Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Miloslav Švandrlík. Hudba Jaromír Klempíř. Režie František Špergr.

Vyprávějí Tomáš Matonoha a Pavel Liška.

Nahráno ve studiu MI 91 v říjnu 2007 a v lednu 2008. Vydalo vydavatelství Fonia 10. 3. 2008 (2 CD, 59541-2, 2:24:44).

Pozn.: Slavná kniha Miloslava Švandrlíka Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka vznikala původně jako příběhy na pokračování pro dětský časopis s ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty. Od konce šedesátých let napsal spisovatel Švandrlík stovku humorných příběhů o nerozlučné dvojici žáků Kopyta a Mňouka, které vyšly několikrát knižně. Svěží, vtipné a napínavé čtení slavilo úspěchy u celé jedné generace školní mládeže. Nové knižní vydání v loňském roce se setkalo s nebývalým zájmem současných čtenářů a kniha patří k nejprodávanějším titulům uplynulých měsíců. (anotace)

Obsah: CD 1 – 1. Kluk z Prahy (20:48), 2. Fantastický objev (14:54), 3. Filmové hvězdy (15:58), 4. The Turkey – Cocks (20:21); CD 2 – 1. Obětavý zásah (11:09), 2. Svedená a opuštěná (13:44), 3. Přepadení malíře Neprakty (16:08), 4. Objevení filmového komika (15:56), 5. Jak dělat dobré skutky (16:46).

Lit.: Cinger, František: Pavel Liška načetl Švandrlíkovy příběhy žáků Kopyta a Mňouka. In web Právo, 7. 5. 2008 (rozhovor).

Lit.: Liška, Pavel: {Bez názvu}. In web Audiostory, Osobnosti a audiokniha (vzpomínka). – Cit.: S Tomášem Matonohou jsme už na akademii obdivovali rozhlasové umění takových velikánů jako byli Karel Höger, Radoslav Lukavský nebo Jiří Ornest. Milovali jsme Henkeho. Byli pro nás důkazem, jakou sílu může mít mluvené slovo. Přestože v této disciplíně k nám divákům přichází jako vjem „pouze a jenom“ lidský hlas a přijímají jen naše uši, přesto při jejich mistrovství se nám zjevovaly nejen konkrétní obrazy, ale i mimika oněch postav, jiskřičky v jejich očích, či cestičky slz na tvářích. Co nás však zcela ohromilo, a co nedokáže zprostředkovat ani filmové umění, my cítili vůně, potili se africkým horkem, aby v zápětí se třásli zimou nekonečné Sibiře. Ano, toto vše lze dokázat oním „pouhým“ mluveným slovem, když někdo mistrně toto umění ovládá.
Když jsme dostali nabídku s Tomášem k namluvení ……..žáků Kopyta a Mnouka, váhali jsme. Věděli jsme, že ony tak živé postavy Švandrlíkových příběhů, v jeho knize a našich fantaziích, jsou vlastně skuteční. Oživlí jeho rukopisem a zhmotnělí v našich představách. Žáci Kopyto a Mnouk zažívají mnohá dobrodružství v nejpestřejších prostředích, bojí se, pociťují vzrušení, milují, ale i někdy smrdí potem nebo koukají jen tak do blba. Báli jsme se, abychom o nic z toho posluchače neochudili, nechtěli jsme být průměrní. Seděli jsme s Tomášem v brněnské literární kavárně a rozebírali Nietzscheo a já pak odbočil a řekl „Tomáši, ale vzpomeň na Högera“, Tomáš na to „a na Lukavskýho“ a na to oba jsme zpontálně vykřikli „..a na Ornesta!“
Nu slovo dalo slovo, my podepsali smlouvy a tady je výsledek.

Antoine de Saint-Exupéry. Hudba Karel Vágner. Překlad Zdeňka Stavinohová. Hraje Orchestr Karla Vágnera. Scénář a režie Tomáš Vondrovic. Střih, mastering, zvukový mistr Zdeněk Klement.

Vypráví Jiřina Bohdalová.

