Hana Frejková. Z knihy, která je rekonstrukcí osudu a tragédie rodiny popraveného Ludvíka Frejky. Připravila Alena Zemančíková a Milena Míla Ruzhová. Režie Ivan Chrz.
Čte autorka.
Premiéra 18. – 27. 2. 2008 (1 díl cca 30min.). Repríza série od 24. 2. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h.) v programové řadě Radiokniha.
Vydal Radioservis v roce 2017 (v přípravě).
Pozn.: V květnu 2017 proběhl pokus na webu HitHit vybrat 80 000 Kč na vydání této četby na CD.
Pozn.: Dnes poprvé čteme z knihy Hany Frejkové „Divný kořeny“. Autorčin otec Ludvík Frejka, předválečný komunista, se stal v roce 1948 přednostou národohospodářského odboru v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1952 byl ve vykonstruovaném politickém procesu s Rudolfem Slánským a protistátním spikleneckým centrem obžalován ze špionáže a velezrady, odsouzen k smrti a popraven. Haně bylo tehdy sedm let a její život byl touto tragédií navždy poznamenán, a to tím více, čím méně toho vlastně o svém otci a celé rodinné historii věděla. Příběh své rodiny skládala už pak jako dospělá postupně řadu let. Vyhledávala příbuzné, žijící v cizině, probírala rodinnou korespondenci, ale především pátrala v archivech ministerstva vnitra. O své složité cestě za desítky let starými událostmi a souvislostmi, a o tom, co na této nesnadné pouti objevila, napsala knihu s výmluvným názvem „Divný kořeny“. (anotace)
Lit.: Zemančíková, Alena: {Divný kořeny}. In Magazín klubu Vltava, zima 2007 (článek). – Cit.: Hana Frejková se narodila jako Hannah Elisabeth Freund v roce 1945 v Londýně. Ve své knize Divný kořeny píše, že žádné z těch jmen nikdy nepoužila.
Rodiči Hany Frejkové byli herečka Elisabeth Warnholtzová, narozená v Hamburku, Němka, která od roku 1945 po zbytek života žila v Čechách, a Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund, narozený v Liberci, původním povoláním novinář, popravený 3.12.1952 v politickém procesu. Byl národohospodářem, politickým činitelem a publicistou… …Hlavní líčení inscenovaného procesu probíhalo ve dnech 20.-27. listopadu 1952. Ludvík Frejka v něm byl obviněn z velezrady a špionáže, jedno z obvinění bylo i to, že chtěl prý vytvořit tzv. „evropskou federaci„ Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.
Hana Frejková ve své knize píše: „Výsledek byl, že byl oběšen, máma se celý život trápila a já jsem se zmítala ve vinách. Doplatili jsme na to hlavně my, kteří jsme se měli tak rádi, naše malá rodina, která se osudově ocitla v objetí drtících kamenů.„
Hana Frejková píše o tom, jak v sedmi letech ztratila veškeré kořeny a rodinnou kontinuitu. S matkou byly vystěhovány z pražského bytu, žily v podmínkách vyhnanců. Matka přestala používat němčinu, dcera se jí ani nenaučila…Kniha Divný kořeny obsahuje množství citací z rodinných dokumentů i ze soudního spisu a z materiálů, které zpřístupnil archiv Státní bezpečnosti. Její hlavní tematickou linií je však osobní linie samotné autorky, jejího hledání sebe samé, vypořádání … Ludvík Frejka reprezentoval mezi odsouzenými k smrti trojí provinění: byl žid, polemizoval se sovětskou ekonomickou cestou a navíc byl Němec. Na jeho příkladu bylo jasně dáno varování, jací lidé v komunistické politice zemí sovětského bloku prostě nebudou.
Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jiddiš a vidět na jevišti Divadla v Dlouhé. Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: „Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé…
Lit.: Pavlovský, Petr: Podnože, rouby a štěpy aneb Mluvená a psaná čeština. In Týdeník Rozhlas 16/2008 (recenze). – Cit.: Ve druhé polovině února věnovala Vltava své dopolední Osudy autorské četbě Hany Frejkové z její loni vydané knihy Divný kořeny. Je to dílo v naší memoárové literatuře zcela výjimečné, protože jeho autorka, pátrajíc po minulosti a osudu svých rodičů, pátrá tím vlastně i po identitě, což je dnes téma vskutku kruciální – ne náhodou s ním například Václav Havel spojil většinu svého celoživotního díla.
Knížce se již po zásluze dostalo značné, většinou kladné kritické pozornosti, například v zimním magazínu Klubu Vltava od spoluautorky pořadu Aleny Zemančíkové. Kupodivu ani ona se nepozastavila nad jednou editorskou (E. Lorencová) nedůsledností, bez které, zásluhou českého pravopisu, by ústřední téma bylo daleko jasněji řešeno. Jinak by nemohla o autorčině otci napsat „byl žid… a navíc byl Němec“, jako kdyby byl Němec židovského vyznání. On byl ale Němec „komunistického vyznání“!
