Natočilo studio Ostrava v roce 2006 (15 min.).
Pozn.: Kniha “Možná že odcházíme” získala ocenění Kniha roku 2004 (anketa Lidových novin), cenu Magnesia Litera 2005 za prózu a byla nominována na Státní cenu za literaturu 2004.
8. 3. 2007
Gabriel (2006)
Ďáblova mělčina (2007)
Jan Balabán. Autorská četba povídky ze sbírky Jsme tady. Pro rozhlas připravila Eva Lenartová. Režie Radovan Lipus.
Čte Jan Balabán.
Studio Ostrava ČRo v roce 2007 (24 min.). Repríza 27. 4. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Noční bibliotéka – k 5. výročí úmrtí J. Balabána.
V roce 2016 (?) tutéž povídku nastudoval tentýž režisér s hercem Davidem Viktorou.
Zvlčení (2004)
Antonín Bajaja. Rozhlasová úprava novely – o životě v jedné vlčí smečce. Pro rozhlas vybral Petr Hanuška. Redakce Jan Sulovský. Hudbu složil Miloš Štědroň. Režie Michal Bureš.
Účinkuje Miroslav Hruška.
Natočeno ve studiu Olomouc v roce 2004 (30 min.).
Lit.: (anonym): Antonín Bajaja: Zvlčení. In web ČRo 2007 (anotace). – Cit.: Prozaik, ale i Cenou křepelek ověnčený novinář Antonín Bajaja (1942) je autorem pouze několika málo knih. Přesto už v osmdesátých letech dokázal svými příběhy z prostředí valašské vesnice Mluviti stříbro a Duely zaujmout natolik, že se stal jednou z velmi výrazných osobností své generace. Tuto pozici potvrzuje i svou poslední knihou Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech).
Také ona rozvíjí složitě komponovaný příběh zasazený do venkovského prostředí. Jak je již z názvu patrné, autor pro své vyprávění zvolil nepříliš častou, o to však zajímavější formu romaneta, která je díky Jakubu Arbesovi českým příspěvkem do bohaté pokladnice žánrových forem. Kompozičně poměrně komplikované vyprávění je postaveno na dvou zprvu nezávislých dějových liniích. Na příběhu lidí a příběhu vlčí smečky. Ty se však postupně stále více a více prolínají, až k osudovému střetu a vyvrcholení. Je to baladický popis neodvratného pronikání dvou odlišných světů, které sice existují vedle sebe, ale jejichž vzájemná setkání nemohou neskončit katastrofou. A to na obou stranách.
Na samotném počátku knihy, která se odehrává v současnosti a koresponduje tak i se stále častějšími zprávami o výskytu vlků u nás, jsou tyto divoké šelmy vyhnány člověkem ze svých domovů ve slovenských horách a při hledání domova se usazují v lůně moravských Karpat. Ani v tomto poměrně řídce osídleném kraji se ovšem nedá vyhnout setkání s lidmi. Venkov na prahu nového tisíciletí už sice dávno není bukolickým krajem a proměnil se, přesto si však stále zachovává jisté odlišnosti. Jednou z nich je dialekt, se kterým Bajaja cíleně pracuje. Nářečí se smrsklo na několik výrazů a je přesně a generačně rozlišeno jeho používání u jednotlivých postav.
Autorův příběh těží z odvěké fascinace těmito divokými a nezkrotnými zvířaty, která nás doprovázejí už o dětských krůčků a od pohádek o Červené Karkulce. Místy můžeme v próze vysledovat až mytologické přesahy odkazující na pověst o slavných zakladatelích Říma. Legendy, pověry a symboly jsou v příběhu organicky rozpuštěny a psycholog Carl Gustav Jung by z něj jistě měl radost. Bajajovi se podařilo zachytit přirozeným a přitom poučeným způsobem životní cyklus divokých zvířat, která jsou nucena žít a pohybovat se v blízkosti lidí. I přes vypravěčskou licenci a invenci nepřekračuje hranice, které by jeho knihu posunuly směrem k čisté fikci. I když už po několika desítkách stran z roztroušených náznaků pochopíme, že příběh neskončí žádným happy endem a že vše zvolna směřuje k tragickému vyvrcholení, přece jenom je naše očekávání stále odkládáno a stupňováno. Za silné místo knihy, které utkví v paměti, lze považovat například scénu, ve které při namáhavém a těžkém porodu přeběhne přes tělo rodičky myš, což podle lidových pověr předznamenává blízkost smrti.