Nahráno ve studiu Charlies Company v Průhonicích v roce 2002. Vydal Multisonic v roce 2002 (1 CD, 0546-2 831, 77:39).

Obsah: 1. Pilot a zavřený hroznýš – 2. Malý princ a beránek – 3. Pilot a malý princ – 4. Planeta malého prince – 5. Spásají beránci trny? – 6. Růže malého prince – 7. Co říkala růže – 8. Odchod malého prince – 9. Planeta krále – 10. Planeta domýšlivce – 11. Planeta pijana – 12. Planeta bussinesmana – 13. Planeta lampářova – 14. Planeta zeměpisce – 15. Planeta Země – 16. Malý princ a liška – 17. Studna – 18. Návrat malého prince – 19. Pilot a hvězdy.

Lit.: Fajmon, Kamil: Proč tolik Malých princů? In web Naposlech.cz, 10. 12. 2017 (článek). – Cit.: Trh s mluveným slovem aktuálně nabízí osm zpracování slavného příběhu Antoina de Saint-Exupéryho, během necelých třiceti let jich však vzniklo ještě více. Proč tolik Malých princů? Umí si všechna nastudování najít v naší malé republice své zákazníky? Podle jakých kritérií si kupující nahrávky vybírají a proč se různí vydavatelé ke knize stále vracejí? V tomto textu blíže představím jednotlivé snímky a v jeho závěru nabídnu i tři osobní doporučení.

Devadesátá léta

Patřím ke čtenářům, kteří v Malém princi pokaždé nacházejí něco nového. 90. léta nabídla v rychlém sledu hned tři audioknihy, které mi tuto preferenci umožnily. Vydavatelství AudioStory se do Malého prince pustilo jako první a natočilo jej ve formě jednohlasé četby s Eduardem Cupákem. Snímek pokládám za nadčasový a je jen dobře, že se do dnešních dnů v distribuci udržel. Následující tituly už takové štěstí neměly.

Edice Český lev kdysi na magnetofonové kazetě vydala pojetí s prvky dramatizace. Jeho autorem byl Libor Vacek, prince ztvárnila talentovaná holčička Lucie Bártová. Záznam byl pozoruhodný hned z několika úhlů: Malý princ pochází z jiné planety, dívenčiny party tak doplnil echo efekt. Ivona Žertová, režisérka nahrávky, precizně pracovala i se stereem. Když Vacek vedl s Bártovou dialog, došlo k rozložení interpretů do obou kanálů a vypravěč zůstal na středu.

Do vymezeného období dále spadá audiokniha vydavatelství Forte s Viktorem Preissem. Škoda, že se nedočkala reedice – četeb s Viktorem Preissem není mnoho. Herec se této formě vyhýbá, protože, jak sám říká, má před četbou hluboký respekt. Když už se k ní však nechá přemluvit, podá vždy vysoce kvalitní a umělecký výkon, což právě platilo i v tomto případě.

Pro děti

V dětství jsem měl, podobně jako mnozí mí vrstevníci, velký problém porozumět Exupéryho knize. Nedokázal jsem pojmout množství metafor a myšlenek v ní obsažených. Pomocnou ruku podalo vydavatelství Multisonic, které Malého prince v roce 2002 svěřilo Jiřině Bohdalové. Dospělí patrně interpretaci příliš neocení, ale pro malé posluchače ji považuji ze všech provedení za nejsrozumitelnější. Pro interpretku se tvůrci rozhodli přetavit autorovu mužskou ich formu do er. Do více digitálních obchodů se bohužel nahrávka zatím nedostala, koupit ji lze v elektronické podobě na iTunes nebo fyzicky na kompaktním disku.

