Osudy velkého tématu v novele Lva Nikolajeviče Tolstého a v hudbě Ludwiga van Beethovena a Leoše Janáčka. Překlad Zdeňka Psůtková. Připravila Hana Kronusová.Hudební dramaturg Pavel Nikl. Stereofonní scénář a režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: vypravěč (Miloš Hlavica), Pozdnyšev (Jaroslav Kepka), Pozdnyševova žena (Jorga Kotrbová), komentář (Rudolf Pellar a Marie Marešová).
Natočeno 1988. Premiéra 2. dílu 5. 6. 1988 (Vltava, 20:00 – 21:30 h.).
Jiří Just. Původní rozhlasová hra. Hudba Tomáš Pergl. Dramaturg Josef Hlavnička. Zvuk Miloš Kot a Hana Milenová. Záznam a střih Alena Vejsadová. Asistentka režie Dana Holerová. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: ředitel (Petr Kostka), Čenda (Jaroslav Kepka), Marie (Simona Stašová) a sekretářka (Eva Trunečková).
Natočeno v roce 1991 (44 min). Premiéra 5. 6. 1991 (Praha, 19.15 – 20.05 h.).
Pozn.: V satiricky zaostřeném dialogu jsou konfrontovány dva rozdílné postoje, dva různé charaktery (anotace)
Lit.: Vadlejchová, Ivana: Kdo nenazírá hranici? In Scéna 16/1991, s. 6 (recenze).
Pohádka. Na motivy starých řeckých bájí napsal František Pavlíček (pod pseudonymem Darja Kořená). Hudba Jiří Váchal. Zvuk Miloš Kot. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: bohyně Afrodita (Jorga Kotrbová), její syn Amor (Ivan Trojan), Psýché (Vilma Cibulková), její sestra (Simona Stašová), král, její otec (Jiří Adamíra), stařec (Josef Kemr), mladík (Jan Potměšil). Dále účinkují Růžena Merunková, Jakub Zindulka, Antonín Molčík, Lukáš Hlavica, Bohumila Dolejšová a Hana Mašková.
Natočeno 1988. Obnovená premiéra 2. 5. 2010. Repríza 17. 2. 1991 (Radio Regina, 20:00 – 21:00 h) v cyklu Rádio na polštář; 1. 5. 2015 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.).
Lit.: anonym: František Pavlíček: Amor a Psýché. In web ČRo 2 Praha, duben 2015 (anotace). – Cit.: I když je princezna Psýché nejkrásnější a nejpůvabnější, stále nemá žádného ženicha. V rozhlasové pohádce na motivy řeckých bájí uslyšíte Vilmu Cibulkovou, Simonu Stašovou, Josefa Kemra a další.
Princezna Psýché se líbí všem mužům, ale nikdo z nich nemá odvahu ji požádat o ruku, protože je až nadpozemsky krásná. To popuzuje především Afroditu. Jak může někdo říkat, že Psýché je krásnější než bohyně lásky a krásy?
Aby se Afrodita dívce pomstila, vyřkne věštbu, podle které se má Psýché ve svatebních šatech postavit na vrchol vysoké hory, odkud ji odnese pryč krutá šelma. Zabrání tomuto neštěstí Afroditin syn Amor?
Jaroslav Boček. Romaneskní příběh z uliček pražského Starého Města zvažující odvěké otázky času vyměřeného lidskému životu. Hudba Miloš Kozelka. Dramaturg Ivan Škapa. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: Postižený (Josef Somr), Času pán (Svatopluk Beneš). Dále účinkují Libuše Havelková, Martin Stropnický, Jana Špaňurová, Jana Paulová, Jaroslava Kretschmerová, Simona Stašová, Blanka Vikusová, Vlastimil Brodský, Stanislav Fišer, Uršula Kluková, Radmila Malá, Jaroslav Kepka, Viktor Maurer, Blanka Lormanová, Ivana Vavrová, Bohuslav Kalva, Jan Kotva, Radan Rusev, Radislav Nikodém, Aleš Procházka, Lukáš Hlavica a Jakub Zindulka.