Muž, který procházel zdí (2005)
Marcel Aymé. Povídka. Překlad Jarmila Fialová, úprava a režie Pavel Krejčí.
Čte Jiří Ornest.
Připravil ČRo Hradec Králové v roce 2005 (30min.).
Pozn.: Povídka, v níž se prolíná fantastično s každodenní skutečností, autora románu Zelená kobyla patřícího do rebelaisovské linie francouzské prózy. (anotace)
Diabolské novely 1/4 (Ďábelské novely, 2007)
Barbey Jules d’Aurevilly. Četba na pokračování z knihy Diabolské novely, šesť príbehov o láske. Překlad Tamara Zemková. Redakce Miriam Vojteková. Hudební spolupráce Katarína Belčíková. Zvuk Imrich Adamko. Režie Pavel Gejdoš.
Čte Alfréd Swan.
Připravilo Literárno-dramatické centrum Slovenského rozhlasu Bratislava v roce 2007 (4 x 30 min.). Repríza 19.-23. 8. 2013 (SRo 8 Rádio Litera).
Novely: 1.-2. Najkrajšia láska dona Juana (Le plus bel amour de Don Juan, Nejkrásnější láska Dona Juana), 3.-4. Karmazínová záclona (Le rideau cramoisi, Karmínová záclona).
Druhé město (2005)
Účinkují Petr Kubes, Radko Choc a Josef Bartoň.
Natočeno ve studiu Olomouc v roce 2005 (28 min.).
6. 3. 2007
Aj bez fraku som Veselý 1/5 (I bez fraku jsem Veselý, 2004)
Nastudoval Slovenský rozhlas v roce 2004 (1 díl cca 30 min., celkem 2:26 hod.).
Díly : 1. Stratené vtáča. – 2. Hladný ako herec. – 3. Prelietavý vták. – 4. Uvolnite cestu, ide majster. – 5. Každý deň po šesťdesiatke je dar.
Osoby a obsazení : Díl 1. Stratené vtáča – Ferko (Tomáš Majlát), babička (Mária Královičová), Janko Blaho (Jakub Růžička), Dr Blaho (Jozef Benedik), Podhorský (Roman Fratrič), sopranistka (Silvia Šubertová), Jóžka (Martin Kaprálik), mama (Hana Gajdošová), Kryštof (Alfréd Swan).
Díl 2. Hladný ako herec – František-Kryštof Veselý (Ján Galovič), jeho matka (Hana Gajdošová), Gisela Szabó (Henrieta Mičkovicová), Jóžka (Martin Kaprálik), Sidi Rákosi (Iveta Košková), celník (Jozef Šimonovič), 1. kolega (Ján Morávek), 2. kolega (Juraj Bednarič), Sebestén (Ivan Laca), Inspicient (Lukáš Dóza).
Díl 3. Prelietavý vták – František-Kryštof Veselý (Ján Galovič), Gisela Szabó (Henrieta Mičkovicová), Jóžka (Martin Kaprálik), agent (Vladimír Minarovič), 1. kolega (Ján Morávek), šofér (Milan Bahúĺ), Janko Blaho (Jozef Benedik), Jarmila Kšírová (Gréta Švercelová), babička (Mária Královičová), Gejza Dusík (Stano Král), Vladimír Slavinský (Juraj Predmerský), Adina Mandlová (Helena Geregová), Jára Kohout (Peter Sklár).
Díl 4. Uvolnite cestu, ide majster – František-Kryštof Veselý (Ján Galovič), Gisela Szabó (Henrieta Mičkovicová), Vladimír Slavinský (Juraj Predmerský), Adina Mandlová (Helena Geregová), Jára Kohout (Peter Sklár), Gejza Dusík (Stano Král), Janko Blaho (Jozef Benedik), šofér (Milan Bahúĺ), Antonín Drašar (Ivan Vojtek), Jarmila Kšírová (Gréta Švercelová).