Posledních šest let

Z předchozích řádků je patrné, že nakladatelé nechrlili příliš velké množství zvukových verzí. V poslední době se ale s Malými princi doslova roztrhl pytel, a to jak na poli čteném, tak i v dramatizacích, na které se zaměřím později. V roce 2012 se látky chopili Pavel Vacek a Kateřina Liďáková. Audiokniha podle mého názoru nepatří zrovna k vydařeným počinům. Čteci se sice pokusili podat text co nejlépe, záznamu však chybí dynamika, problém spatřuji v temporytmu a v nadměrných pomlkách mezi větami. Podstatně hůře ovšem dopadlo neprofesionální namluvení Jana Tuháčka (Jana Maghreba), který knihu jen předčítal, děj nevyprávěl, hlas se proháněl v neposlouchatelných melodiích a části oddělovala jediná dokola se opakující skladba. Z novějších čtených titulů zbývá ještě audiokniha z produkce Tympana, které v edici Načteno vydalo nahrávku ze Spolku Mluvící kniha. Snímek v rozděleném podání načetli v roce 2004 Ladislav Mrkvička a Daniela Kolářová a jejichž provedení může konkurovat i Eduardu Cupákovi.

Dramatizace

Už jsem napsal, že si v Exupéryho díle rád hledám nové myšlenky. Ani jedna ze tří dramatizací, které jsou k dispozici, mi tuto možnost bohužel neposkytla. Problém vidím zejména v tom, že dramatizace už sama nabízí určitou interpretaci textu, kdežto v četbě je možné díky hercům, kteří řemeslu rozumějí, pracovat s hlasem tak, aby se řečené mohlo v posluchačově představivosti a v mysli vyložit i při opakovaném poslechu jinak. Četba navíc poskytuje lepší možnost se k daným pasážím vracet nebo je na delší dobu pozastavit. V dramatizaci je přece jen kladen větší důraz na posluchačovo soustředění a na orientaci využitých zvukových prostředků v realizovaném scénáři.

Obchod Českého rozhlasu Radiotéka zařadil do svého fondu dvě rozhlasové hry. První pochází z roku 1961. Dramatizaci napsala Zdenka Stavinohová, která zachovala velkou část partu vypravěče – zahrál jej Václav Voska, a scény převedla do dialogů. Sluší se dodat, že Malý princ byl pojat jako dítě, které ztvárnila Jiřina Jirásková.

Druhá nabízená rozhlasová hra je podstatně mladší, Pochází z 80. let. Autor úpravy, František Pavlíček, se rozhodl k textu přistoupit odlišně. Vypravěč (Ladislav Mrkvička) zde vystupuje pouze jako jednající postava, scénář je napsán tak, aby vše na sebe navazovalo v dialozích. Malý princ v podání Miroslavy Hozové není pouhým dítětem, režisér Karel Weinlich se rozhodl jej obklopit tajemstvím. Slávka Hozová proto svého hrdinu ztvárnila tak, aby si posluchač v tomto případě mohl postavu prince představit po svém a uzpůsobila tomu i těžko definovatelnou, ale přesto svým obsahem magickou mluvu.

Čerstvou letošní novinkou je dramatizace vydavatelství Supraphon, z níž se bohužel kvůli scénáři vytratila veškerá Exupéryho poetika. Dialogy jsou psány moderním způsobem, velká část vypravěčova partu ovšem zůstává v původním módu. Kombinace dvou forem sdělování nepovažuji za šťastnou. Zahrát Malého prince bývá obtížné, i zřejmě z tohoto důvodu jej tvůrci až na jednu výjimku svěřovali ženám. Dítě, které pro tuto roli vybral Supraphon, se nedokázalo se svou postavou ztotožnit a jednalo samo za sebe. Ve výsledku se tak s vypravěčem neustále hádá, je protivné a nesmírně dotěrné až otravné. Bolestné jsou i návštěvy jednotlivých planet – Norbert Lichý musel zvládnout více postav, což dramatizaci neprospělo. Nadměrná zvuková koláž často jen opakuje vypravěčova slova a téměř vůbec se jí nedaří vytvářet daná prostředí.

Který?

Z mnoha nastudování Malých princů bych tedy ze svých zkušeností dospělým doporučil nahrávku s Eduardem Cupákem z vydavatelství AudioStory a snímek od Tympana v podání Ladislava Mrkvičky a Daniely Kolářové, dětem pak snímek od Multisonicu v interpretaci Jiřiny Bohdalové.

