Alternativní názvy: Jan Amos Komenský, Osud národa.
Lit.: Přinosilová, Jana: Miroslav Hanuš: Osud národa. In web ČRo 22. 3. 2019 (anotace). – Cit.: Román Osud národa je věnovaný životu a tvorbě Jana Amose Komenského po jeho nuceném odchodu z Čech. Napsal ho spisovatel Miroslav Hanuš v roce 1957. Spolu s Komenským se vydáme do Anglie, Nizozemí, Švédska i dalších míst jeho exilového působení. Uslyšíte, jak se vyrovnával se smrtí své ženy i s tím, že už se do své vlasti nikdy nevrátí.
Miroslav Hanuš se narodil v roce 1907 v Praze, zemřel v roce 1995 v Chrudimi. Po vystudování dějin umění, filozofie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se živil jako učitel na gymnáziu. Za svůj život napsal Miroslav Hanuš celkem 24 románů a povídkových sbírek. Z nich největší ohlas mají romány Méněcennost, Bílá cesta mužů a právě Osud národa.
Rozhlasové zpracování Hanušova Osudu národa ve formě cyklu devíti obrazů pochází z roku 1969. V režii Pavla Michala účinkovali Antonín Hardt a Karel Soukup.
Marie Majerová. Dramatizace Vlasta Váňová. Zvukové efekty František Beránek a Hana Brothánková. Zvuk Zdeněk Škopán. Záznam a střih Marie Kafková. Režie Josef Svátek.
Osoby a obsazení: Ada (Zdeňka Černá), Minka (Milena Kozáková), Marta (Jana Drbohlavová), Magda (Růžena Merunková), Franta (Jaroslav Kepka), Zdeněk (Bořivoj Navrátil), paní Liebová (Marie Marešová), ředitel dětského domova (Karel Vlček), příslušník VB (František Hanus).
Natočeno 1967 (?). Premiéra 5. 2. 1967.
Pozn.: Natočeno k nedožitým 85. narozeninám národní umělkyně Marie M.
Jack London. Překlad Alois Josef Šťastný. Připravil František Fabian. Režie Zdeněk Jiřičný.
Čte Václav Neužil I.
Nastudovala Plzeň. Natočeno 1962, konec natáčení 27. 12. 1962. Premiéra prvního dílu 7. 1. 1963. Obnovená premiéra 20. – 24. 2. 2023 a 27. 2. – 1. 3. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 a od 21:00 hod.). Repríza 1. dílu 3. 3. 2023 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3, CR.ES.2013.194; celková délka 3 hod. 29 min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Román z prvních let zlaté horečky, kdy zprávy o nalezištích zlata přivábily na sever mnohé tuláky a dobrodruhy. Příběh o mladém zlatokopovi, který se stal legendární postavou Aljašky, je zároveň i vyprávěním o návratu k přírodě.
Londonův dobrodružný román o Bílém Dni, hrdinovi Aljašky z prvních let zlaté horečky, patří do časů ještě před velkým objevem zlata na Klondyku. Tehdy zprávy o nalezištích přivábily na sever neohrožené průkopníky a zlatokopy, tuláky a dobrodruhy, uvyklé drsnému životu. Jako jeden z prvních přišel mladý zlatokop Bílý Den, který se stal legendární postavou Aljašky. Román Jacka Londona není jen příběhem z časů zlatokopeckých, ale i knihou o návratu k přírodě. (anotace)
Otto Schmidt. Dramatický příběh neteře Gustava Mahlera, která v Osvětimi dirigovala dívčí orchestr. Úprava a aranžmá hudby Milan Vidlák. Hraje Komorní orchestr, řídí autor. Sólo na housle Josef Jakubec, zpěv Lenka Hrušková. Zvuk Zdeněk Janoušek. Záznam a střih Jana Kuchovská. Asistentka režie Elena Frišaufová. Odpovědný dramaturg Jiří Hubička. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Alma Roseová (Drahomíra Hofmanová), Gustav Mahler (Jiří Dušek), Yvetta (Ivana Vavrová), Halina (Libuše Kafková), Regina (Simona Peková), Marie (Jana Janěková), Marie – pamětnice (Helena Kružíková), Egon (Karel Riegel), profesor (Pavel Leicman), Mandelová (Sylva Talpová), ženy (Eva Gorčicová, Drahomíra Kočová), hlas (Elena Frišaufová).
Lit.: Kraus, Ota: Rekviem za Almu. In Rozhlas 19/1989 (23. 4. 1989), s. 4 (článek). – Cit.: Osvětim, polské město mezi Katovicemi a Krakovem, utrpělo za poslední války úraz jménem — Auschwitz. Od roku 1940 tam vyrostl kombinát koncentračních táborů. Ve všech parametrech ojedinělý a rekordní v barbarství. Blízko hlavního tábora živořili a umírali lidé v obrovském tajném prostoru Birkenau. Zástupy tam přicházely bez návratu.
