Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Homér. Překlad Vladimír Šrámek. Dramatizace Jan Strejček a Jaroslava Strejčková. Hudba Jiří Váchal, řídí autor. Technický scénář Jitka Borkovcová. Technická spolupráce Jitka Borkovcová, Hana Jírová. Asistent režie Kateřina Hrdinová. Stereofonní scénář a režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Vypravěč / hlas Kyklópů (Vladimír Ráž), Odysseus, syn Láertův, král ithacký (Eduard Cupák), Télemachos, syn Odysseův (Petr Svojtka), Zeus, pán Olympu (Miloš Nedbal), vypravěčka / hlas Sirény (Věra Kubánková), Pénelopé, dcera Íkariova, manželka Odysseova (Věra Galatíková), Antikleia, dcera Autolykova, matka Odysseova (Marie Marešová), Athéna, dcera Diova, bohyně války (Blanka Bohdanová), Helené, dcera Diova a Lédina, manželka spartského krále Meneláa (Jana Andresíková), Kalypsó, dcera Atlantova, nymfa na ostrově Ógygii (Jaroslava Adamová), Nausikaá, krásná dcera fajáckého krále Alkinoa (Gabriela Vránová), vypravěčka / hlas Sirény (Růžena Merunková), Kirké, dcera Héliová, sestra Aiétova, mocná kouzelnice na ostrově Aiaii (Jorga Kotrbová), Antinoos, syn Eupeithův, náčelník Pénelopiných nápadníků (Karel Hlušička), Nestor, syn Néleův, král pylský (Čestmír Řanda), Peisistratos, nejmladší syn Nestorův (Jiří Klem), Hermés, syn Diův a Maii (Petr Štěpánek), Noémón, Ithačan (Zdeněk Ornest), Poseidón, syn Kronův, vládce moře (Jan Teplý I.). Jiřina Petrovická, Mentés, vládce Tafiů (Bohumil Švarc), Meneláos, syn Atreův, král spartský (Jiří Adamíra), Próreus, fajácký účastník závodních her (Miloš Hlavica), Mentor, Ithačan, věrný přítel Odysseův (Milan Mach), Alkinoos – král pohostinných Fajáků (Miroslav Moravec), achájští starci (Jiří Mikota, Ladislav Šimek), Eurylochos, druh a příbuzný Odysseův (Josef Velda), Eumaios, věrný a šlechetný Odysseův pastýř stád (Karel Houska), Eurykleia, moudrá pěstounka Odysseova (Jiřina Petrovická). Dále účinkují Ladislav Šimek, Jiří Mikota, Vladimír Čech I. a další.

Natočeno 1981 (stereo). Premiéra 1. dílu 5. 9. 1981 (Vltava, 19:45 h.); 2. dílu 12. 9. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 3. dílu 19. 9. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 4. dílu 26. 9. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 6. dílu 10. 10. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 7. dílu 17. 10. 1981 (Vltava, 19:45 h.); 8. dílu 24. 10. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 9. dílu 31. 10. 1981 (Vltava, 19:50 h.); 10. dílu 7. 11. 1981 (Vltava, 19:55 h.); 11. dílu 14. 11. 1981 (Vltava, 19:55 h.) v cyklu 3×60, a to stereo.

Vydala Radiotéka, srpen 2026 (MP3, CR.ES.2015.499). Ukázka k poslechu zde.

Díly: 1. Odysseův syn – 2. Odysseův syn – 3. U Faiáků-plavců – 4. U Faiáků-plavců – 5. Odysseiovo vyprávěni u Faiáků – plavců. – 6. Odysseus vypravuje o Kirké u o Hadově říši. – 7. Odysseus vypravuje o Hádové říši, o Seirénách, Skylle a Charybdě. – 8. Doma – 9. Doma. – 10. Odplata a shledání (28 min.). – 11. Odplata a shledání.

Lit.: anonym: Homér: Odyssea. In Rozhlas 36/1981 (24. 8. 1981), s. 4 (článek). – Cit.: Příběh Odysseův většinou dobře známe ze školních hodin dějepisu, ale ruku na srdce: kolik z nás si dnes najde čas a přečte si celý ten dávný dobrodružný příběh? Jistě mnoho ne a přitom o hodně přicházíme. Stereofonní dramatizovanou četbu z Homérovy Odyssey lze tedy hodnotit jako kulturní počin prvořadého významu, protože prostřednictvím velice poslouchaného rozhlasového pořadu 3 X 60 a to stereo se s tímto skvostem antické literatury seznámí desetitisíce a snad statisíce posluchačů.

Encyklopedie antiky o tomto jednom z nejzákladnějších děl světové literatury uvádí: »Otázka Homérova autorství Iliady a Odyssey není dosud vyřešena. Předpokládá se, že vznikla v 8. století před naším letopočtem na základě ústního podání, které se dědilo z generace na generaci. Její dílčí skladebné prvky vznikaly v různých obdobích řecké historie, tj. od doby současné s trójskou válkou (konec 13. stol. př. n. l.) až po dobu Montérovu (8. stol. př. n. I.). V Iliadě a Odysseji se vyskytují i reminiscence na mykénské období — popisují se tu například předměty z 2. tisíciletí před našim letopočtem, které se ve 13. století př. n. l. už nepoužívaly, vyskytují se tu však i přídavky nesporně pozdější. Obsahovou a skladební rozmanitost provází i rozmanitost a nejednotnost jazyková.

Obecně se uznává, že typickým rysem ústního podání starobylých eposů byla řemeslná schopnost improvizace u každého jednotlivého pěvce, tj. že každý měl pevně uloženo v paměti velké množství formulí, veršů nebo odstavců, děděných z generace na generaci, a jen volně spjatých s přejímanými tematickými prvky a že to vše spojoval ve větší celky. Soudí se, že po takovém dlouholetém vývoji následoval tvůrčí čin jediného básníka — pravděpodobně Homéra — který s použitím onoho starého slovesného materiálu složil díla, do té doby nevídaného rozsahu a uměleckého mistrovství. Protože v jeho době se již šířila po řeckém světě znalost hláskového písma, mohl být jeho epos písemně zachycen a šířen. Ve 2. nebo začátkem 3. století př. n. I. byla Odyssea přeložena Liviem Andronikem do latiny.«

Homérův epos znají současní čtenáři většinou z překladu O. Vaňorného, který od roku 1921 vyšel pětkrát. Autoři rozhlasové drutnaiizace Jan a Jaroslava Strejčkovi však sáhli po pozdějším překladu dr. Vladimíra Šrámka z roku 1943. Pro rozhlasovou úpravu se totiž lépe hodil, protože je přece jenom modernější, dramatičtější, i když možná méně přesný. Šrámkův překlad je také o něco kratší, protože vypouští část veršů XXIII. zpěvu a celý zpěv XXIV. O těchto verších se soudí, že vznikly později a přirozenějším koncem eposu je shledání Odyssea s Pénelopou na lůžku vrostlém do země.

Nelehký úkol stereofonní realizace tohoto veledíla antické literatury byl svěřen do rukou zajisté povolaných — Jiřímu Horčičkovi.