Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ödön von Horváth. Sedm rozhlasových scén. Najde všetečný reportér vyzbrojený převratným technickým vynálezem ideální mileneckou dvojici? Tolik podob lásky se mu nabízí, ale je některá z nich ta pravá? Přeložil Miroslav Stuchl. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Karel Kříž.

Osoby a obsazení: reportér (Pavel Pavlovský), Tonda (Bronislav Kotiš), jeho přítelkyně (Jana Mikolášková), František (Pavel Kikinčuk), jeho nová známá (Klára Kovaříková), vysokoškolák (Martin Stránský), smějicí se děvče (Štěpánka Křesťanová), Lindt, šéf kanceláře (Viktor Vrabec), sekretářka (Monika Švábová), baron (Josef Nechutný), provdaná dáma (Zora Kostková), Krancler, komerční rada (Milan Štrich), Kranclerová, jeho žena (Barbora Munzarová), Reithofer (Jakub Zindulka), Anna (Andrea Černá) a další.

Nastudovala Plzeň v roce 1999 (29 min.). Repríza 2. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry.

Lit.: Venclová, Renata: Ödön von Horváth: Půlhodinka lásky. In web ČRo 3 Vltava, 3. květen 2017 (článek). – Cit.: Sedm rozhlasových scén. Najde všetečný reportér vyzbrojený převratným technickým vynálezem ideální mileneckou dvojici? Tolik podob lásky se mu nabízí, ale je některá z nich ta pravá? On-line k poslechu do pondělí 8. května 2017.

Dramatik a spisovatel Ödön von Horváth se narodil v roce 1901 v dnešní Rijece do rodiny rakousko-uherského diplomata. Školní docházku absolvoval hned v několika městech tehdejšího mocnářství – v Bělehradě, Budapešti, Bratislavě, Vídni, v Mnichově. Na otázky po národní příslušnosti později odpovídal:

Já jsem typický starorakousko-maďarský mišunk: maďarsko-chorvatsko-německo-český; jméno mám maďarské, rodnou řeč němčinu. Ödön von Horváth

Němčinu, ve které napsal své dodnes živé dramatické i prozaické dílo a pro jejíž hovorové nuance projevil obzvláštní cit, se začal skutečně učit až ve svých dvanácti letech, do té doby upřednostňoval maďarštinu.

Pro divadlo začal intenzivně psát po roce 1920 a brzy se ukázal jako svérázný pokračovatel tradice vídeňské lidové hry. Podobně jako jeho velký předchůdce J. N. Nestroy také Horváth hledal svoje postavy nejčastěji mezi tzv. malými a obyčejnými lidmi z předměstí. Jako dramatik i prozaik se vyznačuje nemilosrdnou přesností, se kterou líčí omezené obzory a mravní limity svých hrdinů, zároveň však vždycky cítíme, že jeho základní poměr k člověku je kladný, často až soucitný.

Od roku 1923 žil střídavě především v Berlíně, tehdejší metropoli divadelního světa, a se znepokojením tu sledoval nástup nacionálního socialismu a fašismu, proti kterému se velmi kriticky stavěl i ve svých hrách a románech (Sládek, voják černé armády nebo román Mládež bez Boha). Krátký triumf zažil v roce 1931, kdy obdržel prestižní německou Kleistovu cenu, v tomto roce měla také premiéru jeho nejoceňovanější hra Povídky z vídeňského lesa.

Poté, co se Adolf Hitler chopil moci, prohledávaly jednotky SA několikrát vilu Horváthových rodičů a jeho knihy byly demonstrativně páleny na Královském náměstí v Mnichově. Před nacismem Horváth uprchl do Rakouska, když bylo v březnu 1938 obsazeno Hitlerem, musel utíkat dál. Koncem května roku 1938 dorazil do Paříže, kde jednal s režisérem Siodmakem o filmovém přepisu svého románu Mládež bez Boha. Okolnosti jeho nesmyslné a kuriozní smrti jsou všeobecně známy: na Champs- Élysées ho zabila větev, která se ulomila při silné bouři z kaštanu, pod kterým se schovával.

Z rozhlasových adaptací Ödöna von Horvátha připomeňme adaptace her Povídky z Vídeňského lesa, Neznámá ze Seiny, Figarův rozvod nebo dramatizaci novely Století ryb a v neposlední řadě také Půlhodinka lásky.