Premiéra 23. 2. 2008.
14. 2. 2008
Láska, vášeň a španělská literatura (2008)
Fonogramy – Na okraj Zdeňka Nejedlého (2008)
Premiéra 22. 2. 2008 (30min.).
O lhářích (2008)
Michel de Montaigne. Esej francouzského spisovatele. Překlad Václav Černý. Připravil Petr Turek. Režie Petr Mančal.
Účinkuje David Matásek.
Natočeno 2008 (15min.). Repríza 27. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 30. 11. 2018 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.) v cyklu Esej; 18. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 8:05 h.) v cyklu Esej a Víkendová příloha.
Nevlastní sestra (2008)
Arnošt Goldflam. Veskrze pravdivý příběh v autorově interpretaci. Připravil Tomáš Sedláček.
Připravilo Brno v roce 2008. Premiéra 20. 2. 2008 (30min.). Repríza 11. 3. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.
Naopak (1999)
Připravil Český rozhlas v roce 1999. Premiéru vysílal ČRo 3 Vltava 10. 11. 1999 v cyklu Reflexe (15 min.).
Historický klub – Život a smrt chudého kejklíře (2008)
Premiéra 20. 2. 2008 (30min.).
Sluneční paprsek na balkóně (do 2002)
Majsebuch, kniha druhá 1/10 (2008)
Účinkuje František Řehák.
Připravila Olomouc v roce 2008. Premiéra prvního dílu 19. 2. 2008 (15min.).
Lit.: (bur): Majsebuch,kniha druhá. In Týdeník Rozhlas 9/2008 (anotace). – Cit.: Majsebuch můžeme považovat za unikátní sbírku lidových i učených příběhů,které vycházejí jak z Talmudu,tak ze středověkých středoevropských legend. Před více než čtyřmi sty lety ji sepsal Jaakov bar Avraham,rodák z litevské Mezriče,který nejvýznamnější období svého života prožil ve švýcarské Basileji. Přeložena byla do angličtiny,francouzštiny,němčiny a díky Jindřichu Vackovi,který právě za to-to dílo obdržel v loňském roce Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad beletrie,také do češtiny.
Rozhlasové zpracování příběhů z pr vní knihy Majsebuchu v interpretaci Arnošta Goldflama se u posluchačů setkalo s velkým ohlasem. Až do čtvrtka 28.února budou proto Stránky na dobrou noc patřit premiéře dalších deseti dílů čtení,tentokrát z druhé knihy Majsebuchu. Příběhy v režii Michala Bureše bude tentokrát vyprávět František Řehák, hudbu k nim složil Richard Mlynář.
Pavouk na zdi (2008)
Andrew McLay. Hra plná drsné ironie, sebeironie, černého humoru a kruté pravdy, řešící osud paraplegika a jeho pokusy o návrat do „normálního života“. Přeložil Josef Hlavnička. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Vlado Rusko.
Osoby a obsazení: Michael (Ivan Řezáč), Krista (Nela Boudová), vrchní sestra (Hana Doulová-Krobotová), muž v černém (Michal Pavlata), starý doktor (Jaromír Meduna), mladý doktor (Kamil Halbich), Margaret (Miroslava Pleštilová), Dan (Radek Holub), doktor (Jan Szymik), otec (Josef Somr), doktorka (Ilona Svobodová), Loretta, Jackie, rehabilitační sestra (Eva Kodešová), recepční, konzultantka (Hana Brothánková) a další.
Natočeno v roce 2008. Premiéra 19. 2. 2008 (Vltava, 21:30 – 22:20 h.; 47min.).
Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.
Lit.: Němec, Ivan: Utrpení v bezmoci. In Týdeník Rozhlas 12/2008 (recenze). – Cit.: Tajuplnou hudbou a zvuky začíná rozhlasová hra Pavouk na zdi. Do dramatického napětí se začnou ozývat hlasy, které se prolínají, překrývají, ztrácejí a vynořují – vzniká obraz lékařského zákroku na operačním sále. Ze změti zvuků se vynoří repliky, které určí klenbu dramatu a hrdinova osudu: „Co cítíte?“ „Já nemůžu hejbat nohama.“ „Už nikdy nebudete chodit a ztratil jste kontrolu i nad svým vyprazdňováním.“ Téma je dané – osud muže, paraplegika na invalidním vozíku, který se bude pokoušet o návrat do života. Krutá základní myšlenka se však vlezle prodere i do oblastí nejintimnějších a odhalí místa tabuizovaná, o nichž se většinou mlčí. S čím bude postižený hrdina Michael nejvíce zápasit, otevírá jeho rozechvělá otázka „…a budu mít ještě někdy sex? Je mi pětatřicet!“
Andrew McLay, autor rozhlasové hry, jejíž premiéru uvedla stanice Vltava 19. února, není příliš známý. Dočteme se o něm, že je hercem a tanečníkem, který námět pro své drama čerpal z vlastní životní zkušenosti. Hru charakterizoval slovy: „Je autobiografická, je šokující, je drsná a je také velmi legrační.“
Rozhlasová inscenace hry, kterou přeložil Josef Hlavnička a v dramaturgii Martina Velíška nastudoval režisér Vlado Rusko, je vskutku taková, ale marně v ní hledám místa legrační. Krutého černého humoru je v ní však spousta, stejně jako drsné ironie a sebeironie. Bez předstíraného cynismu, kterým si pomáhají lékaři i postižení, by ani režisér, ani herci nebyli schopni vyjádřit onen zoufalý tok myšlenek, jimiž se při podobném postižení zabývá asi každý normální muž. Zatímco lékařská studie chladně konstatuje, že „pohlavní neschopnost je pro vozíčkáře tíživější než ztráta pohyblivosti a vede k problémům v partnerských vztazích“, pak hra s neslýchanou otevřeností tento stav živě zachycuje. Popisuje snahu psychoterapeutů i marné pokusy rehabilitačních pracovnic, které se vlastníma rukama snaží vnutit naději, a narážejí na pacientovy podrážděné reakce. Vzduchem při tom létají lidové názvy genitálií, jimiž Michael ironicky vyjadřuje despekt k léčbě a zastírá vnitřní zoufalství. Konec nadějí nastává, když se hrdina při pokusu o intimní kontakt předávkuje vpíchnutým lékem, a dostane se do trapné tragikomické situace, kdy se hodiny nemůže zbavit navozené stimulace. Následující sžírající žárlivost mu otevírá cestu k dobrovolnému konci.