Jaroslav Petrásek a Ivan Vápenka. Autoři desky zachytili vyprávění spisovatele Jaroslava Foglara. Produkce a zvuková režie Jaroslav Petrásek. Sleeve-note Ivan Vápenka. Cover ing. Jaroslav Petrásek, foto Ivan Vápenka.

Natočeno červenec 1990 ve studiu Petynka v Praze 6. Vydal Panton v roce 1991. Reedice v roce 1998 (1 CD).

1. strana: Jižní Kříž (Jan Nedvěd – Brontosauři) – Mé první krůčky životem – Předpověď pana učitele – Můj první honorář – Dobrodružství na rybníku – Moje první knížky – Rychlé šípy (Wabi Ryvola).

2. strana: Sedm statečných (Jaroslav Velinský) – Lov na revinoko – Rozsvícený čaj – Málem by mě oběsili – Dík, pane Foglar (Roman Horký – Kamelot).

Sleeve-note: Příhody ze života známého spisovatele a skautského vedoucího, které vypráví sám J. Foglar (Jestřáb).

Vydání dlouhohrající gramofonové desky pod názvem „JAROSLAV FOGLAR.“ Bylo to vůbec poprvé, kdy byly zaznamenány vzpomínky Jestřába na komerční a prodejné médium. Gramofonové desky v té době ještě frčely (dnes už bohužel na ně většinou nostalgicky vzpomínáme), a mnozí – v té vzrušené době (několik let po Sametové revoluci) – považovali vydání LP desky za převratnou událost. Velký podíl na vydání desky měl Ivan Vápenka a Ing. Jaroslav Petrásek (coby producent), jinak znalci a obdivovatelé oblíbeného spisovatele.

Jestřáb vzpomíná na svá léta strávená ve škole, na svůj první honorář (který mu ukradl spolužák Šmídek), o tom jak bojoval o život na rybníku, na své první knihy. Přidává i historku o podivné rodině Pilgramových z Prahy 7 – Holešovic a jejich spiritistických podivnostech a rozsvíceném čaji. Jeho hlas vhodně doplňují foglarovské písničky Brontosaurů, Wabiho Ryvoly, Jaroslava Velinského a Kapitána Kida (Píseň Jižní kříž, Dík pane Foglar, Rychlé šípy a Sedm statečných).

Záznam byl natočen v červenci 1990 ve studiu Bevox na Petynce v Praze 6, deska spatřila světlo světa na jaře 1991.

O sedm let později byla nahrávka s laskavým svolením Jaroslava Foglara opět vydána, tentokrát ovšem na CD pod názvem JESTŘÁB VYPRAVUJE. Booklet zpracoval Václav Nosek – Windy. Jako vydavatel je podepsán Junák – svaz skautů a skautek ČR – tiskové a distribuční centrum (TDC). Výtěžek z prodeje CD byl věnován na podporu účasti českých skautů na 19. světovém setkání v Chile.

Lit.: Petrásek, Jaroslav: Dlouho jsem se vyhýbal jakékoliv foglarovské komunikaci… In Facebook – Sdružení přátel Jaroslava Foglara (SPJF) – Fanoušci a příznivci, 1. 7. 2026 (status). – Cit.: Dlouho jsem se vyhýbal jakékoliv foglarovské komunikaci a třeba se můj příspěvek do „Července“ ani nehodí. Kdyby tomu tak bylo, smažte ho, nebudu se zlobit. Jsem jen jeden z těch, kteří s Jestřábem měli řadu let (zejména před listopadem) opravdu těsný kontakt a snad jsem mu i byl i trochu užitečným…

S Jaroslavem Foglarem jsem se seznámil v roce 1978 na neveřejné besedě v Jonáš klubu. Byla to pro mne událost – jeho knihy jsem měl přečtené snad stokrát a Rychlé šípy byly v dětství mojí první knihou, při které jsem se vlastně naučil číst. Začali jsme si psát, několikrát jsem ho navštívil a v roce 1984 mu začal i trochu pomáhat v jeho práci – mimo různá zařizování a obíhání jsem mu, díky možnostem, které v té době nebyly běžně dostupné, mohl nechat množit na velmi hlídané kopírce v PZO KOVO u Libeňského mostu jeho „Hromadné dopisy“, které každého půl roku posílal svým příznivcům, různé nálepky, kresbičky a písemnosti pro oddíl, ale také, a to hlavně, jeho „Výňatky“.

