Rozhovor s Přemyslem Rutem vede Vilém Faltýnek.
Natočilo Radio Praha v roce 2004 (7 min.). Vysíláno na stanici Radio Praha v neděli 30. 5. 2004 v pořadu Knihovnička Radia Praha.
Lit.: Faltýnek, Vilém: Přemysl Rut – obhájce příběhu. In web Radio Praha, 30. 5. 2004 (rozhovor + nahrávka ke stažení). – Cit.: Knížka Strašlivé Čechy, děsná Morava vyšla v brněnském nakladtelství Petrov. Kdo je její autor? Jak přiblížit Přemysla Ruta? Je to muž více profesí. Začínal jako divadelní režisér v Uherském Hradišti, jako pianista byl po celá léta partnerem Ivana Vyskočila v Nedivadle, vedl vlastní Malé české divadlo, pro něž psal hry, po převratu se z něj stal také pilný rozhlasák – připravil mnoha autorských pořadů a rozhlasových her.
Přemysl Rut působí i jako příležitostný editor. Připravil například knihu Nedivadlo a texty Ladislava Smočka Činohry a záznamy. A vedle toho se léta zabývá sběrem, výkladem a interpretací lidových pověstí, legend i písniček. Jak dlouho už trvá jeho zájem o lidová vyprávění?
„Trvá velmi dlouho, trvá přísně vzato od dětství, protože to, o čem jste mluvil jako o orientaci na tradiční nebo lidové vyprávění, to já chápu spíš jako orientaci na příběh vůbec. Na fabuli vůbec. To proto, že si pamatuju z dětských let, za co za všechno příběhům vděčím. Protože jsem měl to štěstí, že mi rodiče četli, tak mně mnoho příběhů utkvělo v podobě ne vytištěné na papíře, ale v podobě slyšené. A seznámení a spolupráce s Ivanem Vyskočilem mi jen podpořilo tohle spíš vyprávěné než psané pojetí.
A potom po převratu s tou módní vlnou deníkové literatury na začátku 90. let se stalo také módním prohlašovat, že příběh je už vlastně vyřízen, že příběh je tu pro literaturu pokleslou, která se bez něj nedovede obejít. Ale já mám s příběhem ještě taky jiné zklušenosti. A tehdy jsem si vědomě řekl, že se budu snažit o jakousi rehabilitaci příběhu a že to nebudu dělat formou programových prohlášení, ale že se budu snažit vyprávět tak, abych ukázal, jaké možnosti příběh má, nebo alespoň některé z nich. A jak dokonce může pracovat i s těmi svými pokleslými podobami a přitom do té pokleslosti neupadnout. A tady je asi zdroj mého zájmu o morytáty, pověsti, všelijaké fragmenty a nedokončená vyprávění, o hledání, jak by to mohlo pokračovat, jaký to vlastně má smysl, i když v té podobě, v jaké se mi to dostalo do ruky, to vlastně žádný smysl nemá.“
A tahle knížka je tedy jakousi sbírkou převyprávěných příběhů…
„Převyprávěných někdy velmi radikálně. Když se řekne, že někdo převyprávěl pověsti, tak se tím zpravidla myslí, že jim jenom dal nějaký nový stylistický kabát. Tohle tak není. Tam je často z nějakého okrajového motivu pověsti vyfabulována nová pověst, nový příběh. Tu a tam jsem se skutečně spokojil s původním příběhem, ale je jich takových v té knížce menšina.“
Jak dlouho knížka vznikala?
„To záleží na tom, co budeme vznikáním rozumět. Pokud jde o čisté psaní tak rok, pokud jde o vědomé přípravy k ní, tak asi tři nebo čtyři roky, ale pokud jde o předpoklady, tak je to opravdu z dětství.“
Myslíte, že úbytek příběhů nebo nedůvěra k příběhu má nějaké negativní důsledky?
„Ano, myslím si to. Myslím si, že se to projevuje na celkové fragmentarizaci našeho života. Protože život je příběh: žijeme v čase, od něčeho k něčemu, a uvědomování si kontinuity nebo diskontinuity je myslím předpoklad života smysluplného. Jinak už nevíte, co jste udělal včera, protože máte zase nové zážitky, které to zasypávají. A mně se zdá, že ta současná kultura, která na příběh rezignuje, že podporuje to, o čem Max Picard píše jako o situaci útěku: takové to rychlé, dnes se říká klipové vnímání drobností, z kterých nic neplyne, které se velmi rychle vynořují ze tmy a zase velmi rychle do tmy mizí. Ale zároveň si myslím, že současná kulturní situace dává té mé důvěře v příběh za pravdu, protože ten obrovský boom Tolkiena, Rawlingové a dalších velkých fabulátorů, to je myslím důkaz nějaké nové potřeby… dokonce bych řekl mýtu, ne jenom příběhu. A to je něco, co ještě před dvaceti lety vypadalo u nás nepředstavitelně.“
Nermůže být ale vytváření příběhu zároveň nástrojem lži?
„Samozřejmě může a samozřejmě je příběh schématem ohrožen. Ale nemylme se, schématem je ohroženo cokoli. Když se rozhodnete psát si deník, tak to neznamená, že jste tomu nebezpečí schématu unikl. Tam je nebezpečí falešné autostylizace, konvencí tohoto žánru stejně velké jako u příběhu. Stereotypem jsme ohroženi vždycky. To není věc žánru, ale naší pozornosti ke stereotypu, naší citlivosti na něj, naší schopnosti do něj neupadnout…“
Přemysl Rut je na poli literárním také výrazným esejistou. Jak je patrné už z jeho úvah o příbězích Strašlivé Čechy, děsná Morava, je bystrým pozorovatelem, schopným přesného pojmenování, které zasahuje hluboko pod povrch jevů. V polovině 90. let vyšla jeho kniha Ptáček (n)eseje zpívá vesele a Rutovou příští knihou by měla být obrana příběhovitosti, na níž v této době pracuje a jejíž vydání se plánuje zhruba za rok.