Jaroslav Seifert (Mozart v Praze: Třináct rondeaux o Praze), Vladimír Holan (Mozartiana). Hudba Wolfgang Amadeus Mozart, vybral Miloslav Kuba. Zvuk Miroslav Prokeš. Režie Josef Cincibus.
Recitují Václav Voska (Mozart v Praze) a Radovan Lukavský (Mozartiana).
Natočeno ve studiu SHV Lucerna, červenec a září 1965. Vydal Supraphon v roce 1966 (Gramofonový klub, členská prémie, SV 8353). Reedice Supraphonline, 4. 1. 2019 (MP3).
Lit.: Justl, Vladimír: Mozartiana (sleevenote k desce). – Cit.: Je-li Václav Voska ideálním přednašečem pro melodický verš Seifertův, pak pro atonalitu verše Holanova je adekvátní právě typ interpreta, jaký představuje Radovan Lukavský.
Mozartovské téma sdružilo na společné desce dva typově odlišné autory – Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana. Už skutečnost, že vedle lyrického básníka vzpomínky a pěvce lásky a krás této země je to básník tragik, filosof a nesmířený diagnostik tohoto světa, napovídá, že půjde o dvojí pohled, že Seifertův Mozart bude značně odlišný od Mozarta Holanova. Odlišnosti, stylově vskutku zásadní, tu jsou, ale vynořují se i překvapivé shody: výchozí pohled, určující představa Mozarta umělce i člověka. Hravý Seifertův verš by nepochybně sugeroval, že básníkovi půjde o hravého Mozarta, o rokokového skladatele dvorních menuetů, o Mozarta jak byl u nás (ovšemže chybně) po řadu let interpretován…Seifertův Mozart je především Mozartem v Praze, tedy Mozartem Dona Giovanniho, a tedy: Mozartem tragickým…
Jaroslav Seifert píše svůj cyklus… roku 1951. To zn. záhy poté, co mu vychází rovněž tragicky viděná a cítěná Píseň o Viktorce, která se právě v době vzniku Mozarta v Praze stala záminkou k tažení proti básníkovi. V této chvíli tedy, kdy i tento básník je sám, píše Seifert svůj cyklus; nutně se tak odraz dané reality objevuje i v jeho tvorbě, zvláště jde-li o verše o osudu umělce. Snad i proto je Seifertův Mozart viděn prizmatem smrti…Není pochyb – a současný hudební svět to právem připomíná – že Mozart byl umělcem v podstatě tragickým.
Tu tragiku vyslovil Vladimír Holan už ve svých prvních Mozartianech, psaných jako hold v Mozartově roce 1937, tedy v roce 150. výročí premiéry Dona Giovanniho.V letech 1952-54 se vrátil k tomuto tématu znovu. Při souborném vydání Mozartian roku 1963 o tom řekl: „Tragika Mozartova osobního života dolehla a mne tehdy opět a silněji. Ano:tragika! Považuji W.A. Mozarta za největšího hudebního skladatele, za jednoho z nejtragičtějších hudebníků vůbec – i kdyby nenapsal nic jiného než předehru k Donu Juanovi. Je trapné, že většina lidí v něm vidí hravého, rokokového tvůrce tónů. Mozart – toť zjev univerzálný“. Tato univerzalita a zároveň jednota lidského údělu a uměleckého osudu Vladimíra Holana přitahovala. A tak byla napsána..další z básníkových variant na téma člověk a jeho drama, umělec a jeho poslání….Literatura málokdy nabízí tak ideální spojení, jaké představuje tematicky totožný, tak příbuzný i tak odlišný, ale navzájem celistvý cyklus Seifertův a Holanův. Je dobře, že bylo možné tomuto textu nabídnout dva tak ideální a osobité interprety, jako je Václav Voska a Radovan Lukavský. Umělce, kteří prokazují, že básníkovo slovo má být také nahlas sdělováno.
ekce krátkých rozhlasových her přinášejících „nová“ dobrodružství známých literárních postav Sherlocka Holmese a Dr. Watsona. Zápletka řady z nich vychází ze specifických přírodovědných znalostí (v 70. a 80. letech byly vysílány v rámci pořadu ČRo „Meteor“). Rozhlasová úprava Rudolf Čechura (1,8,10-15), Miroslav Šlapal (2-7,9). Hudba Petr Skoumal. Režie Karel Weinlich.
Vybral a sestavil Miroslav Procházka. Technická spolupráce Jan Chalupský a František Řebíček. Režie Ĺudovít Ozábal a Miroslav Procházka.