Alexandr Stich. Úvaha o putování krajinou a o cyklistických strastech i radostech. Z knihy statí Jazykověda – věc veřejná připravil Petr Turek. Režie Jaroslav Kodeš.
Účinkuje Alfréd Strejček.
Natočeno 2007. Premiéra 25. 1. 2008 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.; 15min.) v cyklu Psáno kurzívou. Repríza 1. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h) v cyklu Psáno kurzívou; 25. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba k 80. narozeninám A. Strejčka.
Lit.: Pavlovský, Petr: Letní čtení z deníku velocipedisty. In web Týdeník Rozhlas 30/2012 (recenze). – Cit.: Jako teenager jsem měl v padesátých letech stejně jako všichni moji vrstevníci bicykl. Vášnivým cyklistou jsem se ale nestal. Jezdili jsme na kolech, též v souvislosti s přáním rodičů, převážně na Letenskou pláň, protože ulice se navzdory nedostatkovému socialismu začaly nebezpečně plnit auty. Na pláni jsme ovšem záhy přestávali s kaskadérskými kousky, kola odkládali a věnovali se fotbalu. Jen o pauzách jsme opět nasedali a odjížděli do Myší díry (spojnice Letné a Chotkovy) k „Italovi“ na vyhlášenou zmrzlinu – pokud byly drobné.
Potom už se mé zájmy od kola i fotbalu přesunuly jinam, převážně ke krásnější polovině mládeže, a kolo skončilo zapomenuto ve sklepě.
Čas oponou trhnul, přijely spřátelené armády a v Praze přestaly jezdit tramvaje; opravdu jen dočasně. Student FF UK si vzpomněl na dětství, oprášil bicykl, aby z něj dalších čtyřicet let neslezl.
Tak se mi na něm zalíbilo, že navzdory rychlému obnovení MHD jsem se prokazatelně, doložitelně i televizním filmem filmem Romeo a Julie na konci listopadu (kamera švenkuje po Staroměstském, kde se proplétám mezi chodci na skládacím kole) nepohyboval po Praze jinak než na bicyklu. V zimě v létě za slunce, deště i sněhu, ve dne i v noci. Sundala mě až nedávná dlouhodobá nemoc.
Tento zdánlivě nepřípadný úvod byl nutný proto, abych vysvětlil svůj neobjektivní postoj k tématu: ačkoli dnes už jenom (sváteční) automobilista, stojím dál jednoznačně na straně slabší ze stran sporu, úplně stejně jako Alexander Stich.
Jeho slova zazněla 2. července dopoledne na Vltavě, ve čtvrthodince Psáno kurzívou. Z knížky Jazykověda – věc veřejná (2004), četl vzorným přednesem Alfréd Strejček závěrečnou miniesej Z deníku velocipedisty (1995), na rozdíl od ostatních textů sebraných z Lidových a Literárních novin tištěnou z rukopisu.
Úvod podlehl oprávněnému škrtu dramaturga Petra Turka (mohl být i delší), ale i tak, než došlo na bicykly, následovalo desetiminutové povídání o českém „cestopisném psaní“ od baroka po dnešek, od Dobrovského s hrabětem Šternberkem přes M. Z. Poláka až po Stichova oblíbence Vacka Kopidlanského a obrozenský časopis čtyřicátých let 19. století Poutník. Pan děkan Kopidlanský prý úchvatně líčí dvanáctikilometrovou Cestu z Kopidlna do Žlunic. Dnes už se takovéto krásné beletrizované cestopisné črty z domácí turistiky nepíší, žaluje Stich. Trochu nespravedlivě opominul významný počin v tomto „žánru“, Vaculíkovu reportáž Cesta na Praděd.
„Velociped, bicykl neboli kolo. Pokusím se zde nejen vytvořit na tento nástroj paján, ódu a dithyramb,“ píše Stich. Načež jásá především nad „epidemií kol, jaksi parazitujících na svých silnějších soupeřích“ – řeč jde o převážení horských kol na střechách automobilů. Já bych to tak jednostranně neviděl, nahlíženo po biologicku, nejde o parazitismus, jde o symbiózu.
To ovšem nic nemění na pravdivosti Stichova tvrzení, že „každá jízda automobilem je zločin a těžký hřích“, ale že lze diferencovat: „Z některých hříchů se lze vyzpovídat, některé lze omluvit lidskou křehkostí nebo krajní nutností a některé lze smýt účinným pokáním.“