Pochodující pracovní oddíly musely procházet táborovou branou jednotným krokem. Vyrovnané pětice vězňů esesáci pečlivě počítali a sčítali. Pochodujícím útvarům vyhrávaly kapely do kroku. Nejen ve dvou mužských, i v ženském táboře ráno a zase večer při návratu z práce. Utrmácení, hladoví a špinaví šlapali v rytmu hlučné muziky do lágru …
Jednou deportací z francouzského tábora Drancy přišla do Osvětimi Alma. Přidělili ji do baráku číslo 9 v hlavním táboře. Nic horšího ji nemohlo postihnout. Německý profesor Clauberg zde konal pokusy sterilizace na stovkách žen. Náhoda. Večer hledali hudebnici hrající na housle. Přihlásila se Alma. Všechny překvapila vynikající hrou. Po několika dnech byla přeložena do Birkenau. Stala se dirigentkou dívčí kapely. Za krátkou dobu vzbudila pozornost. Řídila orchestr tak, že esesmani i dozorkyně SS si žádali o koncerty. Její osobní zásluhou se konaly koncerty pro vězně v táboře ubohé smrti, paradox bez obdoby.
Rozhlasová hra Rekviem za Almu není náhodnou fabulaci. Umělecky ztvárněná epizoda tragické historie vysoce talentované houslové virtuosky vede k zamyšlení o bezedné krutosti fašismu. Alma Roseová byla neteří skladatele Gustava Mahlera, rodáka z Českomoravské vrchoviny. Žila po dobu asi pěti let u Brandýsa nad Labem jako žena českého houslisty Váši Příhody, s nímž se však v roce 1935 rozvedla. Autor hry využil pro ztvárnění některých dějových fakt autentických vzpomínek, které na bizarní působení dívčího orchestru v osvětimském táboře zanechaly ve svých knihách účastnice oněch hrůzných události — bratislavská lékařka M. Švalbová a Francouzka F. Fénelonová.
Lit.: Tomáš, Jiří: Souboj s mašinérií smrti. Nad rozhlasovou hrou Oty Schmidta. In Rudé právo, 10. 5. 1989 (recenze).
Lit.: Hložková, Hana: Otto Schmidt: Rekviem za Almu. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (článek). – Cit.: V rozhlasovém dramatu Rekviem za Almu líčí Otto Schmidt tragický příběh houslové virtuosky Almy Roséové, která zahynula v Osvětimi. Jako dirigentka jediného dívčího táborového orchestru prožívá Alma otevřený konflikt mezi vysokými profesními nároky a morálními hodnotami poznamenanými přežíváním v „továrně na smrt“. Schmidtova hra o nadané neteři Gustava Mahlera, která se do koncentračního tábora dostala nešťastnou náhodou, vychází ze skutečných reálií.
Alma Roséová (1906-1944) se narodila do hudebního prostředí. Talent získala nejen po otci, významném houslistovi a koncertním mistrovi Arnoldu Rosé, ale také z matčiny strany. Slavného strýce Gustava Mahlera sice zažila jen jako dítě, ale byla si vědoma závazků vůči rodinným hudebním kořenům.
Provdala se za otcova žáka, českého houslistu Vášu Příhodu, ale profesionální žárlivost ze strany manžela brzy přispěla k jejich rozchodu. Tušila, že jí kvůli židovskému původu hrozí nebezpečí, proto se s otcem přestěhovala do Británie. Přitom však dále koncertovala po evropských zemích, které ještě nebyly obsazeny nacisty. Při jednom pohostinském vystoupení byla na základě udání nečekaně zadržena a při útěku do Švýcarska polapena gestapem. To ji deportovalo do Osvětimi.
Když nacisté zjistili, jak významnou vězeňkyni získali, nabídli jí „prominentní práci“ – dirigovat dívčí táborový orchestr. K dispozici neměla takřka žádné profesionální hráčky, přesto je tvrdou „drezúrou“ přiměla k slušným výkonům. Orchestr hrával vězňům při nástupech do práce, o víkendech koncertoval pro dozorce a esesmany. Pedantická Alma Roséová své hráčky nešetřila, ale jen díky tomu jim vydobyla úlevy, které mnohým z nich pomohly Osvětim přežít. Zemřela náhle, pravděpodobně na otravu jídlem.