Díl 5. Každy deň po šesťdesiatke je dar – František-Kryštof Veselý (Ján Galovič), Gisela Szabó (Henrieta Mičkovicová), babička (Mária Královičová), Lehocký (Pavol Šajmovič), šofér (Milan Bahúĺ), Gejza Dusík (Stano Král), J. E. Devinský (Igor Krempašský), Andrej Bagar (Michal Dočolomanský), Janko Blaho (Jozef Benedik), konferenciér (Marián Grebáč).
5. 3. 2007
Patnáctiletý kapitán (1991, 2013)
Jules Verne. Dramatizace Václav Knop. Hudba Ladislav Štaidl. Mixáž Miloš Kot. Střih Alena Vejsadová. Asistent režie Táňa Smržová. Režie Ladislav Rybišar.
Osoby a obsazení: Dick Sand (Václav Knop), paní Weldonová (Marie Drahokoupilová), kapitán Hull (Soběslav Sejk), Jack (Bohumil Švarc ml.), Benedikt (Jaroslav Kepka), Negoro (Josef Vinklář), Tom (Martin Růžek), Austin (Miroslav Saic), Alvez (Josef Somr), Harris (Bořivoj Navrátil), Herkules (Alois Švehlík ), lord (Otakar Brousek I.), Bolton (Jaroslav Pešice), Howik (Petr Štěpánek).
Natočeno ve studiu Jevany, červen 1991. Vydal Punc v roce 1991 (1 LP, 1 MC, 58:53 min.). Reedice Kanopa v roce 2003 (1 CD).
Pozn.: Před 22 lety, v roce 1991 jsme si pro svoje potěšení natočili v Jevanech ve studiu pana Štaidla dramatizaci Verneovky. Podařilo se mi získat ke spolupráci herce zvučných jmen. Po prvním, poněkud nevydařeném vydání jsme vzali tento archivní záznam opět do rukou a oprášili ho. Stojí za to si poslechnout pány Vinkláře, Růžka, Navrátila, Kepku, Somra, Švehlíka, Brouska, Štěpánka, Sejka, Saice a samozřejmě madam Drahokoupilovou a další. Příjemný poslech přeje Václav Knop. (anotace)
Chroptění Mony Lisy (2006-2007)
Ernst Jandl. Akustické dění pro hlas a aparatury. Přeložila Věra Koubová. Dramaturg Hynek Pekárek. Zvuk Tomáš Gsöllhofer a Jiří Emil Silovský. Režie Miroslav Buriánek.
Účinkuje Pavel Kikinčuk a Jaroslav Řezáč.
Nastudovala Plzeň. Natočeno na přelomu 2006 a 2007. Veřejná předpremiéra 6. března 2007 od 18 hodin (ČRo Plzeň). Premiéra 10. 4. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:14 h.). Repríza 25. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:20 h.) v cyklu Rakouský rok; 29. 7. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama ke 100. výročí narození autora.
Pozn.: K repríze 25. 4. 2017 byl předsazen dokument Zachroptět si s Jandlem.
Text in: Jandl, Ernst – Mayröckerová, Friederike: Experimentální hry. Praha: Agite/FRA, 2005.
Pozn.: Ernst Jandl tento text i sám realizoval.
Lit.: anonym: Natočili jsme Chroptění Mony Lisy. In web Český rozhlas 2. 3. 2007 (zpráva).
Lit.: Semotamová, Tereza: Chroptění a jiné zajímavé skřeky Ernsta Jandla. In web Rozrazil, 16. 4. 2007 (recenze). – Cit.: Ernst Jandl byl rakouský básník, ale také dramatik. Jeho tvorba je experimentální každým coulem, Jandl se nikdy nebál literárního experimentu, ba naopak jej konsekventně vyžadoval. Výchozím i cílovým bodem jeho textů je nesmysl, nuda, banalita, prázdnota lidského života a tak dále, ale mezi těmito dvěma body je Jandl schopen rozehrát velké drama, kterém má smysl, nenudí, není banální ani prázdné. Stejně tomu je i v případě rozhlasové hry Chroptění Mony Lisy, kterou v premiéře uvedl Český rozhlas Vltava.