Natočeno 1986. Premiéra 29. 12. 1986. Repríza 1. 9. 2001; 11. 10. 2015 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.; 81 min.).
Pozn.: Romaneskní příběh z uliček pražského Starého Města nazval jeho autor Jaroslav Boček Času pán. Být pánem času, by si možná přál nejeden z nás. Jaká úskalí ale přináší taková moc? Filosofující groteska zvažující odvěké“ otázky času, vyměřeného pro smysluplnou lidskou práci. (anotace)
Lit.: Tomáš, Jiří: Rozhlasový přelom roku. In Tvorba 2/1987 (14. 1. 1987), s. 8 (článek).
Lit.: anonym: Jaroslav Boček: Času pán. In web ČRo 2 Praha, říjen 2015 (článek). – Cit.: Romaneskní příběh z uliček pražského Starého Města, který zvažuje odvěké otázky času vyměřeného lidskému životu. V hlavní roli Chronose uslyšíte Josefa Somra.
Autora inpirovala pražská pověst, podle které socha Chronose z chrámu svatého Jakuba, rok co rok v listopadu na pár dní ožije a toulá se ulicemi Prahy. A právě tam Chronose, tedy Čas, potká jednou šéf barrandovské produkce Babula.
Už postaršímu muži splní velký sen a vrátí mu mládí. Panu Babulovi však jeho nově nabytých 25 let příliš štěstí ani původně plánovaných radovánek nepřinese. Být pánem Času neznamená pro člověka být i pánem svého štěstí.
Jaroslav Boček vystudoval na pražské FAMU dramaturgii a teorii. Jeho profesionální dráhu ale poznamenala doba normalizace. Musel tak opustit své dosavadní profese redaktora, dramaturga, režiséra a vysokoškolského profesora na akademii. Od té doby se živil hlavně psaním.
Ve svých povídkách a románech často volil prostředky sci-fi a fantastiky, některé příběhy pak situoval do prostředí staré Prahy, kterou měl rád. Naší rozhlasovou hru napsal v roce 1984. (…)
Věra Eliášková. Rozhlasová hra. Scénická hudba Josef Pech. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Alena Adamcová.
Účinkují Jaroslav Satoranský, Zlata Adamovská, Jiří Klem, Věra Vlčková, Miroslav Masopust, Ladislav Potměšil, Libuše Štědrá, Jan Přeučil a Jindra Kvardová.
Natočeno 1981 (54 min.). Obnovená premiéra 2. 6. 2013 (ČRo 2 Praha, 20:10 h.) v cyklu Milá paní Aleno Adamcová.
Anna Smetanová. Příběh lékařky – psychiatra, vzpomínky na její válečné dětství. Hudba Mlhoš Kafka. Zvukový mistr Jan Kozelka. Natáčecí technik Daniela Sochorová. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: doktorka (Jana Hlaváčová), otec (Petr Haničinec), Rudolf (František Němec), Smejkal (Petr Pelzer), Smejkalová (Simona Stašová), bábinka (Lída Ludmila Roubíková), matka (Dana Syslová), Julča (Jitka Sedláčková), bratranec (Ilja Prachař), Fanyn (Ladislav Trojan), Hanys (Tomáš Töpfer). Dále účinkují Blanka Vikusová, Bohumila Dolejšová, Eva Trunečková, Vilma Cibulková, Jiří Mikota, Zdeněk Švingr, Jiří Valšuba, Ondřej Kepka, Bohuslav Kalva, Jan Kotva, Daniela Šrajerová, Veronika Žilková, Alexandra Tomanová, Jana Altmanová, Daniela Bartáková, Jana Asterová. Spoluúčinkují Činoherní sbor Českého rozhlasu, Dismanův rozhlasový dětský soubor.