„Odvahu, vůli, nedat se. Tyhle Mahlerovské vlastnosti mě zachrání.“ Působivá rozhlasová hra Otty Schmidta (1912-1994) je koncipována jako vnitřní střet vynikající hudebnice s hodnotami světa, ve kterém byla vychována, a s těmi, do kterých byla násilně uvržena. Hrůzy, které se kolem ní dějí, přežívá díky hudbě a vidinám, ve kterých se radí se strýcem Gustavem. Ani ty ji však nedokáží ochránit od nenávisti ostatních vězňů. O nejednoznačné a zoufalé pozici Almy Roséové se dozvídáme díky pátrání muzikologa a vzpomínkám přeživší osvětimské lékařky, které se odehrávají v současnosti.
František Velíšek. Dokumentární hra. Improvizace na klavír Jaroslav Pokorný. Zvuk Josef Daněk. Záznam a střih Iva Tomanová, Klára Horká. Asistentka režie Elena Frišaufová. Odpovědný redaktor František Mareš. Režie Jaromír Ostrý.
Andrej Makajonok. Překlad a rozhlasová úprava Jarmila Mikulášková. Zvuk Zdeněk Janoušek. Záznam a střih Marie Stojanová. Asistentka režie Elena Frišaufová. Dramaturgie Svatava Růžičková. Režie Eva Řehořová.
Osoby a obsazení: syn (Dušan Baur), dcera (Marcela Peňázová), otec (Jaroslav Dufek), matka (Zdena Herfortová), dědeček (Otakar Dadák), komentátor (Jiří Brož).
František Mandát. Dokumentární pásmo. Použitá hudba O. Veselý a J. Rybář (Arachné). Zvuk Bohuslav Fiala. Záznam a střih Marie Stojanová. Asistentka režie Elena Frišaufová. Odpovědná redaktorka Lea Slámová. Vedoucí dramaturg Jan Kolář. Režie Jaromír Ostrý.
Osoby a obsazení: žena (Eva Janěková), komisař (Maxmilián Hornyš), plukovník (Jiří Brož), muž (Zdeněk Dvořák).
Valentin Krasnogorov. Překlad a rozhlasová úprava Jarmila Mikulášková. Hudab Jaromír Dlouhý, hrají Jaromíra Dlouhý (syntetizér), Adam Kubíček (bicí), Dan Dlouhý (bicí). Zvuk Bohuslav Fiala. Záznam a střih Marie Stojanová. Asistentka režie Elena Frišaufová. Dramaturgie Svatava Růžičková. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: Robert Stone (Maxmilián Hornyš), Alece Neelerová (Helena Kružíková), Jenny Williamsová (Marcela Peňázová), Michael Douglas (Zdeněk Junák).
Markéta Jahodová. Pohádka. Hudba Jan Šimíček, instrumentální soubor řídí autor. Zvuk Josef Daněk. Záznam a střih Marie Stojanová. Asistentka režie Jana Krátká. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Markéta Jahodová.
Osoby a obsazení: král (Jiří Lábus), rádce (Oldřich Kaiser), Matouš (Rostislav Čtvrtlík), Terezka (Ivana Vavrová), Zvonová panna (Nataša Kalousová), babička (Libuše Billová), kapitán (Jiří Pecha).
Lit.: anonym (= Hložková, Hana): Markéta Jahodová: Zvonová panna. In web ČRo 2 Praha, srpen 2015 (článek). – Cit.: Když se zvony taví na děla, nevěstí to nic dobrého. Přesvědčí vás o tom vyprávění, ve kterém si roli krále zahrál skvělý Jiří Lábus. A kdo mu s řízením králoství asi tak mohl radit? No přece Oldřich Kaiser!
Byl jeden král a ten měl rád bicí hodiny. Jeho momentální chlouba, nové věžní hodiny, ale vůbec neodbíjely, což mu kazilo radost. Se svým rádcem se proto vydal za zvonařem Matoušem, který do věžních hodin musí za jeden den ulít zvon cimbál, jinak se mu zle povede.
V pohádce Markéty Jahodové o králi posedlém svou sbírkou tak, že kvůli ní neváhá vyhlásit okolním královstvím válku, se zjevuje Zvonová panna jako posel dobrých i špatných zpráv. Tím ale pohádková zápletka nekončí.
Rozeznít zvon věžních hodin umí jen dobrý zvonař, který je ale v nebezpečí, že přitom probudí tajemnou bytost, jejímuž mámení nelze nepodlehnout. Matoušova Terezka o tom už leccos slyšela. A tak mu raději při odlévání sama pomáhá.
Jenže co počít, když láska Matouše k Terezce je tak velká, že rozezní nejen srdce zvonu, ale také srdce zvonové panny. Její kouzlo způsobí, že se do ní Matouš bezhlavě zamiluje a poté ho čeká mnoho trápení. Nešťastná Terezka se ale rozhodne, že Matouše za jakoukoliv cenu ze zvonového kouzla vysvobodí.
Jack London. Překlad Alois Josef Šťastný. Připravil František Fabian. Režie Zdeněk Jiřičný.