Režisér se velmi dobře vyrovnal s neobvyklou kompoziční výstavbou textu, do něhož pronikají prvky epického dramatu. Hrdina je nejen postavou hry, ale i vypravěčem, do jehož promluv navíc vstupují i vnitřní monology a reminiscence z minulosti. Vlado Rusko pomocí vynalézavých zvukových prostředků zřetelně odlišil stavební vrstvy předlohy, v níž se pasáže popisné střídají a prolínají s živě hranými obrazy. U herců pak dokázal přesně udržet hraniční tóny projevu, jejichž šíře sahá od drsného sarkasmu až po zoufalou vnitřní bolest. Vynikající výkon podal Ivan Řezáč, který postavu postiženého Michaela vytvořil přesně vyváženými prvky ironie i sebeironie, v nichž jsou cítit stěží potlačované emoce.
Hra Pavouk na zdi poutá více svou doslovnou otevřeností a popisnou dokumentárností než uměleckou obrazivostí a schopností vystavět příběh, který někam ústí. Člověk by se na konci nejraději zeptal: Mistře Aristotele, skutečně jste říkal, že i tragédie mívá katarzi?
Lit.: Velíšek, Martin (?): Pavouk na zdi. In web ČRo, únor 2008 (anotace). – Cit.: Ve hře Pavouk na zdi čerpá Andrew McLay ze své zkušenosti člověka upoutaného na invalidní vozík. O těžkém období těsně po úraze vypráví autor bez jakýchkoliv sentimentů a tabu. Nepokrytě subjektivní optikou sledujeme snahu hlavního hrdiny o znovunalezení svého místa v životě.
Hru Pavouk na zdi napsal dramatik, herec a tanečník Andrew McLay. Čerpal v ni ze své životní zkušenosti člověka upoutaného na invalidní vozík. Hru natočila v roce 2005 BBC a Andrew McLay si v ní zahrál hlavní roli. Inscenace získala ocenění na Prix Europa v Berlíně v roce 2006. Stejnou roli si Andrew McLay zahrál i v jevištní verzi své hry. Pro sebe si napsal i hru Vzpomínka (Remembrance) s jejíž inscenací se zúčastnil Edinburghského festivalu. Ve hře Pavouk na zdi vypráví o období těsně po úraze autor bez jakýchkoliv sentimentů a tabu. Nepokrytě subjektivní optikou sledujeme snahu hlavního hrdiny o znovunalezení svého místa v životě.