To byly různé článečky o něm, povídky, kritiky, ale objevovaly se v nich také zápisy ze starých kronik, Čigolig, Vánočních sešitů a jiných oddílových písemností, dopisy, vzpomínky a další. Jejich první číslo vzniklo v září 1987 a Jestřáb sám o nich psal: „Tyto Výňatky píšu pro své nejbližší přátele a zájemce o mé různé texty a o leccos, co se mnou nějak souvisí a co je poměrně velmi málo známo – a co by se možná po mém odchodu nenávratně ztratilo někde ve sběru starého papíru.“ Byly vlastně něco takového jako „Tam-Tam“ Rychlých šípů, Jestřáb je posílal svým blízkým a hned v úvodu psal: „Nemám námitek proti opisování těchto textů, k pročtení zapůjčených, ale prosím, aby mi byly vráceny v podobné obálce do deseti dnů od obdržení…“

Vycházely až do podzimu 1990, kdy dosáhly 300 listů (mám z nich svázané tři velmi pěkné knihy!). Dále již nebylo potřeba tímto způsobem informace šířit – po listopadu 89 bylo již spoustu jiných a lepších možností, než pouhá xeroxová kopie. Přesto „Výňatky“ ve své době svůj účel splnily. Při jejich vytváření a následné kompletaci u Jestřába v půdní klubovně nebo přímo v bytě (kam si hned tak každého nepustil!) mi mnohokrát říkal, jak je rád, že pro něj tyto věci zařizuji, že nemá a ani nezná nikoho jiného, kdo by mu takové věci dělal. Což mne samozřejmě velmi těšilo a byl jsem vděčný osudu, že mě s ním takto svedl dohromady.

V tom roce jsem Jestřábovi navrhl natočení a vydání LP desky s jeho povídáním. Ve zvukovém studiu BEVOX, kde jsem tenkrát pracoval, vzniklo za přispění Ivana Vápenky jediné takto rozsáhlé a ucelené vyprávění, kde mohli posluchači velmi dobře ocenit skutečnost, že Jaroslav Foglar není jen mistrem pera, ale že je i mistrným vypravěčem. Jestřáb byl tímto projektem velmi nadšen. Zvukový nosič mu najednou nabízel nové možnosti a on si jich byl dobře vědom. Jeho nadšení pro zvukový záznam dospělo až tak daleko, že mi sám od sebe přednostně nabídl k vydání i své staré nahrávky Rychlých šípů!

V té době však nastal boom ve vydávání čehokoliv, co neslo jméno Foglar. Obchody byly najednou zaplněny všemi tituly a hlad čtenářů pomalu, ale jistě nasycen. Pro vydání desky to najednou moc vhodná doba nebyla. Ale stalo se, desku jsem vydal, ale zájem o ni nebyl takový, jaký jsme očekávali. Deska si na sebe nevydělala.

Okolo Jestřába se také vyrojila spousta nových lidí, kteří byli najednou jeho velcí přátelé a kterým on, bohužel, začal naslouchat. Lichotil mu ten zájem o něj, což je jistě pochopitelné u člověka, kterému bylo tak dlouho znemožněno dělat to, co měl nejraději. Díky těmto „našeptavačům“ se Jestřáb přestal stýkat s některými lidmi, kteří byli jeho oporou v dobách minulých a kteří mu otevřeně říkali pravdu. On sám již občas nebyl schopen reálně posoudit, zda projekt, který je mu nabízen, je opravdu projektem dobrým, či zda se jedná o věc, která mu spíše může uškodit (viz například bezhlavé podepisování smluv na vydání jednoho a toho samého titulu s několika vydavateli najednou, takže pak v prodejně vedle sebe ležely dvě stejné knihy lišící se pouze obálkou, které se neprodávaly).

