Přemysl Hnilička totiž při domácím úklidu nalezl ještě nezpracovanou hromadu starých Týdeníků Rozhlas z roku 1999, a tak si sedl za počítač a bere jedno číslo po druhém a nepustí je tak dlouho, dokud z něj poslední data nevymačká. Snad vám přijdou vhod.
4. 9. 2007
Panáček zdolal osmitisícovku!
Létání (1987)
Pohádku napsala Sylva Daníčková. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Miroslav Šváb.
Vypráví Miroslav Moravec.
Natočeno v roce 1987 (8min.).
Tananaríve (1985)
Původní pohádku napsala Sylva Daníčková. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Miroslav Šváb.
Vypráví Viktor Preiss.
Natočeno v roce 1985 (8min.).
Ve spárech oceánu (1986)
Knud Andersen. Překlad Břetislav Mencák. Dramatizace Alena Bechtoldová. Hudba Vladimír Werner, řídí autor. Dramaturg Ivan Hejna (Hubač). Režie Jan Berger.
Osoby a obsazení: Robbie (Marek Tomažič), Falcon (Jan Vlasák), Jessie (Jana Štěpánková), Billy (Miroslav Moravec). Dále účinkují Markéta Daňhelová, Zdeněk Martínek, Ilja Racek, Jiří Samek, Mirko Musil a Miloš Rozhoň.
Natočeno v roce 1986. (57 min.) Premiéra 7. 2. 1987 (Praha, 13:20-14:30), repríza již v listopadu 1987. Repríza 6. 11. 2010 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 1. 11. 2014 (ČRo 2 Praha, 13:03 h.); 20. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).
Lit.: Ledvinková, Václava: Sobotní hra 6. 11. a nedělní pohádka 7. 11. 2010. In web ČRo Rádio Junior – Webík. b. d. (anotace). – Cit.: V sobotu ve 13.00 pravidelně vysíláme napínavé rozhlasové hry se spoustou známých herců a v neděli, taky ve 13.00, si můžeš poslechnout nejrůznější pohádková vyprávění na stanici Český rozhlas 2 – Praha. Zde se dozvíš aktuální víkendový program. (…)
Robbie a Kitty, děti plachtaře Falcona, se ocitnou na lodi přímo ve spárech bouřícího oceánu. Jejich cílem jsou Aucklandské ostrovy, které ukrývají tajemnou ambru a ta by mohla zachránit celou Falconovou rodinu. Podaří se, či nepodaří ji získat? A v čem vlastně spočívá skutečný poklad? Na tyto otázky se pokusí odpovědět rozhlasová hra Ve spárech oceánu zpracovaná podle stejnojmenné předlohy Knuda Andersena. (…)
Páteční večer – Mahen (1999)
Hovoří Ludvík Kundera, Miloš Hynšt, Věra Slavíková a Peter Scherhaufer.
Premiéra 21. 5. 1999 (Vltava, 20:00 – 22:00 h.).
Lit.: anonym: Páteční večer. In Týdeník Rozhlas 21/1999, s. 22 (anotace).
Fonogramy – Náš host v archívu – rozhlasový režisér Jiří Roll (1999)
Premiéra 21. 5. 1999 (Vltava, 17:00 – 17:45 h.).
Mostar (1999?)
Dobrou noc, Terry Nielsenová (1997)
Jarda Červenka. Překlad Pavla Hainzová. Režie Jan Fuchs.
Účinkuje Jana Drbohlavová.
Natočeno v roce 1997 (24 min.).
Život – osudy – osobnosti – Životaběh básníka, prozaika, dramatika, překladatele a výtvarníka Ludvíka Kundery 1/10 (1999-2000)
Ludvík Kundera. Připravil Jan Halas. Technická spolupráce Ivana Možná, Jan Šrajer a Lenka Opletalová.
Čte autor.
Natočeno 1999 – 2000. Repríza 16. – 20. 3. a 23. – 27. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy.
Obsah: 1. Před válkou (29 min). – 2. Za nacistické okupace. – 3. Léta poválečná. – 4. Léta zlomu. – 5. Léta padesátá. – 6. Léta šedesátá. – 7. Léta sedmdesátá. – 8. Léta osmdesátá. – 9. Léta přelomu. – 10. Klasobraní.
Lit.: Halas, Jan: Životaběh Ludvíka Kundery, spisovatele a nepřehlédnutelné postavy české kulturní scény. In web ČRo 3 Vltava, 16. březen 2020 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ani den bez jediné řádky, ani den bez jediného verše, bylo latinské rčení, kterého se celý život držel básník, prozaik, dramatik, překladatel, editor a výtvarník Ludvík Kundera. U příležitosti 100. výročí narození (*22. března 1920) uvádíme jeho Osudy. Poslouchejte na Vltavě od pondělí do pátku vždy v 11.30 a po odvysílání také on-line.
