Robert Ferguson. Překlad František Fröhlich. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Roy Moler (Jan Dolanský), Jens Berg (Jiří Štěpnička), Janne (Dana Syslová), Morten Wilhelmsen (Jaromír Meduna), nakladatelka (Ludmila Engelová), moderátorka (Martina Vrbová-Hynková), Mardad Agassi (Martin Zahálka), Lisbet (Barbora Munzarová), Lene (Zuzana Stavná), Tanya (Barbora Poláková), televizní hlasatel (Rudolf Kvíz), novinář (Michal Dalecký), novinář (Eva Nádaždyová), novinář (Lenka Zbranková) a novinářka (Markéta Stehlíková).
Natočeno v roce 2007. Premiéra 13. 9. 2007 (Vltava, 20:00 – 21:10 h.; 69 min.). Repríza 31. 10. 2010 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.).
Lit.: anonym (= Pekárek, Hynek?): Robert Ferguson: Respekt. In web ČRo 3 Vltava, září 2007 (článek). – Cit.: Hra Respekt pochází z produkce norského rozhlasu NRK. Autora Roberta Fergusona k jejímu napsání inspirovaly skutečné události, které se přihodily proslulým spisovatelům Normanu Mailerovi a Larsu Norénovi. Hra vyprávějící příběh dvojnásobného vraha, jemuž obrovský úspěch jeho literární prvotiny pomůže k předčasnému propuštěni z vězení a za nějž převezme záruky uznávaný spisovatel, klade znepokojivé otázky o důslednosti a smyslu evropského trestního práva. Premiéru inscenace režisérky Lídy Engelové s Janem Dolanským a Jiřím Štěpničkou v hlavních rolích poslouchejte ve čtvrtek 13. září ve 20.00 hodin na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Hra byla natočena v roce 2007.
Hru Repekt napsal Robert Ferguson v roce 2004 a o rok později sklidila její inscenace z produkce norského rozhlasu NRK úspěch na mezinárodním festivalu Prix Europe v Berlíně. Autora k jejímu napsání inspirovaly skutečné události, které se přihodily proslulým spisovatelům Normanu Mailerovi a Larsu Norénovi.
Hra vyprávějící příběh dvojnásobného vraha, jemuž obrovský úspěch jeho literární prvotiny pomůže k předčasnému propuštěni z vězení a za nějž převezme záruky uznávaný spisovatel, klade znepokojivé otázky o důslednosti a smyslu evropského trestního práva.
Robert Ferguson se narodil v roce 1848 ve Stoke on Trent v Anglii. Již řadu let ale žije a pracuje v Norsku. Patří k předním evropským rozhlasovým dramatikům, je také autorem knih o H. Ibsenovi a Knutu Hamounovi. Spolupracuje velmi úzce i s BBC. Je nositelem řady ocenění, mimo jiné je dvojnásobným držitelem ceny Gilese Coopera za nejlepší rozhlasovou hru (v letech 1984 a 1986) udělovanou právě BBC.
Lit.: Pavlovský, Petr: Odvrácená tvář politické korektnosti. In Divadelní noviny 16/2007 (2. 10. 2007), s. 11 (recenze). – Cit.: V rámci čtvrtečního večerního cyklu Hra pro tento večer uvedla 13. 9. Vltava v premiéře sedmdesátiminutovou inscenaci norského dramatu Roberta Fergusona Respekt (ověnčená cenou na Prix Europe) v překladu Františka Fröhlicha a dramaturgii Hynka Pekárka. Jde o vynikající současnou hru, která se velice sympaticky vylamuje z dnes převažujícího trendu »nonkonformních«, vůči standardně demokratickým režimům protisystémových a stávající společenský řád zpochybňujících kusů, které různé výstřelky buď přímo adorují, nebo alespoň bagatelizují či je dokonce eticky ospravedlňují. Jistě, většinová společnost se může mýlit. Může se ale mýlit na obě strany, tedy i ve prospěch zločinců, přičemž obětmi jsou pak i zcela nevinní lidé. Antihrdinou hutného příběhu je třicetiletý recidivista Roy Moler (Jan Dolanský). Navzdory mládí, strávenému v prostředí lumpenproletariátu, nalezne ve vězení silnou pasivní i aktivní zálibu v literatuře, tedy nejenom čte, až mu lezou oči z důlků, ale začne i úspěšně psát. O jeho