Natočeno 1985. Premiéra 25. 3. 1985 (Vltava, 21.45 – 23.12 h.; 84 min.). Repríza 2. 5. 1992 (Vltava, 21:00 h.); 23. 8. 2026 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, květen 2023 (MP3, CR.ES.2023.143).
Lit.: Frýbort, Pavel: Rozhlas na konci března. In Tvorba 16/1985 (17. 4. 1985), s. 8 (recenze).
Anna Smetanová. Rozhlasový román. Osudová láska velkého spisovatele a slavné francouzské zpěvačky P. Virardotové. Stereofonní scénář a režie Alena Adamcová. Klavírní kompozice Josef Pech. Zvukové efekty Radoslav Nikodém. Mistr zvuku K. Nedorost. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: Turgeněv (Eduard Cupák), Pauline (Gabriela Vránová). Dále účinkují Jiří Adamíra, Hana Maciuchová, Antonín Molčík, Miroslav Moravec, Zdeněk Ornest, Vladimír Krška, Věra Kubánková, Pavel Zedníček, František Hanus, Simona Stašová, Roman Šmejkal, Nelly Gaierová, Eva Klepáčová, Jarmila Švehlová, Blanka Vikusová, Miloš Hlavica, Zdeněk Kutil, Miroslav Masopust, Jorga Kotrbová, Zdeněk Hradilák, Jana Preissová, Viola Zinková, Josef Langmiler, činoherní sbor a další.
Natočeno 1983. Repríza 2. dílu 18. 4. 1987 (Vltava, 18:00 – 21:00 h.) a 20. 4. 1987 v rámci pořadu 3 x 60 a to stereo (Vltava, 13:00 – 16:00 h.).
Obsah: 2. Pobouření v salónu – 5. Vyhnanství – 8. Krakamiš –
Pozn.: První místo v rozhlasové Žatvě.
Autor nezjištěn. Četba na pokračování o životě Arthura Rimbauda. Režie Alena Adamcová. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1991.
Václav Havel. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Anna Freimanová. Režie Alena Adamcová.
Čte Pavel Soukup.
Natočeno 1991. Premiéra (?) 9. dílu 16. 12. 1991 (Vltava, 8:30 – 9:00 h.).
Ingmar Bergman. Četba na pokračování ze vzpomínkové knihy švédského režiséra. Překlad a rozhlasová úprava Zbyněk Černík. Režie Alena Adamcová.
Čte Rudolf Pellar.
Natočeno 1990. Repríza 24. – 30. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy.
Lit.: anonym: Laterna magica. Osudy Ingmara Bergmana (7 dílů). In web ČRo 3 Vltava, 25. červenec 2017 (článek). – Cit.:
Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu. Byla v tom vnitřní logika, kterou jsme akceptovali a o které jsme si mysleli, že ji chápeme. Nikdy jsme neslyšeli o svobodě a ještě méně jsme věděli, jak chutná. Tresty byly tudíž něčím samozřejmým, nikdy nezpochybňovaným.
Ingmar Bergman
Ve své životopisné knize se Ingmar Bergman vrací do roku 1918, kdy se narodil, a snaží se co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. V dětství za zásadní považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci – luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem. O nic jednodušší nebyly ani vztahy k sourozencům.
To vše nutilo vnímavého, citlivého chlapce k častým únikům do vlastní, smyšlené skutečnosti, k sebeobranným lžím a nasazování pokryteckých masek, a následně se tak stalo příčinou Bergmanových pozdějších zápasů s démony, duševních traumat a neuróz, které se zásadním způsobem otiskly v jeho díle.
Zbyněk Černík, překladatel (LN, r. 1998).
V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ale jeho záběr je mnohem širší, na svém divadelním kontě má asi sto třicet inscenací děl severských i světových klasiků.
Jako jeden z prvních uvedl do filmového média nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.
Zbyněk Černík
V rozhlasovém vyprávění se autor dotýká i momentů, kdy pracoval na svých filmech, ale dominantní část tvoří nezvykle otevřené líčení životních osudů.
Powered by WordPress