Šotoly (předcházely Svoji jsou svoji a Nejlepší pérák pod sluncem). Všechny jsou tematicky závažná a formálně zralá díla, která znamenají výrazný přínos tomuto odvětví dramatické tvorby v posledním desetiletí.
Problematika hry Chicago vychází z událostí, které se staly 4. května 1886 a vešly do dějin dělnického hnutí a boje za sociální pokrok a spravedlnost. V tehdy prudce se vzmáhajícím Chicagu se na Senném trhu konal tábor lidu na protest proti nesnesitelným životním a pracovním podmínkám. Když proti dělníkům zasahoval oddíl policie, došlo k výbuchu bomby, při němž zahynulo několik policistů, a potom ke střelbě do davu. Následovalo zatýkání dělnických předáků a po monstrprocesu bylo sedm osob odsouzeno k smrti; dvěma byl trest změněn v doživotní žalář, jeden spáchal v cele sebevraždu a zbylí čtyři byli 11. listopadu 1887 oběšeni. Na paměť těchto událostí se v roce 1889 Mezinárodní dělnický kongres v Paříži usnesl každoročně slavit 1. máj jako mezinárodní manifestaci pracujících.
Hra Chicago není přímým obrazem těchto událostí, ale vrací se k nim v úvahách a vzpomínkách muže jménem John P. Altgeld. Altgeld byl Američan německého původu, dělník, později významný veřejný činitel a politik. Byl příslušníkem demokratické strany a upřímným vyznavačem klasických jeffersonovských a lincolnovských demokratických idejí. Šest let po chicagských událostech byl zvolen guvernérem státu Illinois, a protože už předtím měl o regulérnosti procesu pochybnosti, pustil se záhy po svém nástupu do úřadu do nového vyšetřování. Pochopitelně zjistil, že tehdejší výbuch bomby byl policejní provokací, že obžaloba byla vykonstruována, proces zfalšován a že došlo k justiční vraždě.
Autor hry však není zaujat jen pravdivou rekonstrukcí historických událostí, ale především sleduje vnitřní drama guvernéra Altgelda, poctivého demokrata, přesvědčeného, že jen pravda, ať je jakkoli trpká, může posloužit společnosti, ve které žije, a že tuto společnost tuto pravdu nezbytně potřebuje. Osudné zklamání tohoto člověka spočívá v tom, že si nakonec uvědomí marnost svého úsilí, i když svůj spor vyhrál. Jeho čin zůstal osamoceným gestem, protože ideály buržoazní demokracie byly v jeho době už dávno mrtvé a dravý nástup kapitalismu potřeboval demokratický ideál už jen jako ozdobu. Praxe však už byla docela jiná a Altgeld se o tom přesvědčí na vlastní kůži. Útlak dělnictva dostal vzápětí ještě drastičtější podobu, prezident Cleveland poslal proti stávkujícím dělníkům u Pullmana vojsko, Altgeld sám nebyl podruhé zvolen a rozčarován odešel z politické scény. Zemřel v roce 1902.
Hra je postavena na proudu monologického vyprávění Johna P. Altgelda, které je samo o sobě skvělým příkladem autorovy literární brilance a myslitelské poctivosti. Z tohoto proudu odbočují dramatické epizody charakterizující jednotlivé, nejzajímavějšl fáze Altgeldova pátrání po pravdě nedávných událostí. Jsou tu rozhovory s příslušníky mocenského a soudního aparátu, svědky i oběťmi, které v úsporných zkratkách vytvářejí pozadí, z něhož vyrůstá drama hlavní postavy. Rozhlasovou hru Chicago nastudoval režisér Petr Adler v krajském studiu v Plzni s herci Divadla J. K. Tyla. V hlavní roli má příležitost ukázat své pozoruhodné charakteristické umění přední člen tohoto souboru Jaroslav Konečný.
A v zemi té počato bylo toužení srdce mého… (1980)
Jan Tůma. Rozhlasové pásmo o Janu Amosi Komenském. Režie Jan Tůma.
Obsazení nezjištěno.
Nastudovalo Brno v roce 1980.