osud se začne intenzivně zajímat pseudohrdina hry, levicově liberální literát Jens Berg (Jiří Štěpnička), který na svou odpovědnost vymůže Molerovi krátkodobé vycházky z vězení s tím, že pro něj bude vykonávat pomocné literární práce. »Protihru« reprezentují Bergova manželka Janne (Dana Syslová), normální rozumně uvažující osoba, a především jeho dlouholetý přítel, Morten Wilhelmsen (Jaromír Meduna), spisovatel s umírněně konzervativními, nepředstíraně humanitními postoji. To jsou skutečně tragické osudy, stateční lidé, spíše ovšem oběti než hrdinové v aristotelském smyslu, protože jejich »vina« se omezuje jen na nedostatečně opatrný, emocionálně pozitivní vztah k Bergovi. Nespolehlivost a nebezpečnost Molera oba tuší, ale jeho další zločiny odhadnout nemohli, tím spíš, že se nakonec obrátily i proti nim samým. Lída Engelová patří mezi naše nejzkušenější rozhlasové režiséry, a proto obsazení bylo jako obvykle relativně dokonalé. Nelehkou roli hlasově dokonale vystavěl Jiří Štěpnička. Figuru rozpornou subjektivní pozitivností a objektivní škodlivostí: z hlediska zločince je oním pověstným »užitečným idiotem«, z hlediska společnosti je to škůdce, který svým humanitním naivismem, de facto nezodpovědností, způsobí nevratnou tragedii. Chce po lidské společnosti postoje, které ji oslabují a ve výsledku destabilizují. (Zdravá společnost má povinnost riskovat – podle něj tedy tolerovat ty, kteří nerespektují její pravidla.) Stále obtížnější hájení výchozích názorů, zakončené katastrofálním nárazem reality, to je velký předmikrofonový výkon. Přesvědčivě je napsán i zahrán i Moler, původně dvojnásobný, ale na konci pětinásobný vrah. Během rozsáhlého, avšak každou vteřinu strhujícího dialogu s Bergem pochopíme, že nejde o žádného rousseauovského ušlechtilého divocha (i takový argument padne), ale o člověka, jehož sociální cítění bylo zdeformováno v abnormálním prostředí dlouhodobého kriminálu, a to nikoli dozorci, nýbrž spoluvězni: kdo tam chce požívat »respektu«, nesmí si nikdy nechat nic ani sebeméně líbit. Pojmy jako úcta k druhému, tolerance, a naopak ponížení zde dostávají úplně jinou náplň; málem za vše je nutno ručit životem, společenská hierarchie v omezeném kolektivu je záležitost bytí i nebytí.
Nic z toho sice dramaticky neslyšíme, ale Molerovo líčení je zcela přesvědčivé. Jenom si nejsme jisti, že jej opravdu vyviňuje či dokonce omlouvá. Jedno však víme jistě: vězeňský »respekt« má sice něco společného s obecným vymezením lidské důstojnosti, ale jeho přenášení do »civilu« nemůže dobře dopadnout. Tím spíš, když Moler občas projevuje i fašizující názory, které Berg navzdory své levicovosti přehlíží. Úžasně sugestivní je naopak závěrečná scéna dialogu, kdy pouhá slova přecházejí v »divadlo na divadle« (resp. »rozhlas v rohlase«), totiž v rekonstrukci poslední Molerovy vraždy, spáchané v kriminále. Berg, vyzbrojen rekvizitou – nožem na papír – si to na svém chráněnci na jeho nátlak vyzkouší a pokusí se o emocionální ztotožnění s mužem, který si právě zjednává »respekt«. Moler si zjevně zúžil rozměry lidské důstojnosti na kriminální prostředí. Včetně těch hlavních má hra přes tucet postav (epizodku nakladatelky si zahrála sama režisérka), což je pro rozhlasovou hru asi dvojnásobek rozhlasově praktického maxima. Přesto nedochází k posluchačským pochybám o identitě aktuálního mluvčího, vše je dokonale řemeslně zvládnuto. Mění se i místo děje (výrazná scéna v nočním baru) a vedlejší postavy mají dokonce tolik prostoru, že to po skutečném jevišti přímo volá. Nejenom proto bych se nedivil, kdyby hra oslovila i naše divadelní dramaturgy.