Lit: Němec, Ivan: Utrpení v bezmoci. Zamyšlení nad rozhlasem. In Týdeník Rozhlas, 10. 3. 2008. (recenze) – Cit.: Tajuplnou hudbou a zvuky začíná rozhlasová hra Pavouk na zdi. Do dramatického napětí se začnou ozývat hlasy, které se prolínají, překrývají, ztrácejí a vynořují – vzniká obraz lékařského zákroku na operačním sále. Ze změti zvuků se vynoří repliky, které určí klenbu dramatu a hrdinova osudu:„Co cítíte?“„Já nemůžu hejbat nohama.“„Už nikdy nebudete chodit a ztratil jste kontrolu i nad svým vyprazdňováním.“ Téma je dané – osud muže paraplegika na invalidním vozíku, který se bude pokoušet o návrat do života. Krutá základní myšlenka se však vlezle prodere i do oblastí nejintimnějších a odhalí místa tabuizovaná, o nichž se většinou mlčí. S čím bude postižený hrdina Michael nejvíce zápasit, otevírá jeho rozechvělá otázka: „…a budu mít ještě někdy sex?Je mi pětatřicet!“
Andrew McLay, autor rozhlasové hry, jejíž premiéru uvedla stanice Vltava 19. února, není příliš známý. Dočteme se o něm, že je hercem a tanečníkem, který námět pro své drama čerpal z vlastní životní zkušenosti. Hru charakterizoval slovy:„Je autobiografická, je šokující, je drsná a je také velmi legrační.“
Rozhlasová inscenace hry, kterou přeložil Josef Hlavnička a v dramaturgii Martina Velíška nastudoval režisér Vlado Rusko, je vskutku taková, ale marně v ní hledám místa legrační. Krutého černého humoru je v ní však spousta, stejně jako drsné ironie a sebeironie. Bez předstíraného cynismu, kterým si pomáhají lékaři i postižení, by ani režisér, ani herci nebyli schopni vyjádřit onen zoufalý tok myšlenek, jimiž se při podobném postižení zabývá asi každý normální muž. Zatímco lékařská studie chladně konstatuje, že „pohlavní neschopnost je pro vozíčkáře tíživější než ztráta pohyblivosti a vede k problémům v partnerských vztazích“, pak hra s neslýchanou otevřeností tento stav živě zachycuje. Popisuje snahu psychoterapeutů i marné pokusy rehabilitačních pracovnic, které se vlastníma rukama snaží vnutit naději a narážejí na pacientovy podrážděné reakce. Vzduchem při tom létají lidové názvy genitálií, jimiž Michael ironicky vyjadřuje despekt k léčbě a zastírá vnitřní zoufalství. Konec nadějí nastává,když se hrdina při pokusu o intimní kontakt předávkuje vpíchnutým lékem a dostane se do trapné tragikomické situace, kdy se hodiny nemůže zbavit navozené stimulace. Následující sžírající žárlivost mu otevírá cestu k dobrovolnému konci.
Režisér se velmi dobře vyrovnal s neobvyklou kompoziční výstavbou textu, do něhož pronikají prvky epického dramatu. Hrdina je nejen postavou hry, ale i vypravěčem,do jehož promluv navíc vstupují i vnitřní monology a reminiscence z minulosti. Vlado Rusko pomocí vynalézavých zvukových prostředků zřetelně odlišil stavební vrstvy předlohy, v níž se pasáže popisné střídají a prolínají s živě hranými obrazy. U herců pak dokázal přesně udržet hraniční tóny projevu, jejichž šíře sahá od drsného sarkasmu až po zoufalou vnitřní bolest. Vynikající výkon podal Ivan Řezáč, který postavu postiženého Michaela vytvořil přesně vyváženými prvky ironie i sebeironie, v nichž jsou cítit stěží potlačované emoce.
Hra Pavouk na zdi poutá více svou doslovnou otevřeností a popisnou dokumentárností než uměleckou obrazivostí a schopností vystavět příběh,který někam ústí.. Člověk by se na konci nejraději zeptal: Mistře Aristotele, skutečně jste říkal, že i tragédie mívá katarzi?
Konec nylonového věku 1/10 (2008)
Josef Škvorecký. Četba na pokračování z prózy českého spisovatele. Připravila Jana Soprová. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Lukáš Hlavica.
Natočeno 2008. Premiéra prvního dílu 19. 2. 2008. Repríza 1. dílu 29. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Lit.: Anonym: Konec nylonového věku. In web ČRo, únor 2008. (anotace) – Cit.: Spisovatel Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka. Během studií na zdejším reálném gymnasiu se začal věnovat své celoživotní lásce – jazzu. Po maturitě (1943) byl totálně nasazen jako pomocný dělník. V roce 1945 začal studovat na Lékařské fakultě, po prvním semestru však přestoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval angličtinu a filosofii (1946-1949). Nastoupil na umístěnku jako učitel do pohraničí, v letech 1951-1953 absolvoval vojenskou službu u tankistů. Od poloviny padesátých let pracoval v angloamerické redakci Státního nakladatelství a umění. V roce 1957 se stal zástupcem šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura, z něhož po skandálu, který vyvolalo vydání jeho románu Zbabělci, musel odejít, mohl se však vrátit do svého předchozího místa. Od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. V roce 1969 pohostinsky přednášel na universitách v USA, od podzimu téhož roku, kdy se rozhodl nevrátit do tehdejšího Československa přednášel na Toronto University v Torontu. V roce 1975 byl jmenován řádným profesorem a působil zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.
Novela Konec nylonového věku vznikla v roce 1950 (knižně mohla vyjít až v roce 1967). Odehrává se krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 během jednoho večera na plese Amerického ústavu v Reprezentačním (Obecním) domě. Námětem novely jsou složitě se proplétající vztahy milostného trojúhelníku manželů Roberta a Ireny Hillmanových a jejího přítele a nápadníka Samuela Gellena a dalších představitelů zlaté mládeže popisované na pozadí společenské zábavy podkreslované swingovou hudbou. Nedávný politický převrat odhaluje rozdílné povahy jednotlivých postav, z nichž některé neváhají přijmout přetvářku komunistické ideologie, jiní s nově ustavujícím se režimem oportunisticky spolupracují a další teprve hledají odpovídající vlastní postoj. Všichni ale tuší, že nadcházející doba přináší tragické změny a hledají krátkodobé zapomnění v zábavě a nezávazné konverzaci.