Gabriel García Marquez. Překlad Vladimír Medek. Rozhlasová úprava Přemysl Wiesner. Hudební spolupráce Mojmír David. Režie Alena Adamcová.
Čte Jiří Adamíra.
Natočeno 1985. Repríza 1. dílu 3. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Vydal Radioservis v roce 2010 (1 CD mp3, CR0821-2 – 8590236082120; celkem 355 min.).
Pozvánka slovesného dramaturga (Petr Gojda, in Facebook, 2017)
Pozn.: Sto roků samoty (1967) je nejznámější román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márquéze, držitele Nobelovy ceny za literaturu. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech smyšlené jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu. Román patří ke stěžejním dílům tzv. magického realismu. (anotace)
Lit.: Hnilička, Přemysl: Herecký koncert Jiřího Adamíry (! – název zvolen bez vědomí autora recenze). In Týdeník Rozhlas 41/2010 (recenze).
Lit.: Dianišková, Veronika: Sto roků samoty. In web NeKultura, 30. 9. 2010 (recenze). – Cit.: Nenadarmo sa hovorí, že latinskoamerickí spisovatelia nie sú len literárnymi tvorcami, ale predovšetkým rozprávačmi. Texty Vargas Llosu, Cortazára či Gabriela Garcíu Márqueza nie sú „len“ textami literárnymi. Dôkazom toho je aj prerozprávanie najznámejšieho románu Gabriela Garcíu Márqueza Sto rokov samoty.
Po prvom prečítaní literárnej predlohy je zrejmé, že hoci spleť mien, osôb, príbehov a generácií rozhodne nezanecháva v čitateľovi pocit chronologického poriadku, vytvára v ňom akúsi inú chronológiu. Čas tu plynie inak. Občas sa náhli príliš rýchlo vpred, občas sa obráti smerom vzad, niekedy plynie do kruhu a inokedy stojí na mieste.
Je priam nepredstaviteľné, že by Sto rokov samoty v podobe audioknihy mohla zachytiť čo i len zlomok tejto spleti príbehov tak, aby sa text nestal neprehľadným a aby zároveň kdesi celkom na jeho dne ostala tajuplnosť vyplývajúca z náväznosti na legendy, mýty a kolektívnu pamäť Latinskej Ameriky.
Sága rodu Buendíových zachytáva niekoľko generácií rodu „odsúdeného na sto rokov samoty, ktorému sa novej príležitosti na tomto svete nikdy nedostane“. Buendíovci sú zakladatelia Maconda, akejsi pôvodnej jednotky latinskoamerického sveta. Základom Márquezových príbehov je duchovné dedičstvo – postavy generačne dedia údel svojho rodu. Nie je to len samota, ale aj fyzická podoba, nemožnosť vymaniť sa zo „zrkadlenia“. Rodičia sa zrkadlia do svojich detí, tie dedia osamelosť a neschopnosť milovať, dedia zbabelosť, bádavosť aj činorodosť. Postavy, ktoré sa vzoprú ťažko pomenovateľnej sile spájajúcej rod, umierajú. Buď násilne, alebo tajuplne. Zo sveta zdedených mýtov, ktoré sú rovnako nádherné ako aj kruté, niet úniku. Plukovník Aureliano Buendía navzdory svojmu dobrodružnému životu umiera na samotu, jeho sedemnásti synovia sú vyvraždení neznámym páchateľom, Amarante sa zjaví Smrť a určí čas jej úmrtia, krásna Remedios je nanebovzatá, José Arcadio Buendía sa po smrti vracia domov a vedie pod gaštanom rozhovory so svojou ženou Úrsulou.
Základom Márquezových príbehov je duchovné dedičstvo – postavy generačne dedia údel svojho rodu. Nie je to len samota, ale aj fyzická podoba, nemožnosť vymaniť sa zo „zrkadlenia“. Rodičia sa zrkadlia do svojich detí, tie dedia osamelosť a neschopnosť milovať, dedia zbabelosť, bádavosť aj činorodosť.
Pri počúvaní audioknihy sa zrazu zdá, že príbehy boli napísané, aby boli neskôr znovu vyrozprávané. Jiří Adamíra číta román tak, akoby to urobil len sám Márquez. Rozpráva jednoducho, logicky člení celky textu, hlasovým prejavom jasne oddeľuje jednotlivé situácie, pointuje vtipné udalosti. Necháva príbehy, nech hovoria samé za seba. Tvorcovia stavili na rozprávačstvo, mierne dynamizované, ale pokojné čítanie a sústredili sa predovšetkým na zvukomalebnosť a melodiku textu v preklade Vladimíra Medeka.
K celkovej atmosfére výrazne prispela aj hudba, ktorá oddeľuje jednotlivé situácie a kapitoly. Útržky melódií evokujú Latinskú Ameriku a podfarbujú tú ktorú situáciu. Hudba je využitá úsporne a funkčne.