Autorčina matka byla německá herečka, za první republiky v angažmá pražského Nového německého divadla. Otec byl z německé, původně židovské, ale již asimilované (tedy nábožensky vlažné) liberecké rodiny. Oba se považovali za československé Němce – byli členy KSČ a měli československé občanství. Oba v londýnském exilu žili s německými antifašisty (čs. exil zůstal i v zahraničí národnostně rozdělen), v německém kulturním světě, jakkoli otec, ještě jako Ludwig Freund působil v administrativě exilové Benešovy vlády. Byli to prostě Němci, i když jistě komunisticky internacionální, takže o národnosti v Londýně narozené dcerky nemohlo být pochyb.
Poválečný návrat jakéhokoli českého Němce do antiněmecky rozjitřené ČSR se musil jevit absurdně už tehdy. Co sem probůh ty dva mladé lidi táhlo? Matka ztratila doživotně svou milovanou profesi, otci nacisté vyvraždili veškeré příbuzenstvo, matka česky vůbec neuměla a ani otec si zřejmě nebyl češtinou zcela jist. Jediná hypotéza, kterou ovšem v knize nenacházíme, je tzv. stranický úkol (i když v NDR by jistě byl o předválečné komunisty také zájem). Rodina přijala české jméno Frejka a přidala se, se vší silou a upřímností k Čechům. Zůstaneme-li u autorkou zavedené botanické metafory, pokusili se na podnož, vyrostlou z německých kořenů, naroubovat český štěp. Podobně jako stromy i lidé mohou takto změnit identitu. Frejkovým se to díky jejich inteligenci a nezměrnému úsilí zdařilo, nejlépe samozřejmě v případě té nejmladší podnože – dcery.
Poslouchal jsem četbu s knihou na klíně a nijak se nestydím za to, že jsem se občas nezdržel slzí, zvláště po popravě otce rodiny musel být život obou pozůstalých žen v pohraničním vyhnanství k uzoufání. Ale přes tu rozmazanou četbu jsem si nemohl nevšimnout, že pokud dcera o tatínkovi nepíše jako o Němci, píše o něm jako o židovi. Dokonce i o sobě napíše pochybovačně „jestli jsem Němka, Češka nebo židovka…“ Při hlasité četbě je to jedno, ale gramatika a sémantika psané češtiny je v tomto jednoznačná. Vyznavači náboženství se píší s malým počátečním písmenem (křesťané, katolíci, muslimové, evangelíci), kdežto příslušníci národů se píší s velkým počátečním písmenem (Češi, Němci, Palestinci, Baskové). Národní ani náboženská identita není nic objektivně provždy daného, je možné ji měnit, zaručuje to dokonce i Charta lidských práv OSN. Z hlediska českého pravopisu – a je to jeho nesporné plus – nelze míchat názvy náboženských a národních identit do téže taxonomické řady. Náboženství rasisty nezajímá. Freundovi příbuzní byli za války vyvražděni jako Židé a nikoli židé, a to, co Ludvíku Frejkovi při vykonstruovaném procesu přitížilo, byl antisemitismus. Jeho soudruzi jej považovali za Žida (případně za takzvaného kosmopolitu, jinak jej samozřejmě právem měli za ateistu).
Kniha i její autorské čtení jako by byly uměleckým důkazem zmíněné pasáže Charty: Každý člověk má právo sám určit svou náboženskou i národní identitu. S dovětkem: Ale ne každý má na to sílu a pevný charakter jako česká herečka Hana Frejková.
Lit.: Pavlovský, Petr: {Divný kořeny}. In Divadelní noviny, 4. 3. 2008 (recenze). – Cit.: Knížku herečky Hany Frejkové (1945) Divný kořeny (Torst, Praha 2007) už DN pochvalně recenzovaly. Vltava od 18. 2. přinesla její autorskou interpretaci … V tradiční rubrice Osudy (všední dny v 11:30) bylo četbě vyhrazeno nadstandardních 10 pokračování, ale výběr, citlivě pořízený Alenou Zemančíkovou a Mílou Ruzhovou, ukázal, že to stálo zato, především zásluhou neokázalého výkonu protagonistky, s jejíž rodinou se život opravdu nemazlil. (…)
Rodiče ji začali vychovávat na Češku, ačkoli mezi sebou musili mluvit německy. Otec si počeštil jméno z Ludwiga Freunda na Ludvíka Frejku a zapojil se do budování socialismu v ČSR. A maminka se začala, spolu s dcerou, učit česky. Už v roce 1952 byl L. Frejka popraven v rámci „Procesu s protistátním spikleneckým centrem…“. Následovalo dlouhodobé martýrium zbytku rodiny. Zároveň ale posluchač slyší, že jeden záměr neblahým rodičům rozhodně vyšel. Vychovali z dcery „Češku jako poleno“, která dokonce tento svůj přerod celoživotně potvrzuje jako vynikající herečka. A teď dokonce i jako autorka strhující české knížky.
