Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

4. 6. 2008

Ty dny (2008)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 13:07

Gabriela Grmolcová. Další tvůrci nezjištěni.

Premiéra 30. 3. 2008 (ČRo 3 Vltava, pořad Čajovna).

Pozn.: Díváte se rádi na dokumenty? Zapojte další smysl a dokumenty poslouchejte. Příležitost se vám naskytne v neděli 30. března, kdy v rámci Čajovny vysíláme další pokračování cyklu Hry a dokumenty nové generace. Na programu jsou dva počiny mladých autorů. V dokumentu Gabriely Grmolcové „Ty dny“ uslyšíte výpovědi žen různého věku a názorů na poněkud nenápadný, ale důležitý proces v ženském těle – popisují menstruaci ze svého úhlu pohledu a odkrývají skutečnosti, o kterých se většinou nemluví. V dokumentu Richarda Komárka zase všichni chtějí slovy názvu pořadu „Na západ„. Češi třeba do Anglie, Mongolové k nám. Dozvíte se, co našli na západě studenti, prodávající na anglickém venkově zmrzlinu, a jak se žije mongolským ženám, obšívajícím u nás volanty kůží. (anotace)

Povídky 1/5 (do 1997)

Filed under: Povídky — Přemek @ 12:44

Arkadij Timofejevič Averčenko. Připravil a uvádí Jan Profous. Režie Jan Tůma.

Účinkuje Milan Neděla.

1. Lidé. (15 min.). – 2. Černý orel. – 3. Jak srdce mluví. – 4. Vzduchoplavci v městečku Korkině. – 5. Duchapřítomnost na jevišti.

Inscenace, které zaujaly VI. (1975)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 11:49

Scény ze dvou soudobých divadelních inscenací. Realizace desky Jiří Šrámek. Zvuková režie Jiří Bartoš. Střih a mixáž Martin Kusák.

1. Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest. Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Hra o 2 dílech (24 obrazech). 11., 17. a 19. obraz. Překlad, úprava a výběr scén Zdeněk Dinter. Hudba Jan F. Fischer. Studiový orchestr řídí Jiří Váchal. Režie Karel Palouš.

Osoby a obsazení: Raskolnikov (Jan Hartl), Porfirij (Josef Vinklář), Soňa (Marta Vančurová), Lebezjatnikov (Ladislav Potměšil), Svidrigajlov (Jiří Adamíra), Lušenka (Eva Klepáčová), Filip (Antonín Procházka).

2. Otakar Brůna – Bosá balada. Muzikál o 8 obrazech. Divadlo Vítězného Února Hradec Králové. Hudba Jindřich Brabec, texty písní Jiří Aplt. Hrají instrumentální sólisté, řídí Jindřich Brabec. Výběr scén Jaromír Staněk. Režie Jaromír Staněk.

Osoby a obsazení: Bonďa (Pavel Rímský), Emil (Petr Svoboda), Pepík (Petr Burian), Standa (Petr Křiváček), Olda (Arnošt Proschek), Pihoun (Jiří Opřátko), Eva (Milena Koubová), Jiřina (Eva Čeřovská), Kristýna (Lenka Loubalová), profesor Fuks, ředitel ústavu (Antonín Brtoun), profesor Oktábec, dějepisec (Miloš Preininger), profesor Huřín, češtinář (Karel Chromík), profesor Chlad, zástupce ředitele (Miroslav Suchý), školník Habrda (Miloš Preininger).

Natočeno 21. – 22. 10. (Zločin a trest) a 10. – 14. 11. 1975 (Bosá balada) v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon 1975 (1 LP, Su 1 18 1939 G, stereo).

Daleko k Vígríd (2008)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 10:56

Jakub Vítek, Jana Kalousová. Režie Jakub Vítek.

Účinkují Marie Jansová, Viktorie Ingerlová, Ivana Hloužková, Gustav Řezníček, Naděžda Chroboková, Josef Bartoň.

První díl: Daleko k Vígríd. Druhý díl: Gimlé potřetí.

Natočeno 2008. Premiéra prvního dílu 1. 6. 2008 (ČRo Olomouc, 15:05 h.; v pořadu Počteníčko). Repríza 2. 6. 2008 (ČRo Olomouc, 19:02 h.; v pořadu Počteníčko ). Premiéra druhého dílu 8. 6. 2008 (ČRo Olomouc, 15:05 h.; v pořadu Počteníčko).