Jedinou výčitkou voči audioknihe Sto roků samoty je jej textová úprava. Kniha totiž ktovie prečo končí smrťou Amaranty Buendíovej. Napriek tomu, že príbeh a priebeh jej umierania je extrémne sugestívny, nepredstavuje vrchol, a už vôbec nie záver románu. Macondo totiž od začiatku smeruje k apokalypse. Inak netušíme, prečo sa prerozprávaný román Sto roků samoty končí z ničoho nič oveľa skôr, ako ubehne fiktívnych sto rokov.
Vynímajúc tento nečakaný koniec je však Márquezov román v podaní Jiřího Adamíry niečím medzi rozprávkou na dobrú noc, dobrodružným príbehom, ságou rodu a poéziou, ktorá je tak lyrická ako aj krutá.
„O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ Vzácny dotyk ľadu, zlaté rybky, nespavá choroba, Macondo, sedemnásti nemanželskí synovia s krížom na čele, prudké dažde a dlhodobé suchá, lietajúci koberec, cigáni a bádatelia z Maconda – to všetko sa nám vďaka rozprávačovi zjaví priamo pred očami.
Lit.: anonym: Gabriel García Márquez: Sto roků samoty (1/12). In web ČRo 3 Vltava, únor 2017 (článek). – Cit.: Četbu na pokračování z vrcholného románu kolumbijského prozaika a publicisty, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982, vysíláme u příležitosti nedožitých 90. narozenin autora. Čtenářsky oblíbené dílo, které díky své nápaditosti a skvělému vyprávění nestárne.Sto roků samoty (1967, česky 1971) Gabriela Garcíi Márqueze je ságou šesti generací rodu Buendíů. Jádro vyprávění tvoří příběh incestu: José Arcadio Buendía a jeho žena Ursula byli bratranec a sestřenice, jejich snaha vyhnout se incestu měla za následek vraždu, exodus a založení Maconda. Děti zakladatelů rodu se narodily zdravé, ale sklon k incestu se znovu objevuje v následujících generacích, až se v poslední generaci naplní. Dva lidé, kteří nevědí o svém příbuzenství, naplní neodvratný osud jako v řecké tragédii.
V knize se setkává psaná literatura s orální tradicí, jedním z hlavních témat románu je motiv dědičné vzpomínky, snaha zabránit zapomnění. Macondo je zde archetypální obcí, jejíž osud obsahuje celé dějiny Latinské Ameriky i mýtus západní kultury od Genesis po Apokalypsu. Motivy, které román rámcují – narážka na knihu Genesis na první straně a motiv „biblické smršti“ na poslední straně díla – podněcují, aby byl čten jako alegorie světa.
„Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to probudit v nich duši…“
Román měl mimořádný ohlas v Americe i v Evropě, radostí z vyprávění, imaginací a přívalem příhod zapůsobil jako nové zřídlo vysychajícího románového žánru. Pro zázračné vidění všednosti, jíž prozařuje skrytá mytická vrstva, je považován za reprezentativní dílo tzv. magického realismu.
Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Vladimíra Medka připravil Přemysl Wiesner. Pořad byl natočen v roce 1985. V režii Aleny Adamcové účinkuje Jiří Adamíra. Pořad vysíláme u příležitosti nedožitých 90. narozenin autora: Gabriel García Márquez se narodil 6. dubna 1927 v městečku Aracataca na severu Kolumbie.
Hispanistka Anna Housková uvádí: „…zapadlé Macondo je střed světa, místo zahrnující všechna místa, mikrosvět, který obsahuje celé dějiny Latinské Ameriky i mýtus celé západní kultury od Genesis po Apokalypsu. Navršené epizody se odehrávají simultánně a čas se stává prostorem, v němž se lze pohybovat všemi směry. (…) Ve Sto rocích samoty dávají všednosti mytický rozměr návratné motivy, neustálé opakování jmen, charakterů a posedlého jednání Buendíů všech generací, borgesovská totožnost lidí a totožnost okamžiků, motivy kruhového času a zastavení času, přežívání zemřelých i po smrti. V rovině ,velkého času‘ sice dějiny Maconda uchovávají chronologii od založení, přes historické peripetie po úpadek, ale zároveň nabývají mytický význam: od zlatého věku, přes ,opotřebování času‘ po konec světa.“ (Imaginace Hispánské Ameriky: hispanoamerická kulturní identita v esejích a v románech, Praha: Torst, 1998, s. 110-111)
Kolumbijský prozaik a publicista Gabriel García Márquez (6. 3. 1927-17. 4. 2014) nedokončil studia práv, od dvaceti let pracoval jako novinář, psal reportáže a filmové kritiky. V roce 1955 odjel do Evropy, studoval režii v Římě, navštívil Československo a Polsko, v letech 1956-1957 žil v chudobě v Paříži, od roku 1961 do roku 1967 žil s rodinou v Mexiku. V letech 1964-1965 napsal román Sto roků samoty, po jeho vydání v červnu v roce 1967 (v Buenos Aires) „unikl před slávou“ do Barcelony.