Dramaturgovi hry Hynku Pekárkovi za uvedení této hry patří udělit metál za odvahu, protože Jandlovy texty bývají oříškem pro tvůrčí tým i pro příjemce. Režisér Miroslav Buriánek a jediný herec tohoto akustického dění pro jeden hlas a aparatury Pavel Kikinčuk si ovšem s textem poradili bravurně. Hra se přesně hodí do Klubu pro náročného posluchače, protože rozhodně není žádnou sladkou limonádou o mezilidských vztazích, což je podle mého názoru nejčastější žánr dnešní dramatické produkce.
Je velmi těžké vylíčit, o čem Jandlův text je. Režisér sám poukazuje na „agonii lidského života, akustickým zpodobněním (výtvorem, výhřezem, úlevným výlevem) rozpadu a zmaru celistvého světa a konce takzvaného krásného umění (za ikonu, symbol krásné a esteticky hodnotné evropské kultury lze považovat Leonardův portrét Mony Lisy)“. Život je v agonii, onemocněly mu hlasivky, nemůže se dobře dorozumívat, ale to nevadí, protože on přece nemá co říct. Tato rozhlasová hra je jednou velkou rozhlasovou zkratkou, slovním gulášem, ve kterém každý kousek masa je z jiného, nedefinovatelného zvířete a který vás dobře nasytí. Rozhlasovou poetikou člověka toto drama upomíná na Samuela Becketta a jeho Poslední pásku, ukazují se bezbřehé možnosti lidské komunikace, jejíž problémem může být právě to, že jsou bezbřehé.
Je třeba ocenit titěrnou práci mistrů zvuku Tomáše Gsöllhofera a Jiřího Emila Silovského, který neodvedli běžnou průměrnou práci zvukaře, který občas rozhovor podbarví zavrzáním dveří nebo zamňoukáním kočky. Chroptění Mony Lisy je od samého počátku až do samého konce velkým dramatem zvuků, mnohdy spíše hrou zvuků; přestože slova padají, člověk je spíše obětí vyjadřovací schopnosti pomocí slov, slova jsou totiž nemocná. Posluchač je svědkem jedné uchroptěné chvíle na špičce ledovce, která může být i poslední chvílí v životě onoho jedince vůbec.
Jandl svojí tvorbou dokazoval, že experimentální tvorba není jen náhodné hromadění toho, co člověku slina na jazyk přinese, ale promyšlený proces, který přestože působí křehce a zdánlivě se rozpadá, má velmi pevné struktury.
2. 3. 2007
Vrahova hygiena 1/12 (2004)
Amélie Nothombová. Četba na pokračování z románu belgické spisovatelky. Překlad Jarmila Fialová. Připravila Barbora Bukovinská. Režie Hana Kofránková.
Účinkují Rudolf Pellar, Miroslav Moravec a Daniela Kolářová.
Natočeno 2004 (1 díl cca 30 min.).
Pozn.: Prétextat Tach má 83 rokov, k tomu rakovinu chrupaviek a zostávajú mu približne dva mesiace života. Po prvý raz súhlasil, že poskytne interview a tlačené médiá sa oňho idú potrhať. Majú na to pádny dôvod. Starý pán je najslávnejší prozaik súčasnosti, známy po celom svete. Vydal 22 megaúspešných románov a dostal Nobelovu cenu za literatúru.
Áno, píše presne ten druh kníh, ktoré nikto nečíta, ale každý pseudointelektuál ich chce mať doma.
K Prétextatovi Tachovi (čítaj Taš) začnú prichádzať novinári s diktafónmi. Úctivo ho oslovujú majstre a nestrácajú rešpekt ani vtedy, keď sa rozhovor zvrhne na vzájomné podráždené urážanie.
Extrémne obézny, nepohyblivý starec (v bravúrnej interpretácii Miroslava Moravca) je ťažký oriešok. Má nekompromisné, banálnym jazykom povedané až škandalózne názory na svet okolo seba, na ľudí i spoločenské či politické dianie. Doslova provokuje svoje obete k rozhorčeniu a pohŕdaniu a čitateľa k zamysleniu. Vytáča mladíkov, ktorí si mysleli, že všetko vedia a majú tie správne názory.