Lit.: anonym: Daleko k Vígríd. In web ČRo, květen 2008 (anotace). – Cit.: „Na Zemi už nezbylo nic. Iryna a její mladší sestra Agri putují od jednoho prázdného města k druhému a hledají život. Nachází jen cizí vzpomínky a postupně ztrácí svoje vlastní.“

Text obou her nevznikal úplně standardně. Na začátku bylo několik nápadů, několik postřehů, které se postupně přerodily v hlavní dějovou linii, o jejíž naplnění se snažil každý z autorů sám. Režisér Jakub Vítek poté hledal cestu, jak útržky vzpomínek, úvah a snů pospojovat v působivé vyprávění. K tomu posloužily motivy čerpané z Germánské knihy mrtvých – severská mytologie a její představa o apokalypse, o neustálém střídání světů pomohla zodpovědět mnohé z otázek, které si dvojice hrdinek při svém putování kladou. Těžištěm příběhu neměl být epický narativ, ale co nejupřímnější zpracování jediné emoce – ztráty. Autoři tedy častěji než jindy odemykají vnitřní pohnutí svých postav, a to skrze deníkové záznamy, symbolické sny a poezii.

Poslední zmíněná rovina sdělení se do hry dostala až v závěrečné fázi s neobvyklým objevem poezie americké básnířky Sary Teasdale (1884 – 1933), která jako by vznikala přímo pro naše dvoudílné rozhlasové drama. Utopené vzpomínky, mizející hlasy blízkých a nekonečná samota pod hvězdným nebem; Teasdalové básnické obrazy zcela samozřejmě dokreslily atmosféru zmaru, pod nímž stále někde doutná naděje a touha si pamatovat.

Svět bez lidí připomíná severskou pustinu a dvě postavy se v ní ztrácejí stejně rychle, jako pozůstatky lidské přítomnosti. Iryna se svou mladší sestrou Agri se snaží najít odpovědi, dřív než z nich vyčpí vše, co je dělá lidskou bytostí. Postupné slábnutí individuality, vzpomínání a zapomínání, ambivalentní vztah sester, které si lezou na nervy, ale současně jedna druhou v pustině umírajícího světa potřebují – takové silné emoce vyžadují velmi přesné a citlivé herecké uchopení, protože při sebemenším náznaku neupřímnosti v interpretaci může celý takto zatížený text vyznít jako nechtěná parodie, sentimentální blábolení. Herečky Marie Jansová (absolventka JAMU) a talentovaná, teprve třináctiletá Viktorie Ingerlová z brněnského Pírka se společně v nevětraném studiu trápily, hádaly, plakaly dlouhé hodiny. Společně se svými postavami vykonaly nekonečnou pouť, aby posluchačům co nejvěrněji přetlumočily zprávu o mizející lidskosti, k čemuž jim pomáhá emocemi přesycená hudba Sigur Rós, Aphex Twin a Ohm Square.

Die Menschenleserin (Spící panna, 2007)

Filed under: Cizojazyčné,Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 10:47

Deaver Jeffery. Čte Dietmar Wunder.

Vydal Random House Audio v roce 2007 (8 CD, 560 min.).

Pozn.: Agentka Kathryn Danceová, odbornice na kinezickou analýzu, dokáže odhadnout lež a vytušit myšlenkové pochody vyšetřovaného s takovou jistotou, že si vysloužila i uznání věhlasného newyorského kriminalisty Lincolna Rhyma. Nyní Danceová řeší závažný případ v rodné Kalifornii: Daniel Pell, několikanásobný vrah, jenž dokáže ostatním snadno vnutit svou vůli, utekl pomocí geniálního triku z vězení a začíná realizovat svůj zrůdný plán. Chce-li Kathryn Danceová dopadnout Pella dříve, než zmaří další životy, musí získat ke spolupráci lidi z jeho minulosti: trojici žen, které žily pod jeho sadistickou vládou v sektě, a zejména malé holčičky přezdívané Spící panna. Ta byla jediným člověkem, kterému se podařilo přežít, když Pell ve svém běsnění povraždil celou jednu rodinu. Podaří se Pellovi, tomuto velmistrovi v manipulaci s okolím, realizovat své hrůzné záměry? Anebo zvítězí pronikavý úsudek a dokonalý pozorovací talent Kathryn Danceová a jejích kolegů? (anotace)

Dvacet let, pět měsíců a dvacet sedm dní (1978)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 10:39

Nikolaj Aldo. Komedie o manželském životě. Překlad Jan Makarius. Rozhlasová úprava Hana Duchková. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Ilja Racek.