Díky těmto Foglarovým „přátelům“ došlo po všech těch krásných a absolutně bezproblémových (co se našeho vztahu týkalo) letech bohužel k nedorozumění i mezi námi dvěma. Sice jsme si vše po čase vysvětlili, ale bývalé přátelství se už neobnovilo. Začátkem roku 1992 jsme si napsali naposledy … Ale i přes ten nedobrý konec našeho přátelství na tyto roky v Jestřábově blízkosti vzpománám moc rád a jsem vděčný za tu možnost strávit roky v jeho blízkosti.

Antonín Jedlička. Pohádkové pásmo. Režie Antonín Jedlička.

Účinkují M. Maršálek, Vladimír Čech, Karel Effa, Alexandra Hájková, Marie Štichová, Josef Svátek, strýček Jedlička, Josef Beyvl, Jarmila Krulišová, Josef Chvalina, Jindra Holmanová, Jaroslav Válek a děti.

Vydal Supraphon v roce 1967 (1 LP, DM 15307 E, mono).

Obsah 1. strany: 1. Úvod, 2. Pohádka o ežkovi, 3. Pohádka Sámsistačím (úvod); Účinkují M. Maršálek, Vladimír Čech, Karel Effa, Alexandra Hájková, Marie Štichová, Josef Svátek, strýček Jedlička, Josef Beyvl a děti.

Obsah 2. strany: 3. Pohádka Sámsistačím (dokončení), 4. Pohádka o košilce, 5. Pohádka o brejlovci, 6. Popletená pohádka. Účinkují Jarmila Krulišová, Josef Chvalina, Jindra Holmanová, strýček Jedlička, Jaroslav Válek a děti.

Ondřej Sekora. Hudba Miloš Vacek. Hraje komorní soubor FISYO, diriguje František Belfín. Zvuková režie Miroš Svatoň. Cover Josef Komůrka, 1976. Cover Eva Burdová, 1991. Producent Josef Komůrka. Odpovědný redaktor Milan Beran, 1991. Technická redaktorka Dagmar Blažková, 1991. Režie Josef Henke.

Vypráví Jiřina Bohdalová.

Natočeno na Strahově ve studiu ČSTV v Praze 1976. Vydal Panton v roce 1976 (5 SP, 03 0416-20). Reedice Panton v roce 1989 jako Příhody Brouka Pytlíka (1 MC, mono 81 1083-4 901). Reedice Panton v roce 1991. Reedice Supraphon v roce 2002 (1 CD, SU 5395-2 811, 1 MC, SU 5395-4 811, 74:25).

Obsah: 1. Jak si brouček Toníček pletl buben s klarinetem, a proč Potemník neutrhl broučku Toníčkovi hlavu, 2. Jak Pytlík vyháněl strašidla,která volala „Mamííí“, 3. Co všechno dělá, aby dětičky neplakaly, 4. Co chtěl Potemník všechno Pytlíkovi udělat, 5. Jak se učily malé kobylky skákat do dálky, 6. Jak byl chroust rád, že ho nakonec chytila příšera za límec, 7. Proč včely braly Pytlíka pod paždí a proč Pytlík tolik snídal, 8. Jak Pytlík pomáhal včelám dělat cukrovíčko a jak ho pleskly přes ruku, 9. Proč se po tom Broučci mohli z Pytlíkova kropení zbláznit, 10. Jak Pytlík věděl, že něco praskne, a jak to opravdu prasklo, 11. Jak tesařík jednou padl do plánů a Pytlík je potom musel dělat, 12. Jak se stavěla babylonská věž podle prostných cvičení broučků, 13. O leteckém dni pod Růžovým keřem, 14. Jak Pytlík dělal provazolezce a broučci myslili, že je to panička s kloboukem, 15. A jak se Pytlík učil dělat pavučinu, 16. Jak Pytlík myslil, že umřel, a čí to byl vlastně pohřeb, 17. A proč je to takový popletený konec.