Je obdivuhodne sebaistý vo svojom cynizme, realizme i sarkazme. Rafinovane uráža, otvorene ponižuje a premyslene dezorientuje. Vyslovuje myšlienky a súdy, ktoré nemnoho ľudí stoleruje, ešte menej akceptuje a takmer nikto nepochopí. Chvastá sa ako neznáša svoje diela, neznáša ľudí… a z nich najviac neznáša ženy…
Po štyri dni sa Tachovi darí vypudzovať novinárov jedného za druhým.
Až príde žena menom Nina.
Ona jediná prenikne pod povrch. Nie aby dokázala, že spisovateľove silácke reči boli len póza. Naopak, aby pomocou rozlúštenia jeho najväčšieho tajomstva odhalila ako hlboko, široko a ďaleko do minulosti siaha samotná podstata (pomýleného) mystéria Prétextata Tacha…
Až na záverečný (anti?)klimax príbehu, ktorý tu však nesmiem prezrádzať, som bola s týmto dielom, a v rovnakej miere s jeho audio spracovaním, bezvýhradne spokojná. Takmer fascinovaná. Dlhé debaty dvoch postáv zamotávajúce sa v nespočetných argumentoch a protiargumentoch, ktoré by ma v knižnej podobe možno vôbec nezaujali (i keď Nothombová píše kratúčko a dobre), som si vo zvukovom spracovaní vychutnávala.
V tom majú audioknihy výhodu. Číta to niekto za mňa, svoje oči a ruky môžem využívať iným spôsobom a zároveň si ušami a mozgom stále užívať román. Alebo mi niekto číta aj vtedy, keď na to vlastne nemám čas, lebo musím niekam ísť alebo niečo robiť :-)
Belgičanka Amélie Nothombová je už pár rokov známa aj u nás. Jej spisovateľský imidž stojí a možno aj padá s jedným slovom. Grafomanka. Keď sa pozriete na jej bibliografiu a potom na hociktorú jej fotografiu, pochopíte, že je to pravda.
Za posledných 17 rokov vydala 25 kníh (Vrahova hygiena bola prvá). V jej šibalských očiach sa občas odráža pološialený pohľad géniov. Pripomína ním Helenu Bonham Carter. A nosí príšerné klobúky.
Istú genialitu jej upierať nemožno. Zdá sa, že všetkých klasikov, filozofov, románopiscov i sexuológov, ktorých cituje jej hlavný hrdina, naozaj prežula, spracovala i svojím spôsobom pochopila. Aj keby to tak nebolo, usvedčil by ju iba ozajstný znalec. Je absolútne dôveryhodná, tak ako sú (s nevyhnutným cítením fikcie) absolútne dôveryhodné jej postavy. Samozrejme má čo povedať aj po stránke náplne, štýlu a myšlienok svojich diel. Inak by asi neboli také úspešné v celej Európe. Jej krátke novely sa dajú prečítať na jeden dúšok, preto nemôže patriť do kategórie Prétextatov Tachov :-)
V papierovej podobe som od nej čítala iba jedinú knihu, V strachu a ohromení. Je o belgickom dievčati, ktoré sa s romantickými predstavami vráti do krajiny svojho útleho detstva, Japonska, aby pracovala pre tunajší obchodný kolos.
Úžasná knižočka. Kúpila som si ju úplne spontánne a okamžite si ju obľúbila. Neskôr som videla film so Sylvie Testud v hlavnej úlohe a tiež sa mi páčil.
O Amélie som odvtedy nezavadila. Asi preto, že na príbehu jej prvých troch rokov života s príznačným názvom Metafyzika trubíc ma nezaujala anotácia a ostatné dielka v Lacných knihách nemajú ;-)
A vyhodiť 250 korún za knihu do vrecka, to som pre Amélie Nothomb a jej slovenského vydavateľa urobila iba dvakrát. Druhý raz som V strachu a ohromení kúpila najlepšej kamarátke.
Dúfam, že ju ešte má…
25. september 2009
Aneta Čižmáriková aka Riddick
Slovensko, Slovakia
Převzato ze stránky Ridik“s Realm