„Městečko Kunštát na Moravě bylo dlouhé roky jakousi Mekkou básníků. Není divu. Je tu krásně, na místním hřbitově odpočívá František Halas, kterého sem přivedl zdejší rodák, básník Klement Bochořák. Bydlel zde básník a kunsthistorik Jan M. Tomeš. Na konci války sem začal jezdit za Halasem tehdy mladičký básník Ludvík Kundera a také tu zakořenil. Vzal si za ženu místní dívku, milou paní Jiřinku, a Kunštát mu na začátku tzv. normalizace poskytl trvalý azyl. Od té doby jsou dřevěná vrata malého domku na náměstí v permanenci.“ Tato slova zvolil kdysi jako propagaci pořadu Osudy Jan Halas, který na přelomu let 1999 a 2000 natočil vyprávění Ludvíka Kundery. (…)
V deseti půlhodinách se posluchači otevírá životní příběh významného básníka, dramatika, prozaika, překladatele, editora a literárního historika.
Ludvík Kundera (1920-2010) se po maturitě na gymnáziu zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale rodina se brzy přestěhovala do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol.
Říkalo se, že kdo ze studentů nebude zaměstnán, bude nasazen do reichu. Tatínek měl známého drogistu v Brně, tak jsem k němu šel. Naučil jsem se u něj hrozně zajímavé věci. Tenkrát se ještě v drogeriích míchaly na lékařské recepty čaje, takže jsem celé dny míchal čaje. Dokonce jsem jeden vymyslel a nazval jsem ho vlastenecký.
Totálnímu nasazení nakonec v roce 1943 neušel, skončil ve Špandavě, ale po necelém roce se mu podařilo vrátit se domů, a to proto, že dostal záškrt. Po válce dostudoval a posléze pracoval v redakci časopisu Blok, Host do domu a deníku Rovnost, odkud byl ale vyhozen.
50. léta: Už ráno jste si přáli, aby byl večer
Jak v pořadu Ludvík Kudera říká, padesátá léta v něm utkvěla jako směs strachu, ohrožení, i špatného vztahu k času. „Člověk si už ráno přál, aby byl večer, aby nemusel naslouchat tomu nebo onomu, aby bylo už po různých schůzích… je to takový nihilistický postoj k času. Muži to možná znají podobně z vojny. Šedesátá léta jsou zvolna se jasnící. Pro mě jsou synonymem spolupráce s některými německými literáty.“ Německo tehdy procestoval důkladně díky stipendiu, poznal řadu literátů, kteří se stali i celoživotními příteli.
V té době začala i jeho spolupráce s brněnským Mahenovým divadlem. Autorsky se zde uvedl hrou Totální kuropění, ve které zpracoval válečné zážitky z nasazení. V letech 1968-70 byl pak dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, ale po dvou letech podal výpověď. „Podal jsem výpověď, než bych byl vyhozen, protože pracovat v době totality podle všech těch směrnic a předkládat texty asi šestnácti institucím ke schválení, to mě odpuzovalo.“
70. léta: Ať jste se pohybovali jakkoliv, šlápli jste do bláta
Sedmdesátá léta vejdou podle Ludvíka Kundery do dějin jako léta nejtemnější, kdy normalizační pinožení dosáhlo vrcholu v systematickém úsilí o prokletí celých rodin.
Nás to hryzlo taky. Člověk si říkal, já se na to vykašlu a řeknu ano, aby aspoň ty děti se někam dostaly na nějaké školy… nakonec jsem to ale neudělal, syn se nikam nedostal, asi po patnácti letech dosáhl aspoň maturity, s dcerou to bylo trochu kratší. Po letech si asi nejvíc vyčítám, že jsem čekal, až mě ze strany vyhodí, že jsem nešel sám. Byla to léta, kdy člověk, šlápl do bláta, ať se pohyboval jakkoliv.
Ludvík Kundera se stáhl do Kunštátu. Žil bez stálého zaměstnání, měl zákaz publikování. Ale literatuře a zejména překladům se věnoval i nadále, pod pseudonymy překládal německou poezii, pod utajením pracoval pro televizi nebo pro divadlo. Jako historik se zaměřoval zvláště na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Zabýval se i teorií umění, vydal několik antologií, například německého expresionismu. Jazyku v mnoha jeho vrstvách a podobách se věnoval celý život. (…)