Osoby a obsazení: ona (Štěpánka Ranošová) a on (Miroslav Horák).

Nastudovala Ostrava v roce 1978. Premiéra 10. 3. 1979 (Praha, 19:15 h.; 25 min.; mono). Repríza 19. 4. 1980 (Praha, 19:15 h.); 8. 1. 1983 (Praha, 19:15 h.); 12. 3. 1990 (Vltava, 13:00 h.); 14. 6. 2008 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Mikrohra.

Lit.: Hu: Dvacet let, pět měsíců a dvacet sedm dní. In Rozhlas 10/1979 (26. 2. 1979), s. 4 (článek).
Dvacet let, pět měsíců a dvacet sedm dní. In Rozhlas 10-1979 (26. 2. 1979), s. 4 (článek)

3. 6. 2008

Činohra v rozhlase

Filed under: Historie rozhlasových her,Historie rozhlasu — Přemek @ 17:23

Josef Maršík

(Ukázky z publikace, která vznikla k 80-tému výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání vybírá Robert Tamchyna. Část VI.)

Stálým problémem byly přenosy činoherních představení. Složitost úpravy textu tak, aby vyhovoval specifice rozhlasové promluvy, byla důvodem, proč se dramatické pořady zdaleka nevysílaly v takovém rozsahu, jako pořady hudební. Byly zastoupeny především dílčími scénami a dialogy z klasických divadelních her, obvykle v nastudování herců Národního nebo Vinohradského divadla. Vysílány byly živě z rozhlasového studia, zpravidla po dvaadvacáté hodině (tj. v době, kdy se již herci mohli po večerním představení do studia dostavit). Na základě požadavku posluchačů bylo uskutečněno i několik pokusů s přenosy činoherních představení přímo z divadel (např. Tylových her Jiříkovo vidění z Národního divadla a Fidlovačka z Vinohradského divadla), avšak s nepříliš uspokojivým výsledkem. Byly zcela ojedinělé – jednak z důvodu jejich nevhodnosti pro akustický přenos, jednak také z důvodu nevyřešené otázky autorských práv.

Proto si programoví pracovníci uvědomili, že východiskem z této situace může být původní rozhlasová hra, která bude napsána a uvedena s respektováním rozhlasových specifik a zákonitostí. V listopadu 1926 proto Radiojournal vypsal soutěž na nejlepší rozhlasovou jednoaktovku. Renomovaní spisovatelé a dramatičtí autoři ale neprojevili o rozhlas příliš velký zájem. Nebylo to však jen z důvodu předsudků a podceňování umělecké role rozhlasu ve slovesné dramatické tvorbě, ale především pro nedostatek zkušeností s novým médiem. Výsledky soutěže oznámil Věstník Radiojournalu o rok později se skeptickým konstatováním, že přestože bylo do soutěže přihlášeno 174 prací, žádná z nich „nedostála plně podmínkám soutěže“ a porota jednomyslně rozhodla, aby ceny nebyly uděleny. I nadále se proto rozhlasová dramaturgie zaměřovala především na domácí i světové klasiky.