Lit.: anonym: Audiokniha „Divný kořeny“. In web HitHit, květen 2017 (článek). – Cit.: Vydejme spolu audioknihu! Knihu „Divný kořeny“ vydal Torst a autorka ji načetla pro Český rozhlas. Vyprávění se setkalo s mnoha ohlasy a rádi bychom ho vydali jako audioknihu. Prezentovat ji chceme na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě letos v říjnu.
Hana Frejková o knize Divný kořeny
“S ohlédnutím na mé dětství v padesátých létech minulého století jsem psala knihu ‘Divný kořeny’. Vlastně kniha ani není o mě, ale o jakési malé holčičce, která se dostala do kleští totalitního systému, a posléze o někom, kdo se s tím musel vyrovnat. Snažím se ukázat intimní tvář té obrovské totalitní obludy a jemné předivo, ze kterého je utkána. Vždyť základní kameny jakékoliv totality jsou vždy stejné. Kniha byla vydána v nakladatelství Torst a poté jsem ji načetla pro Český rozhlas. Rozhlasové čtení, snad také díky osobnímu vyprávění, se na Vltavě v cyklu ‘Osudy’ setkalo s mnoha pozitivními ohlasy, mnoho fanoušků se ozvalo, a chtěli by společnými silami vydat audioknihu”, říká Hana Frejková.
Kdo jsme?
Neoficiální fanclub Hany Frejkové, který nechce, aby už hotové pětihodinové vyprávění zapadlo. Spolupracujeme s nakladatelstvím Českého rozhlasu – Radioservis a.s., které nám poskytne veškeré profesní zázemí.
Z vybraných peněz bychom rádi financovali vydání tisíce kusů CD audioknihy „Divný kořeny“, kterou načetla sama autorka knihy Hana Frejková pro Český rozhlas v cyklu „Osudy“.
Komu je kniha určena?
Audiokniha je určena těm, kteří jsou příliš zaměstnaní a poslouchají četbu v autě, ale také těm, kteří už mají se čtením potíže.
O autorce
Hana Frejková, herečka a šansoniérka, se narodila v lednu 1945 v Londýně. Její matka pocházela z Hamburku a do začátku války působila jako herečka v Praze. Otec, původem z židovské rodiny v Liberci, byl národohospodář a počátkem padesátých let byl v procesu s tz. protistátním spikleneckým centrem popraven. Po absolvování oboru herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1967) prošla Hana Frejková mnoha divadly (Karlovy Vary, Kladno, Praha), od roku 1986 působí ve svobodném povolání. Spolupracovala se skupinou Volné spojení režisérů, hrála v téměř třech desítkách filmů a řadě televizních pořadů (ČSFD). Léta se věnuje zpěvu tradičních židovských písní a šansonů. V poslední době spolupracuje hlavně s Milanem Potočkem (klarinet) a Slávkem Brabcem (akordeon), příležitostně s Mariannou Boreckou (zpěv), ve skupině Jidiš VE TŘECH. Dlouhodobě účinkuje v Divadle v Dlouhé, kde pořádá koncerty jidiš písní. Se svými spoluhráči vystupuje v České republice i v cizině.
Literární činnost: Divný kořeny (nakl. TORST, 2007)
Blog na stránkách Divadelních novin: „Jen tak cestou z divadla“
Diskografie: CD Prager Tandlmarkt (2000), CD Dire-gelt (2007), CD Jidiš VE TŘECH (2013)
Úryvky z recenzí
… a poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce třináct let … ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán, už jsem zapomněla jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky, Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: tak to chodí.
Pavel Šrut, Právo
… Tragická zápletka, spiknutí, justiční vražda, osudové zvraty… nevinné dítě uprostřed katastrofy, dokonce i chór (který reprezentují zástupy donašečů a fízlů) – ten příběh má opravdu něco z antického dramatu, jak autorka trochu ironicky naznačuje. Jen jako by dramaturgem byl Kafka či Ionesco…
Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu dál … vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzné a známé, na další pátrá v archivech, na jiné skládá kostrbatě úlomky svých nálezů.
Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka detektivního pátrání, co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí. Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem dění.
Tomáše Pěkný, Roš Chodeš
… Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jidiš … Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: “Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé…“
Alena Zemančíková, Magazín klubu Vltava
