Otto Schmidt. Dramatický příběh neteře Gustava Mahlera, která v Osvětimi dirigovala dívčí orchestr. Úprava a aranžmá hudby Milan Vidlák. Hraje Komorní orchestr, řídí autor. Sólo na housle Josef Jakubec, zpěv Lenka Hrušková. Zvuk Zdeněk Janoušek. Záznam a střih Jana Kuchovská. Asistentka režie Elena Frišaufová. Odpovědný dramaturg Jiří Hubička. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Alma Roseová (Drahomíra Hofmanová), Gustav Mahler (Jiří Dušek), Yvetta (Ivana Vavrová), Halina (Libuše Kafková), Regina (Simona Peková), Marie (Jana Janěková), Marie – pamětnice (Helena Kružíková), Egon (Karel Riegel), profesor (Pavel Leicman), Mandelová (Sylva Talpová), ženy (Eva Gorčicová, Drahomíra Kočová), hlas (Elena Frišaufová).
Nastudovalo Brno. Natočeno 10. – 20. 10. 1988 (studio 7, 9:00 – 22:30 h.; 56 min.). Mixáž 28. 10. 1988. Premiéra 4. 5. 1989 (Vltava, 20:00 h.).
Obnovená premiéra 19. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). Plánovaná repríza 9. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.), zrušeno (k úmrtí A. Přidala zařazena hra Pěnkava s loutnou). Repríza 28. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 21:40 h.).
Lit.: Kraus, Ota: Rekviem za Almu. In Rozhlas 19/1989 (23. 4. 1989), s. 4 (článek). – Cit.: Osvětim, polské město mezi Katovicemi a Krakovem, utrpělo za poslední války úraz jménem — Auschwitz. Od roku 1940 tam vyrostl kombinát koncentračních táborů. Ve všech parametrech ojedinělý a rekordní v barbarství. Blízko hlavního tábora živořili a umírali lidé v obrovském tajném prostoru Birkenau. Zástupy tam přicházely bez návratu.
Pochodující pracovní oddíly musely procházet táborovou branou jednotným krokem. Vyrovnané pětice vězňů esesáci pečlivě počítali a sčítali. Pochodujícím útvarům vyhrávaly kapely do kroku. Nejen ve dvou mužských, i v ženském táboře ráno a zase večer při návratu z práce. Utrmácení, hladoví a špinaví šlapali v rytmu hlučné muziky do lágru …
Jednou deportací z francouzského tábora Drancy přišla do Osvětimi Alma. Přidělili ji do baráku číslo 9 v hlavním táboře. Nic horšího ji nemohlo postihnout. Německý profesor Clauberg zde konal pokusy sterilizace na stovkách žen. Náhoda. Večer hledali hudebnici hrající na housle. Přihlásila se Alma. Všechny překvapila vynikající hrou. Po několika dnech byla přeložena do Birkenau. Stala se dirigentkou dívčí kapely. Za krátkou dobu vzbudila pozornost. Řídila orchestr tak, že esesmani i dozorkyně SS si žádali o koncerty. Její osobní zásluhou se konaly koncerty pro vězně v táboře ubohé smrti, paradox bez obdoby.
Rozhlasová hra Rekviem za Almu není náhodnou fabulaci. Umělecky ztvárněná epizoda tragické historie vysoce talentované houslové virtuosky vede k zamyšlení o bezedné krutosti fašismu. Alma Roseová byla neteří skladatele Gustava Mahlera, rodáka z Českomoravské vrchoviny. Žila po dobu asi pěti let u Brandýsa nad Labem jako žena českého houslisty Váši Příhody, s nímž se však v roce 1935 rozvedla. Autor hry využil pro ztvárnění některých dějových fakt autentických vzpomínek, které na bizarní působení dívčího orchestru v osvětimském táboře zanechaly ve svých knihách účastnice oněch hrůzných události — bratislavská lékařka M. Švalbová a Francouzka F. Fénelonová.
Lit.: Tomáš, Jiří: Souboj s mašinérií smrti. Nad rozhlasovou hrou Oty Schmidta. In Rudé právo, 10. 5. 1989 (recenze).
Lit.: Hložková, Hana: Otto Schmidt: Rekviem za Almu. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (článek). – Cit.: V rozhlasovém dramatu Rekviem za Almu líčí Otto Schmidt tragický příběh houslové virtuosky Almy Roséové, která zahynula v Osvětimi. Jako dirigentka jediného dívčího táborového orchestru prožívá Alma otevřený konflikt mezi vysokými profesními nároky a morálními hodnotami poznamenanými přežíváním v „továrně na smrt“. Schmidtova hra o nadané neteři Gustava Mahlera, která se do koncentračního tábora dostala nešťastnou náhodou, vychází ze skutečných reálií.
Alma Roséová (1906-1944) se narodila do hudebního prostředí. Talent získala nejen po otci, významném houslistovi a koncertním mistrovi Arnoldu Rosé, ale také z matčiny strany. Slavného strýce Gustava Mahlera sice zažila jen jako dítě, ale byla si vědoma závazků vůči rodinným hudebním kořenům.
Provdala se za otcova žáka, českého houslistu Vášu Příhodu, ale profesionální žárlivost ze strany manžela brzy přispěla k jejich rozchodu. Tušila, že jí kvůli židovskému původu hrozí nebezpečí, proto se s otcem přestěhovala do Británie. Přitom však dále koncertovala po evropských zemích, které ještě nebyly obsazeny nacisty. Při jednom pohostinském vystoupení byla na základě udání nečekaně zadržena a při útěku do Švýcarska polapena gestapem. To ji deportovalo do Osvětimi.
Když nacisté zjistili, jak významnou vězeňkyni získali, nabídli jí „prominentní práci“ – dirigovat dívčí táborový orchestr. K dispozici neměla takřka žádné profesionální hráčky, přesto je tvrdou „drezúrou“ přiměla k slušným výkonům. Orchestr hrával vězňům při nástupech do práce, o víkendech koncertoval pro dozorce a esesmany. Pedantická Alma Roséová své hráčky nešetřila, ale jen díky tomu jim vydobyla úlevy, které mnohým z nich pomohly Osvětim přežít. Zemřela náhle, pravděpodobně na otravu jídlem.
„Odvahu, vůli, nedat se. Tyhle Mahlerovské vlastnosti mě zachrání.“ Působivá rozhlasová hra Otty Schmidta (1912-1994) je koncipována jako vnitřní střet vynikající hudebnice s hodnotami světa, ve kterém byla vychována, a s těmi, do kterých byla násilně uvržena. Hrůzy, které se kolem ní dějí, přežívá díky hudbě a vidinám, ve kterých se radí se strýcem Gustavem. Ani ty ji však nedokáží ochránit od nenávisti ostatních vězňů. O nejednoznačné a zoufalé pozici Almy Roséové se dozvídáme díky pátrání muzikologa a vzpomínkám přeživší osvětimské lékařky, které se odehrávají v současnosti.