Přesto již v listopadu 1926 byly odvysílány první dvě původní dramatické scény, připravené výhradně pro rozhlasové provedení. Obě měly stejného autora – spolupracovníka rozhlasového Věstníku a znalce české hudební a literární historie Miloše Kareše. První, „Staropražský večer„, byla napsána podle vzpomínek hereckého penzisty Aloise Charváta jako náladový staropražský obrázek s nevýrazným dějem (dva staří přátelé se procházejí po Praze sedmdesátých let a vzpomínají na staré zlaté časy, jejich vypravování je doplněno písničkami zpěváků z pražských šantánů, na něž vzpomínají). Dramatizace měla u posluchačů velký ohlas, a byla proto opakována ještě v prosinci 1926. Šlo o první reprízu činoherního představení v rozhlase. Druhá, náladová kompozice „Přástky„, vysílaná v době propagačního týdne rozhlasu 30. listopadu 1926, je považovaná za první českou rozhlasovou hru. Byla vysílána s bohatým využitím hudby, písní a různých zvukových efektů. Režii obou dramatických scén měl šéf programu Miloš Čtrnáctý. Třetí Karešovou rozhlasovou hrou byla náladová scéna „Český Betlém„, vysílaná o Vánocích 1926. U posluchačů se setkala s příznivým ohlasem – také díky původní hudbě, složené Jaroslavem Křičkou.

Ze skupiny autorů, kteří se soutěže zúčastnili, byl získán pro stálou spolupráci s Radiojournalem Václav Gutwirth, jenž pro rozhlas v dalších letech napsal řadu rozhlasových her a pásem (např. Duch dějin). Asi nejžádanějším autorem původních rozhlasových her se ale stal Jan Grmela, autor pozdějších rozhlasových detektivních příběhů, který se však do historie rozhlasové dramatické tvorby zapsal zejména tzv. senzačními dramaty. Šlo o dramatická díla, která byla založena na vědomé mystifikaci posluchačů, zejména s využitím charakteristických zvukových efektů. Posluchači nezřídka považovali u her tohoto typu fikci za realitu. Tak např. u jeho hry „Požár opery“ se domnívali, že jde o skutečný přenos tragické události – požáru. (more…)

Miloš Kareš (1891-1944)

Filed under: Autoři, režiséři, interpreti — Přemek @ 17:14

Redaktor deníku Tribuna (1919-1920), volný novinář (1920-1922), úředník tiskového odboru předsednictva ministerské rady (1922-1930). Autor několika činoher, operních libret a celé řady rozhlasových her, resp. kompozic, dramatizací a překladů. Od 1. dubna 1927 do 31. března 1942 šéf slovesného odboru Čs. rozhlasu a jeho první dramaturg, po roce 1939 programový intendant odpovědný za celý rozhlasový program. Vytvořil základy rozhlasové dramaturgie v oblasti slovesného vysílání, za jehož hlavní cíl považoval výchovu a vzdělávání nejširších vrstev posluchačů. Dokázal pro rozhlas získat vynikající autory a režiséry a zprostředkovat rozhlasovým posluchačům klasická díla českého a světového divadla.

Při tematickém výběru her k adaptaci se u Miloše Kareše nezřídka projevovalo jeho zaměření na období národního obrození, jehož byl velkým znalcem a ctitelem. Byl přesvědčen, že hlavním úkolem rozhlasu je zvyšování kulturní úrovně posluchačů, kteří se ale musí nejprve seznámit s kulturním odkazem minulosti a až poté se současnou dramatickou tvorbou. Z tohoto důvodu byly jeho rozhlasové scény velmi často komponovány poněkud staromilsky jako náladové staropražské obrázky, zachycující dobovou atmosféru národně obrozeneckého období a oživené bohatým využitím hudby a zpěvu (např. Velikonoce, Jak se za starodávna slavíval masopust, Svatojánský večer, Fidlovačka). Popularitu mezi posluchači si získaly zejména Karešovy scénky, v nichž byly hlavními aktéry postavy pana důchodního a pana berního, které představovali Alois Charvát a Jaroslav Hurt.

V dubnu 1927 byl Miloš Kareš jmenován programovým šéfem Radiojournalu, a to poté, co Miloš Čtrnáctý podal výpověď k 31. březnu 1927.

Čtyřlístek a drak (2002)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 16:47

Námět Ljuba Štíplová. Hudba Vadim Petrov. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Myšpulín (Tomáš Hanák), Bobík (Milan Šteindler), Fifinka (Magdalena Reifová), Pinďa (David Novotný), vypravěč (Václav Vydra III.).

Nahráno ve studiu Domovina a ve studiu Supraphonu v Praze – Radlicích, duben 2002.

Vydal Supraphon v roce 2002 (1 CD – SU 5411-2831 / 1 MC – SU 5411-4 831; 53 min.).

