Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Literární pásmo věnované Jiřímu Mahenovi. Autor a režie Josef Bezdíček. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Účinkují členové zemského divadla v Brně.

Nastudovalo Brno v roce 1932. Premiéra 14. 12. 1932 (Brno, 19:05 – 19:55 h.) k 50. narozeninám Jiřího Mahena.

Lit.: Bezdíček, Josef: Rozhlasová podobizna. In Radiojournal 50/1932 (10. 12. 1932), s. 1 (článek) – Cit.: Programové zájmy rozhlasu vyžadují stále nových a nových forem. Hledají se cesty, jak nejlépe sděliti posluchačům věci kulturního rázu, které nejsou v běžném slova smyslu jen pro zábavu. Jelikož je rozhlas majetkem nejširších lidových vrstev, nesmí jim být suše poučujícím profesorem, kterého posluchač nestačí sledovat a o jehož přednášku ztrácí konečně zájem. Rozhlas má jedinečné možnosti k popularisaci všech kulturních statků národů a uvědomuje-li si je a béře-li je za své poslání, musí nutně hledati vždy lepší, působivější a jistější metody pro zlidovění a tedy zpřístupnění kulturních oblastí. Ještě do nedávná a ještě i dnes se pracuje povětšině přednáškami v oborech, kde nebyla dosud nalezena vhodnější sdělovací forma. Z formy přednáškové se však dnes již vyjímají životopisy, které našly svou vlastní rozhlasově dramatickou formu. Třeba rozhlasová biografie (Napoleon), která pracuje s domyšlenými situacemi ve formě dialogu, budovaném na příslušných historických událostech a výrocích, tam autor ideově dokresluje postavu právě jako v biografiích románových.

Blízko této formy stojí rozhlasový památník (Edison, Ressel), který pracuje již dokumentárněji a dává ústy vypravěče mluvit dokumentům samým bez soudu autorova, který zasahuje jen do dialogické části, která je však vedena co nejvěcněji, upírajíc se k nejpodstatnějším citovým, rozumovým a osudovým prvkům své postavy, jež mají být jejím zhodnocením pro dnešek a jakýmsi duchovním pomníkem. Dalším stupněm na cestě za biografickou formou je rozhlasová podobizna. Zatím co u rozhlasového památníku jde o osoby, jejichž doba se již naplnila, kreslí rozhlasová podobizna člověka živého, vystaveného změnám a podléhajícího dosud vývoji. Nemůže zde tedy jíti ani o kritické, či umělecké zhodnocení životního díla, ale o duševní podobu, jak se sama vytvořila v jeho dosavadní práci. Z této práce se montuje ucelený obraz, který chce zapůsobit na posluchače zcela bezprostředně, bez komentáře, nechce být podrobován rozboru, chce spiše zastihnouti citovou oblast posluchačovu a otevříti jeho duši k pochopení živého člověka. Formy rozhlasové podobizny lze ovšem užíti jen tam, kde lidské dílo se objevuje v napsaných dílech, tedy především u básníků, spisovatelů a dramatiků. První pokus o tuto novou formu věnuje Brno 14. prosince 1932 básníku Jiřímu Mahenovi k jeho padesátce. Z jeho vlastních slov, napsaných o sobě, kreslí se jen několika tahy jeho podoba, která jest proložena jeho básněmi, či citáty z nich, jeho prózami, úryvky z dramat a essayí. Vznikl tak uzavřený celek, ve kterém nemá nikdo jiný slova, než básník sám, který bude takto promlouvati k duším posluchačů ústy účinkujících umělců.

Lit.: Ch: Jiří Mahen a Brno. In Radiojournal 50/1932 (10. 12. 1932), s. 12 (článek). – Cit.: V listopadu 1910 přichází do Brna z přerovské obchodní školy 28letý profesor Antonín Vančura a vstupuje do redakce „Lidových Novin“, které tehdy hostí také S. K. Neumanna a Fr. Gellnera. A. Vančura, známý vlastně pod literárním pseudonymem Jiří Mahen, nachází tehdy Brno jako úhor, v jehož kamenité půdě těžko klíčí setba. Skoro bezradně žhnou zde ojedinělá jádra vzdoru a odporu proti politické i kulturní přesile německé menšiny a Mahen večleňuje se prudce a dychtivě do nového prostředí a přináší sem mladé tóny odboje. Není to řád, spíše anarchism, ale je to prudké a odvážné. Mahen však říká sám dnes o této době: „Nedalo se nic dělat“ — přece se však udělalo hodně.

Zrovna tak ve válečném intermezzu na počátku tohoto století je půda Brna na pohled mrtvinou těžce oddychující a vůdcové českého kulturního života jsou sevřeni trpným očekáváním, za nímž nejistě svítá. Mahen zase říká: „Nedalo se nic dělat.“ — A přece i zde zůstává dílo, na něž se nezapomíná.

Nadchází rok 1918. Brno je připraveno k samostatnému životu a jméno Jiřího Mahena vyslovuje se častěji, objevuje se v popředí. Zde nemáme na mysli ani tak Mahena jako básníka, autora řady knih veršů, povídek a dramat, ale Mahena jako věčně neklidného, stále burcujícího kulturního pracovníka, u něhož pojem umění a výchovy tak často srůstá v jeden celek. Tehdy stává se Jiří Mahen dramaturgem brněnského Národního divadla a s jeviště, místa své životní lásky, promlouvá k novému, omládlému Brnu. Ale i jinak setkáváme se zde s osobnosti velmi konkrétní, vidící ostře a kriticky do umělecky i všeobecně kulturních otázek a ukládající bystré postřehy a názory v různých studiích, letácích, brožurách a knihách, vycházejících tiskem pod několika pseudonymy. Jsou to mnohde až jakési písmácké traktáty, vržené s apoštolskou vášnivostí a touhou po dělném životě. Snad se zde dostává na povrch spodní proud Mahenova duchového života, pramenící z písmáckého a kazatelského rodu čáslavského, jemuž se brání ve svém díle básnickém, ale který i tam proniká touhou po naplnění prázdna, zhmotnění a uskutečnění snu. Proto je Mahen živým svědomím Brna zasahujícím vždy, kdy je třeba jistého rozhodování. A je tomu tak stále, i když se zdá, že uzavřen v městské knihovně brněnské, kterou řídí od roku 1921, nechává plynouti život kolem. V rozhodující chvíli vystoupí vždy ze zálohy a zasahuje osvobozujícím slovem a činem, o všem informován k dílu vždy připraven.

Divíme se proto, že se Mahen 12. prosince dožívá padesátky, když je stále tak mlád, žije nejpřítomnějším dneškem a staví se vždy po bok mládeže, která umí a chce pracovati. A není to jen Brno, které mu dnes vděčí za část svého kulturního růstu, ale celá Morava neuniká jeho kritické pozornosti a naslouchá jeho hlasu. Nevzpomínáme tedy Mahenovy padesátky jako mezníku v díle, ale je nám jen příležitostí, projeviti mu vděčnost.