Obsah: 1. Aby hvězda s nebe spadla – 2. Začínáme v Třeskoprskách – 3. Když se dráček narodil – 4. Drak Trojáček u čtyřlístku – 5. Pohádka o princezně Nehajance – 6. Nehajanky – 7. Jak nakonec Nehajanka usnula – 8. Pouštění draků – 9. Pohádka o nenasytném drakovi – 10. Kdo si krmí dráčka – 11. Drak v tiskárně – 12. Pohádka o poštovském panáčkovi – 13. Šťastný konec pohádky – 14. V Třeskoprskách už se řeší – 15. Když se dráček narodil – 16. Nehajanky – 17. Kdo si krmí dráčka – 18. Tady mi to svědčí – 19. Jede, jede, poštovský panáček – 20. Utíkej, Káčo, utíkej – 21. Šel zahradník do zahrady – 22. Kalamajka mik, mik, mik – 23. Strejček Nimra – 24. Já, husárek malý – 25. Jede, jede, poštovský panáček.

Čtyřlístek v pohádce (2001)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Přemek @ 16:38

Námět Ljuba Štíplová. Hudba Vadim Petrov. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Myšpulín (Tomáš Hanák), Bobík (Milan Šteindler), Fifinka (Magdalena Reifová), Pinďa (David Novotný), vypravěč (Václav Vydra III.).

Nahráno ve studiu Domovina a ve studiu Supraphonu v Praze – Radlicích, duben – květen 2001.

Vydal Supraphon v roce 2001 (1 CD – SU 5316-2831 / 1 MC – SU 5316-4 831; 43 min.).

Na pokračování vysíláno v únoru 2013 na Rádio Junior (Obsah: 1. Otevírá se pohádka. – 2. O veliké řepě. – 3. O lišce Ryšce. – 4. O Šípkové Růžence. – 5. O pohádkovém hradě. – 6. Zavřela se pohádka.).

Lit.: Kolářová, Kateřina: Z trafik to bylo zábavnější. In web IDnes, 8. 11. 2001 (recenze). – Cit.: Ten, kdo prožil dětství v sedmdesátých a osmdesátých letech, asi těžko zapomene na extázi, kterou zažíval, když si z trafiky odnášel nové číslo podpultového Čtyřlístku. Z komiksu, který poprvé vyšel v roce 1969 a původně ani neměl mít pokračování, se stal fenomén a sešitky o obyvatelích městečka Třeskoprsk vycházejí dodnes. Vlastně je s podivem, že populární čtveřice zůstala tak dlouho pouze na vtipných obrázcích Jaroslava Němečka; na úspěch Čtyřlístku nenavázaly večerníčky, filmy ani souborná knižní vydání. Teprve nedávno vyšla deska Čtyřlístek v pohádce, kterou vydal Supraphon.
Jednoduchý příběh, jehož některé motivy již věrní čtenáři znají, napsala dvorní autorka komiksu Ljuba Štíplová. Pinďa, Myšpulín, Bobík a Fifinka tu přecházejí z pohádky do pohádky a řeší za jejich hrdiny kruciální problémy. Otázkou samozřejmě je, zda je komiks takto „transformovatelný“ – každopádně tady se kouzlo kreslených historek přenést nepodařilo. A přitom bylo na úspěch docela dobře zaděláno: vědátora Myšpulína namluvil Tomáš Hanák, žravého Bobíka si vychutnává rozkošnicky chrochtající Milan Šteindler. Sestavu doplňuje David Novotný jako Pinďa a Magda Reifová jako Fifinka. Věčná škoda, že herci dostali tak málo prostoru. Nejvíc času „odmluví“ v roli vypravěče Václav Vydra, jehož místy až monologické výstupy prokládají krátké popěvky Vadima Petrova. Co naplat, že se Vydra úlohy zhostil se ctí.

Ale úplně největším zklamáním a zároveň podvodem je stopáž CD. Téměř polovinu času zaplňují zmiňované jednoduché písničky, pro jistotu zahrané hned dvakrát – jednou v samotném příběhu, posléze ještě v celém bloku jako bonus. Jenže tenhle zpěvníček je spíš z nouze ctnost.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress